Divadelní noviny > Zahraničí

Veliký krotitel Dimitris Papaioannou

Prozatím za zády našeho publika švihá mohutně bičem řecký choreograf Dimitris Papaioannou, autor velkolepého fyzického divadla, nadupaného vykolejujícími obrazy. Jeho inscenace The Great Tamer (Veliký krotitel) se na vítězném tažení Evropou na podzim objevila v blízkém významném kulturním centru – v Hellerau u Drážďan. Tento „objev“ pro mě znamenal stejně zásadní událost jako o generaci dříve zjevení Lloyda Newsona a jeho DV8 physical theatre.

Dimitris Papaioannou, nar. 1964, tvoří fyzické divadlo, jde tedy ve šlépějích Lloyda Newsona (DV8 physical theatre), který pro nás svou tvorbou tento pojem definoval. Papaioannou se vyznačuje necenzurovanou, bohatou a obludnou obrazotvorností. Vyšel z výtvarné oblasti; jeho scénické kompozice mají proto i vysokou výtvarnou kvalitu. Dříve nežli nalezl své místo v taneční tvorbě, využíval výtvarné schopnosti k tvorbě komiksů v duchu kontra kulturního gay-aktivismu. Současné taneční techniky a taneční styl butó poznal při návštěvě Ameriky. Se svým prvním souborem Edafos Dance Theatre (1986–2002), což by se dalo volně přeložit jako „zemité taneční divadlo“, vytvořil sedmnáct děl. Již tehdy byl pokládán za objev.

Největším úspěchem tohoto prvního období jeho choreografické tvorby byla Médea. Ze záznamů je zřejmé, jak silně je Papaioannou zakořeněn v mytologické obraznosti Řecka, k níž patří dvojtvaré bytosti, sirény, polozvířata – kentauři. Vidíme zde mytologickou srostlinu, okřídlenou Sirénu, jak se plazí po břiše vztyčena na pažích jako číhající kobylka. Je obklopena vysoce stylizovaným komparsem, který směřuje zadržovaným pohybem v bezčasí, ve věčnosti za cílem, jenž se nepřibližuje… Nemůžeme přehlédnout silné a vyhraněné gesto choreografa; jsme svědky jeho pevné víry ve své obludné, zároveň i nádherné představy.

Vedle práce se svým souborem pracoval v té době i pro jiné scény, jmenovitě operní. Inklinoval tedy obecně k vysoce stylizovaným formám divadla. Sbíral ceny tu i onde. Nadále při tom také sbíral zkušenosti, jako už zkušený a uznávaný choreograf neváhal třeba po nějakou dobu působit jako neplacený asistent Roberta Wilsona.

Mezinárodně se Dimitris Papaioannou zviditelnil, když vytvořil zahajovací ceremoniál olympijských her v Athénách v roce 2004. V jeho vizi se olympijský stadion stal mytologickou krajinou řeckých bájí. Trávník se proměnil v mořskou hladinu, jíž se prohání velká složená papírová lodička řízená dětským kapitánem. Bájné bytosti pochodují stadionem jako oživlé vlysy starých řeckých architektur, vznášejí se i vysoko ve vzduchu s napnutým lukem. Už tehdy se zde setkáváme s obrazem, který by mohl být symbolem Papaioannouovy choreografické obrazotvornosti – obrazem Kentaura.

Na svou jevištní choreografickou tvorbu pak znovu navázal až v roce 2006 „rozpitváním mužské duše“ v titulu „2“, trháku inspirovaném Jeanem Genetem, Reném Magrittem a Robertem Wilsonem (nejen) četnými nezastřenými odkazy na homosexualitu, nýbrž i surrealismu blízkou poetikou. Za zmínku možná stojí také to, že v letošním roce vytvořil i nové dílo – New Piece I – pro Tanztheater Wuppertal (bývalý soubor Piny Bausch).

Kentaur aneb Iluze narativu

Sám název zatím jeho poslední inscenace s vlastním souborem, kterou jsme mohli vidět v Hellerau – The Great Tamer / Veliký Krotitel (2017) – nám klade pythickou hádanku. Choreograf na jevišti s pomocí dílů černé taneční podlahové krytiny vytváří velké archeologické naleziště/pohřebiště. Z jeho děr či hrobů vydolovává předměty a těla, ohledává je, oživuje, obnažuje, exponuje, objevuje jejich skryté možnosti a znovu je zahaluje a zemi vrací. A choreograf se nehrabe jen v zemi, nýbrž i v lidských vnitřnostech ve scéně, která připomene „operace“ u taboráku mého dětství (možná i vašeho). Řecký choreograf sám však scénu usouvztažňuje ke známému Rembrandtovu obrazu Anatomie doktora Tulpa (tanečníci mají pro jistotu bílé vějířovité krajzlíky), nobilizuje ji a zároveň se chechtá pod fousy. Ale za jeho zády se chechtá Smrt – Veliký Krotitel…???

Taková kompozice nezakládá žádnou naraci; není sugestivním příběhem, ale stálým usouvztažňováním autorovy obrazotvornosti k archetypům. Ovšem povaha archetypu je taková, že má moc vytvářet iluzi narativu (v němž má původ). Pozorujeme-li archetypální obraz, domýšlíme ho, vyvstává nám za ním narativ. Jako diváci totiž tušíme, že jsme v blízkosti Mýtu. Musí nám to stačit; víme, že se nesmíme ptát – jako se nesměl ptát Perceval, jako se nesměla ptát nejmladší dcerka v zámku Zvířete, jako se nesměl ptát muž Meluzíny.

Archetypální obrazy však vyzařují tak silnou auru, že na nás působí jako celistvé příběhy – protože naše mysl si ty obrazy do příběhu „rozbalí“; v jevištním obraze známý mýtus rozpoznáváme a jdeme mu vstříc, přestože je skryt v čistě pohybových a výtvarně-pohybových kreacích beze stínu narace. A s nadsázkou se dá také říci, že všechny obrazy řeckého choreografa obsahují motivy kentauří povahy. Jsou srostlinami z budoucích i minulých bestiářů.

Jednotlivé výstupy jsou ve velmi volném vzájemném vztahu, propojeny pouze svou vyšinutostí. Mohou to být obsedantně opakované akce bez zjevného účelu – obsedantní odfukování bílého prostěradla z „mrtvoly“. Může to být třeskutý obraz, v němž tři postavy – dva muži a jedna poloobnažená žena štíhlé a vysoké postavy – vytvoří tělesnou srostlinu se třema nohama, která odkráčí a zanechá nás v naprosté nejistotě.

V této inscenaci není důležité pochopení ve světle rozumu, ale stopování stálého usouvztažňování autorovy obrazotvornosti k archetypům. Nejvýraznějším z nich je zmíněný motiv Kentaura. Není to Kentaur doslovný, ale podle vzoru Kentaura vytvářená postava jakéhosi polozvířete ze středověkého bestiáře, postava s nestandardním počtem nohou a nejasného pohlaví. Nic tu však není explicitní. Minulost, zobrazená vytahováním z děr v zemi předmětů a lidí, se mísí se současností, pohřbíváním a s budoucností – když pohřebiště nečekaně a tak nějak stylově vybočeně navštíví i Mimozemšťan ve skafandru. V jevištních obrazech řeckého tvůrce nicméně my diváci rozpoznáváme známou mytickou látku a jdeme mýtu ochotně vstříc, přestože je skryt v čistě pohybových a výtvarně pohybových kreacích beze stínu narace.

Fyzické divadlo v čisté podobě

Pokud jde o pohybový styl, nedá se mluvit o „tanci“ v běžném slova smyslu, spíše o expresivním pohybu tanečně kultivovaných těl. Jde o „fyzické divadlo“ ve své čisté podobě. Všichni tanečníci se halí do rolí záhad, zároveň je jejich projev nakročen ke grotesce. Jsou stále v tenzi, ať v pohybu pomalém, či rychlém. Jsou průzkumníky těl, stále na pozoru; po čem však pátrají, není hned evidentní. Pohybují se po jevišti trochu jako po cizí planetě. Hledají možnosti přístupů k druhým tělům jako náměsíční či spadlí z měsíce. Neúčelně, „mákle“ a vždy s pozoruhodnými výsledky divných tělesných skrumáží. Ani nahota zde není jako každá jiná; je věcná, zároveň i absurdní. Je nahotou experimentální, aniž přestává být pro diváka hříšnou; vůně hříchu se v Papaioannouově inscenaci vznáší bez ustání společně s vůní Apokalypsy.

Celkový tón inscenace by se dal tedy charakterizovat jako černý humor na mytologizující motivy s varovným eschatologickým pozadím. Úhrnem vzato je The Great Tamer (Veliký krotitel) jakýmsi ironickým a zároveň melancholickým dodatkem Dimitrise Papaioannoua k „mýtu o věčném návratu“.

• Autor: Nina Vangeli
• Publikováno: 10. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Veliký krotitel Dimitris Papaioannou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ