Vědomí zmizelo, rány zmlkly aneb I obešel já Polí5
Tu zaryla se mně ostře v sluch slova: „I obešel já polí pět.“ Mají v sobě něco pitvorného; hrůzného něco by sotva kdo v nich našel. A přece zavířil ve mně na okamžik pradivný děs, velmi jemný, ale silný, dávající tušit něco nade vše pomyšlení strašlivého. Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a féerickou hrůznou groteskou, píše ve své novele Jak bude po smrti prozaik, dramatik, básník a filosof jasného světla a důsledného nihilismu Ladislav Klíma.
Nezajímají mne normální věci… Vydavatel a majitel prodejny Polí5 Josef Jindrák FOTO VOJTĚCH JÍROVEC
Jako inspirativní zdroj si jej přivlastnila řada – především undergroundových – umělců, vzpomeňme na Plastic People a jejich stejnojmenný koncertní program z konce sedmdesátých let, později zaznamenaný i na CD. A název Polí5 zvolil v roce 2006 pro svou pražskou prodejnu nezávislé, subkulturní literatury a hudby a také knižní a hudební nakladatelství Josef Jindrák, baskytarista rockové skupiny Skrytý půvab byrokracie.
Zavítat do jeho prodejny poblíž Karlova náměstí v Praze či pořídit si nějakou jeho nakladatelstvím vydanou knihu či CD je jako vstoupit do švankmajerovského světa Alenky v říši divů a být přítomen – ve shodě s klímovskou vizí – naplnění „jediného kategorického imperativu, který nesmrdí“: Dělat co chceš! Právě to je možná ta nejpřesnější definice nezávislé kultury, právě taková je nakladatelská a vydavatelská činnost Polí5. Nezaměřuje se na ryze undergroundovou kulturu, od toho jsou u nás Guerilla records, Black Point či Maťa, ale na světlo spíše vynáší méně známé či opomíjené, důsledně svobodomyslné, vědomě okrajové projevy současných literárních a hudebních subkultur.
Na jaře, nedlouho po sobě, vydal Josef Jindrák a jeho Polí5 tři alba hudebním uskupením a jedincům, kteří – mimo jiné – mají i silné vazby s divadlem.
Prvním z nich je skupina Kyklos Galaktikos. Její základ tvoří dnes trojice hudebníků Jan Burian ml. (texty, zpěv, OP-1, Little DeFormer 2, Nord Drum 2), Jaroslav Hrdlička (texty, zpěv, MPC 500, Waldorf Pulse 2, kravský roh) a Michaela Švédová (zpěv, OP-1, Roland SP-404sx, iPad). Kdysi začínali jako performativní uskupení. Vystupovali v pražských divadelních klubech nezávislé kultury, hráli ale i na náměstích a v ulicích. Jejich programem bylo „vrátit se ke kořenům divadla“ a zprostředkovat divákům (a posluchačům) „hluboký zážitek bez pomoci působivých rekvizit, hudby či osvětlení“. A v tomto odvážně avantgardním směru – byť nyní působí především na klubové hudební scéně – důsledně pokračují dodnes. Jejich aktuální CD Mezi lovci mezer je zachycuje kdesi uprostřed mezi abstraktní experimentální hudbou plnou samplovaných zvuků, terénních nahrávek a syrového industriálního noise a důraznější (srozumitelnější) prací se zpěvem a rafinovaně vybíranými texty. Stačí vyjmenovat některé autory, které zhudebnili, abychom si udělali představu, kudy Kyklos plují: Antonin Artaud, Ivan Wernisch, Vladimír Kokolia, Terry Pratchett…
Druhým počinem letošního jara u Polí5 bylo čtvrté (u Polí5 první) sólové album zpěvačky Sylvie Krobové – dcery Andreje Kroba a manželky Jiřího Bilba Reidingera – Let dýmem. Pokračuje v něm ve svém osobitém, v mnohém komediantském či kramářském písničkářství introvertní dívky s harmonikou. Tentokrát však více než na jiných jejích albech mají na výsledném zvuku podíl i další hudebníci – Petr Tichý (kontrabas) a Jan Jirucha (pozoun, eufonium), kteří skladby posouvají až k hranicím jazzu a vážné hudby. A na piano se často přidává i Krobová. Byť texty samozřejmě vítězí a kdesi v podhoubí je stále cítit vliv městského písničkářství a romantického života na okraji. Zvukově i obsahově kompaktní album završuje jedenadvacetiminutová skladba, v níž Krobová zhudebnila tři básně Sylvie Plath ze sbírky Noční tance. Svůj autorský záběr tím rozšiřuje o prvky silné ženské poezie, k níž Krobová celoživotně – různými formami své tvorby – programově směruje.
V květnu vydal u Polí5 své nové album i brněnský hudebník Vladimír Václavek známý především z dua s Ivou Bittovou. na svém kontě má ale řadu dalších spoluprací, včetně skupin Dunaj, E, Rale, VRM, Čikori či s japonsko-francouzsko-českým tanečním souborem Kublaï Khan Investigation, i sólových projektů. Aktuální CD Barvy Radugy navazuje na jeho meditativní alba Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj (1994) či Písně nepísně (2003) a odkazuje na asi nejslavnější Václavkovo (dvoj)album Bílé inferno (1997), které nahrál s Ivou Bittovou a jež dnes již patří v daném žánru mezi klasická. Václavek nahrál své nové album ve spolupráci s trumpetistou a klávesistou Oskarem Törökem a zpěvačkou Katkou Černou. Zvuk je křehký, barvitý, průzračný, Václavkův hudební i vokální projev klidný. Jako by si s posluchačem vyprávěl. Hlavní slovo má vnitřně vyrovnaný hlas a dřevný zvuk akustických kytar jen lehce – ale ne pasivně – obohacovaný trumpetou, klávesami, perkusemi či dívčím vokálem. Václavek vpouští posluchače do svého bohatého vnitřního světa podobně, jako to dělá básník a hudebník Oldřich Janota. Meditativní, silně obrazivé, básnivé texty – jakési vnitřní meditace, skoro modlitby (Když zavřu oči, jsou tam plameny, z mých víček motýli vylétnou do tmavé noci…) – je třeba k plnému pochopení a prožití vnímat vícekrát. A možná – ještě lépe – je během poslechu číst.
Poslouchat nahrávky firmy Polí5 je dobrodružství. Jsou intenzivní, objevné, osobité. Intelektuální. Divné. Mne nezajímají „normální“ věci. Normálnosti je všude dost, to ať si dělají jiní. Myslím, že především u podivínů lze nalézt něco nového, že realitu odrážejí lépe než většina, protože mají lepší úhel pohledu, říká majitel Polí5 Josef Jindrák. Explose děsu, jakému nic neodolá, píše v Jak bude po smrti Ladislav Klíma.
Komentáře k článku: Vědomí zmizelo, rány zmlkly aneb I obešel já Polí5
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
