Divadelní noviny > Názory – Glosy
Velikonoce
To je pro mě Pesach, Polná, Anežka Hrůzová, hilsneriáda, Masaryk, vražda, pomluva, zastání, útěk z Egypta, cizost, jinakost, nepohodlnost a taky nepřizpůsobivost.
Když jsem před dvěma lety jela na festival do Kuksu kolem Nového Bydžova, kde se narodil můj dědeček, rozhodla jsem se spojit divadelní výlet se sondou do minulosti mé rodiny. Poblíž starého židovského hřbitova jsem našla malý domek mého pradědečka. Dovnitř jsem se nedostala, i ze stran byl obestavěn dalšími objekty, které naprosto uzavíraly postranní přístup. Mohla jsem jen tušit, že v zadní kůlně prý kdysi bývalo sklenářství. Ale otevřely se přede mnou magické dveře a já, vtažena nahodilostí a milým přivítáním do místního muzea, jsem se ocitla uvnitř minulosti. Dověděla jsem se nové detaily o svých předcích, o jejich studiích na místním gymnáziu a tím začala má anabáze hledání rodinné historie. Po návratu domů jsem se pokoušela najít v různých archivech vše dostupné o svých pratetách a prastrýcích a o jejich dětech, které už jsem nemohla po druhé světové válce poznat. Dohledala jsem jména svědků na svatbách, při narozeních i údaje o pohřbech. Dokonce jsem objevila hrob ve Vídni!
Říká se, že židé šli naivně do sběrných táborů. Že do Terezína šli někteří ve svých nejlepších šatech jako do lázní – sama jsem o tom zpívala nádhernou píseň v terezínském kabaretu, která byla plná svrchované ironie až grotesky. Terezínské otázky se jmenovala.
V archivech jsem ovšem ke svému úžasu zjistila, že všichni moji strýcové, ať už intelektuálové, obchodníci, nebo učitelé, uvažovali zcela prakticky – vší silou se dostat pryč. Emigrovat! Silně mě to zasáhlo. Ta vůle chtít žít, ta vůle k životu, ta je vedla k přípravě na možný nový život. A všichni – bez rozdílu vzdělání a osobnostního uspořádání – si například udělali řidičák na náklaďák.
Strýc Otto, obchodník z Chomutova, v dubnu 1939 žádá o povolení řídit nákladní auto Praga MN HP 38, strýc Bedřich, JUDr., žádá o totéž 26. dubna 1939 a strýc Otto, soukromý učitel, žádá dokonce o povolení řídit nákladní auto v kategorii IV, skupiny A.
V téhle zemi „smrděli“, tady byli nepohodlní, nežádoucí, jiní!
A doufali, že „tam“ to bude jinak. Strýc Otto, obchodník, podal už 11. listopadu 1938 žádost o povolení rozprodeje svého skladu pánského a dámského konfekčního zboží ve velkém. Limit byl jeden měsíc a s provozováním nesmělo být započato dříve, dokud o podání shora zmíněném nebylo právoplatně rozhodnuto. A přestupky citovaného nařízení budou potrestány podle par. 11 pokutou 60 000 Kč nebo trestem vězení 6 měsíců. Povolení přišlo až za rok, platilo do ukončení rozprodeje, nejdéle však do 15. listopadu 1939. Odprodávati se smí pouze oprávněným obchodníkům, při rozprodeji budou zaměstnáváni zaměstnanci české národnosti a žadatel je povinen úřadu předložiti seznam skladu tak, aby nebylo možno jej snad v pozdější době doplniti.
Také na soukromého učitele strýce Ottu bylo učiněno udání, že již po delší dobu jednoho měsíce každý den nechává okno svého bytu v sedmém poschodí nezatemněno do první až druhé hodiny noční. Svědek případu domovník František, bytem v témže domě, byl s oznamovatelem v bytě a tuto závadu sám viděl.
Všichni žádali o vysvědčení zachovalosti za účelem vystěhování, úředně-lékařské vysvědčení, bezúhonný trestní rejstřík, potvrzení o bezdlužnosti a bezúhonnosti k vystavení pasu či rozšíření doložky o prodloužení. A s ním i bez něho se nakonec vytratili – nejen z mého povědomí. Po válce už o nich nikdo neslyšel.
Byli cizí, jiní, nepohodlní, pro hodně lidí nepřijatelní, už byli pryč.
Máme pro to dnes jiné slovo – nepřizpůsobiví. A mnozí jim podobní žijí ve zničujících hrůzách války a jako oni také potřebují pomoc.
A třeba si také dělají řidičák. A třeba budou mít štěstí!
Vždyť bez toho štěstí bych se ani já nenarodila až v Londýně.
Komentáře k článku: Velikonoce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
