Divadelní noviny > Festivaly

Velká a malá gesta DIVADLA (No. 6)

Jiří Adámek: Řekni něco (režie Jiří Adámek, Boca Loca Lab, Praha)

Tento pozoruhodný experiment je intenzivní sondou zkoumající procesy lidské fonace. Je-li divadlo „komunikace komunikací o komunikaci“, pak tu nepochybně zkoumá samo sebe, a to ve všech třech svých rovinách: pragmatické, syntaktické a sémantické.

Mívám s experimenty tohoto druhu jisté potíže, totiž ve smyslu, zda jako – sit venia verbo – průpravné studie, v nichž si performeři teprve ohledávají materiál, nepatří spíše do zkušebny než na prestižní festival. Tady však tento pocit zmizel a byl vystřídán sympatiemi ke provokujícímu tvaru, který byl i něčím více než jen zkoušením možností lidského hlasu. Ano, jistěže to byly etudy, dokonce stále především etudy, ale aspoň to nebyly etudy Czerného. Spíše Clementiho. Netvrdím, že zde Adámkovi performeři odhalili veškeré jejich krásy, ale – mám-li ještě chvíli zůstat v tomto příměru – pořád je příjemnější poslouchat průměrně zahraného Clementiho než dokonalého Czerného.

V čem spatřuji onu nedotaženost? V tom, že potenciál lidského hrdla a zvuků, jež je mocno vydávat, tu nebyl ani zdaleka využit. A to ani v rovině skřeků, ani v rovině artikulované řeči. Základem se stal zprvu polohlasný, později gradující hovor v kavárně, vedený – abychom nemohli rozumět – v jakémsi umělém, neexistujícím jazyce (pomiňme zde, že to bylo spíše přání, protože z něj stále byla slyšet čeština). Tu osamělá slečna vykřikne. Cosi se násilím vydere z její duše. Prrrúúúúúh!!, ozve se od jednoho stolu. Dentolabiála slečny vášnivě protestuje: ff!! Pak se rozehrají jednotlivé etudy: guturální, frikativní, laterální. Fonace se komplikuje, artikulace zahušťuje a zrychluje. Přidávají se i jiné zvuky, vrzání stolků a židlí. Intonace ukazuje, co všechno dokáže. Rozumíme už téměř všemu, ne snad slovům, ale situacím. Občas to připomíná finštinu, pak zase polynéské jazyky. Asi podle toho, kde byl kdo na dovolené? Nezdá se, vše je až přepečlivě nastudováno. Sborově skandované partie v unisonu poukazují i na paměťovou náročnost. Slečna, z níž až dosud vylézaly jen samé guturály, překvapí náhle slovanskými citoslovci: Jój? A jejej! Trochu cizorodě, spíše jako klaunské číslo, působí statečný boj jiné slečny se stolkem, šálkem, kabelkou a skleněným podnosem. Ale jako celek? Bravi tutti! A držím palce dalším experimentům. Třeba se jednou Jiří Adámek se svou grupou propracuje až k etudám Chopinovým.

///

Pavel Juráček, Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Zlatá šedesátá (režie Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí, Praha)

Dramatizace deníku Pavla Juráčka rozehrává – na silně potlačeném pozadí „zlatých let šedesátých“, jež z nedostatku lepšího adorujeme už bezmála dalších šedesát let – umělcovo privatissimum, jež však bylo nepochybně už ve statu nascendi určeno jako literární odkaz příštím generacím. Jeho literární úroveň tomu nasvědčuje. Jako neodbytný motiv se vine inscenací Juráčkovo bytostné zhnusení vlastním tělem, jež mu připadá odporně vyzáblé. To je postupně vytlačováno, tak jak se hra stále více politizuje, zhnusením dobou, jež tak rafinovaně dokázala všechny lidi obírat o iluze.

O inscenaci Dory Viceníkové a Jana Mikuláška nelze psát jinak než v superlativech. Vše je zde v jakémsi vnitřním řádu a souladu, vše působí organicky, přirozeně – ne jako ornament (k němuž by takovéto retro mohlo svádět), ale jako vnitřní příznak dění na scéně. Ta se stává svým barokizujícím konceptem významnou složkou inscenace umocňující svou šedozelenou barvou nejen dojem tísnivé bezvýchodnosti, v níž nakonec představení vyústí, ale i nadčasovosti smutného příběhu pražského jara. Výraznou kvalitou jsou i mimořádně dobré výkony pěti herců ztělesňujících pět vidů této nešťastné postavy k podpírání. Postavy, která je prosvěcována všepronikajícími rtg paprsky, nemilosrdně, až na kostní dřeň. Stejně cenná je i nápaditá, ale čistá práce s rekvizitou, ať je jí elpíčko, cigareta, dobový mébl. Ty nápady baví už jako takové – kouření skrze otvor černé desky. Zní hudba z Doktora Živaga, repetitivně vracející stále úvodní předvětí, ranní rozhlasová rozvička, jako trapný příznak doby, renesanční Kyrie – jako pozadí k okupačnímu vysílání legálního radia a do toho kostýmy jak z Plesu upírů. Černé desky koulejí své netečné evoluce a občas se nějaký ten Supraphon či Panton vyšine ze scény. Děti si hrají v parku na okupaci, ale žádné nechce být Rus. Stránky deníku věnované narození dítěte patří k nejpůsobivějším. Závěrečná deziluze je hořká: Udělali ze mne prašivce, jemuž se každý vyhýbá. Ó solidarito československé nové vlny! Jiný konec nebyl možný: Juráčkovo marné hledání identity končí naprostým marasmem. Společenským i osobním.

///

Ludmila Ulická: Ruská zavařenina (Režie Ivan Rajmont, Komorní scéna Aréna, Ostrava)

Afterchekhov, tak zní podtitul hry Ludmily Ulické. Nebýt této ambiciózní připomínky, ani bych si na „otce moderního dramatu“ a jeho Višňový sad v průběhu večera nevzpomněl. Místo čechovovského pokračování dramatu v podmínkách soudobého putinovského Ruska přijela Aréna s milou konverzačkou, místy s vtipem klouzající po povrchu současné ruské reality, místy doklouzávající až do bezprostředního sousedství operety, leč bez hudby. Nemohu si pomoci, většina kritiky soudí jinak, ale text Ulické naplňuje tak právě ambice operetního libreta, stěží něco více.

Překvapivě poklesle operetní je i herectví jindy výborného souboru Arény. Nevadily by ani tak celé přehršle přeřeků, šumlů, ba i výpadků paměti, jako celková jednoduchost, šaržovitost a přibližnost hereckého projevu. Ale asi to tak Ivan Rajmont chtěl. Ono je to tak ostatně i napsáno, tak k čemu zachraňovat text, kde se to hemží šaržemi, jednoduchými tak, jak složitá je ruská realita? Ejhle, Komická stará, ejhle Strýček, lišnij intoš, ejhle dcerunka, ztělesnění pravoslavného pláče nad dnešní Rusí, ejhle mladý budižkničemu, muzikant buddhista, ejhle razantní syn podnikatel, který nakonec staré rodové sídlo promění v Disneyland. Přestože měla Ulickaja v rukou výtečný starý recept, tahle zavařenina se vskutku nepovedla.

///

Předchozí díly denních zpravodajství z festivalu DIVADLO:

Velká a malá gesta DIVADLA (No. 1)

Velká a malá gesta DIVADLA (No. 2)

Velká a malá gesta DIVADLA (No. 3)

Velká a malá gesta DIVADLA (No. 4)

Velká a malá gesta DIVADLA (No. 5)

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 14. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Velká a malá gesta DIVADLA (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ