Věčné téma polské identity (No. 4)
Ve varšavském Teatru Powszechnem se hraje inscenace hry Artura Pałygy Nieskończona historia (Neskončená historie) v režii Piotra Cieplaka na prosté a funkční scéně Andrzeje Witkowského.
V podtitulu autor hru uvádí jako oratorium pro 30 postav, chór, orchestr a psa Azu. Ve skutečnosti herců bylo jen 12. A jedna herečka hrála fenku a zároveň těhotnou ženu. Orchestr nebyl, hudba, která má opravdu charakter moderní symfonické hudby, byla z nahrávky. Pouze učitel kreslení občas ilustroval děj živou klavírní hudbou.
Skvělá scénická forma je vyšší než hodnota textu. FOTO ANNA TOMCZYŃSKA
Piotr Cieplak patřil k zakladatelům divadla TR /Teatr Rozmaitosci; od něho pochází slavný výrok, že je to nejrychlejší polské divadlo/, ale později se odtrhl a vlastně je to takový samotářský běžec, který má svůj zcela vyhraněný režijní rukopis. V Teatru Powszechnem už několikrát režíroval, naposledy inscenaci Neboť jsme takoví nějací, kompilaci z textů Wyspiańského Veselky, Bible, botanického atlasu a politických komentářů. Na delší čas se v poslední době odmlčel /potřeboval si od divadla odpočinout, jak sám uvedl v rozhovoru/, aby se nyní k divadlu vrátil o to s větší vervou.
Artur Pałyga se inspiroval osudy nájemníků během jednoho dne v domě kdesi na polské provincii. FOTO ANNA TOMCZYŃSKA
Autor této hry Artur Pałyga se inspiroval osudy nájemníků během jednoho dne v domě kdesi na polské provincii, kde kdysi sám bydlel. Vystupje v ní čtyřicetiletý muž, který se snaží uchopit svět pomocí početních systemů /skvělý výkon Andrzeje Mastalerze/, učitel technického kreslení, který je uchvácený starým eposem o Gilgamešovi /Cezary Kosiński/, dvě stařenky, věčně se hádající manželský pár, bláznivá majitelka pohřebního ústavu, řidič sanitky, který hovoří s ďábly a anděly. Každá z postav vypráví o svém životě, starostech, stescích, slabostech a údivu. Banální skutečnosti se mění a postupně dostávají metafyzický rozměr. Nekončící příběh rození a umírání, hledání smyslu v životních banalitách. Asociuje se ono čechovovké, „to všechno přece musí mít nějaký smysl“. Svým civilním přístupem jako by Pałyga navazoval na poezii Mirona Białoszewského a Stanisława Grochowiaka, která vycházela po roce 1956 právě ze všednosti až ošklivosti všedního života.
Scénicky představení trochu připomínalo poslední inscenace našeho Jana Mikuláška /zejména Europeanu/. FOTO ANNA TOMCZYŃSKA
Scénicky představení trochu připomínalo poslední inscenace našeho Jana Mikuláška /zejména Europeanu/. Na začátku postavy něříkají celá slova, jen hlásky. Později tvoří jednotlivá slova, text často recitují sborově jako jakousi formu voicebandu, občas text zpívají. Chovají se velmi stylizovaně. Pohybují se v promyšlených choreografických seskupeních jako operní chór. Z nich se „vylupují“ jednotlivé příběhy. Podobným způsobem zde před pár léty režisér inscenoval Labichův Slaměný kloubouk, který měl charakter stylizované módní přehlídky. Ne vždy však nabírá text vyšší či aspoň jinou kvalitu či přesahpouhé – dialogické či situační – banality. Skvělá scénická forma je vyšší než hodnota textu. Téma polské identity se zde přímo neřeší, ale právě jak výše zmíněná inspirativní poezie konce padesátých až sedmdesátých let XX. století byla protestem proti patetické, vlastenecké a romantizující polské poezii, je inscenace svým důrazem na běžného člověka, snad je možné říci až malého človíčka, protikladem polské záliby v romantickém pohledů na sebe jako nositele aristokratické tradice.
Teatr Powszechny Varšava – Artur Pałyga: Nieskończona historia (Neskončený příběh). Režie Piotr Cieplak, výprava Andrzej Witkowski, hudba Kan Duszyński. Premiéra 10. 3. 2012.
Komentáře k článku: Věčné téma polské identity (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
