Velká a malá gesta DIVADLA (No. 7)
Nešťastně seskládaný je program plzeňského festivalu. Chce-li člověk sledovat více linií najednou (tedy i off-program Johan uvádí), nemá šanci navštívit vše. A tak abych mohl zhlédnout performanci Cyklus polského Teatru Usta Usta Republika, musel jsem odejít o přestávce z Ruské zavařeniny. Anebo v pátek. Chtěl-li divák vidět Kabaret Astragal, musel pominout Monolog s kufrem Guérassima Dichlieva na plzeňském Hlavním nádraží. A stačilo by tak málo – posunout jednu z akcí o hodinu dřív či později.
Poznaňský Teatr Usta Usta Republika existuje od roku 2000. Jeho zakladateli a vedoucími jsou Wojciech Wiński (46 let, herec, režisér – debutoval v roce 1989 Teatru Snów v Gdańsku, kde pracoval do roku 1994 roku, v letech 1995-2002 spolupracoval s poznaňským Teatrem Biuro Podróży, od roku 2000 realizuje své autorské projekty v Teatru Usta Usta Republika) a Ewa Kaczmarek (36 let, herečka, divadelní, filmová a televizní scenáristka řadu let spojená s poznaňským alternativním divadelním hnutím, v roce 2004 ukončila několikaletou spolupráci s Teatrem Biuro Podróży, aby se mohla plně věnovat autorským projektům Teatru Usta Usta Republika). Soubor patří mezi přední představitele polské nezávislé scény. Zaměřuje se na práci s divadelní formou a na otázky vztahu divadla a diváků v konkrétních situacích. V roce 2005 byla jeho performance Driver vyhlášena nejlepší polskou inscenací v kategorii divadelní alternativy. Na festivalu prezentovaná pětačtyřicetiminutová multimediální performance Cyklus (Cykl) z minulého roku je zatím poslední produkcí divadla. Na kontě má (i s ní) šestnáct projektů – A (2000), Cadillac (2002), Ambroży, Driver (2004), Alicja 0700 (2005), Ambasada (2006), 777 (2007), Radioaktywni, System (2008), Aleksandria (2009), STREAM (2010), Egzamin, Szepty, szmery, krzyki czyli glosolalia, Ukryte (2011), Luminaria (2012).
Šestiboký tvar hracího prostoru umožňuje sledovat dvě hrací stěny najednou. FOTO archiv
Svou multimediální produkci Cyklus charakterizují autoři Wiński (režie, námět, scénář) a Kaczmarek (scénář) jako sérii obrazů, „o kterých jsme vždy snili”: Obrazy zpřítomňují téma pravidelnosti a opakování cyklů v každodenním životě, téma posedlosti a opakování snů, obrazy, které ovlivňují naši osobnost a existenci, obrazy, které jsou vytaženy na světlo z našeho podvědomí a které symbolizují lidské obavy, slabosti a touhy.
dívka v modrém touží po motýlu, ale vše zhatí pavouk-smrťák. FOTO FAFEREK-JAWORSKA
Za kostelem sv. Bartoloměje na náměstí Republiky stál obrovský šestistěn (asi jaky by tam ležela velká matka od šroubu), celý bílý, se stěnami asi tři metry do výšky. Před každou stěnou byly reflektory a promítačka, jež zprvu promítaly zrnění, jako bychom sledovali televizní obrazovku bez signálu, uprostřed něhož bylo možné číst název performace – Cykl. Začala dramatická hudba a obraz se změnil v animaci kovových stěn, jakýchsi otáčivých krabic. V každé byl zřejmě zaklet nějaký příběh či tajemství. Stěny se cyklicky otevírají a sledujeme detaily tváří, nohou, těl různých osob – tu ležících na drátěném lůžku, tu sedících či stojících u anonymních stěn, jako by ve vězeních. A zpovídají se či mluví o svých tužbách, snech, pochybách, fóbiích.
Klaun očekává potlesk. FOTO FAFEREK-JAWORSKA
Filmové sekvence se posouvají po stěnách tak, že každý divák postupně může zhlédnout vše. Filmové, jako by dokumentární (byť vysoce stylizované) sekvence končí a ze stěn se stávají animační plátna, před něž – z vnitřku šestistěnu – vchází šest postav, šest performerů v různých – víceméně archetypálních – rolích: voják v bílé uniformě s červenými lampasy a rukavicemi, jakýsi ptáčník s maskou s černým zobákem, klaun, holčička v modrých šatech s panenkou, bílá dívčí postava, napůl baletka, napůl zafačovaný pacient, voják-dragoun. Každý je „zacyklen“ ve svém příběhu, ve svých snech a úzkostech. Ptáčník zavírá své ptáky do klecí, voják v bílém hledá své druhé já, které mu neustále uniká, dívka v modrém touží po motýlu, ale vše zhatí pavouk-smrťák, klaun dostává rány, očekává potlesk a na závěr se (či svět?) zapálí, dragoun naivně sní o válce, až je nakonec rozstřílen šedými tanky, bílou dívku ovládají jako loutku anonymní ruce zvenčí. Vše je napůl animované a napůl živě hrané.
Hry s iluzí a obrazem jsou sugestivní, vycházejí z poetiky jakýchsi cirkusových či pohádkových romantických obrazů, jež máme hluboce zakódované v kolektivním (pod)vědomí. FOTO archiv
Hry s iluzí a obrazem jsou sugestivní, vycházejí z poetiky jakýchsi cirkusových či pohádkových romantických (ikonických, archetypálních) obrazů, jež máme hluboce zakódované v kolektivním (pod)vědomí. Lze obcházet kolkolem šestistěnu či zůstávat na místě. Vše se neměně opakuje, přesně šestkrát, aby každý – i ten, kdo stojí na místě – mohl vidět vše. Na závěr do dění znovu vstupují hrané filmové sekvence. Sledovali jsme zřejmě sny oněch v úvodu prezentovaných postav a vidíme je opět v jejich celách. Mlčí. Zní komentář o snu a skutečnosti. O smrti a věčnosti. Po chvíli sledujeme místo živých lidí už jen prázdná místa se zbytky jejich odění či objektů. A postavy ze snů jsou zavírané do krabic, jako by šlo o loutky nějakého loutkáře… Konec.
Ptáčník líčí na ptáky klec. FOTO FAFEREK-JAWORSKA
Působivá produkce vhodná do veřejného prostoru, přesto jí cosi scházelo. Byla až příliš monotónní, lineární, do sebe „zacyklená“. Bez dalších vrstev, bez dalších odkrývaných rovin, bez výraznějších divadelních, filmových (animačních) či zvukových překvapení, které by diváka vedly dál, než jen k prvotní informaci o zakletosti (zacyklenosti) snů několika vybraných jedinců. Hezké představení. Prezentovat je však v zemi Laterny magiky a Jana Švankmajera je příliš troufalé, zhodnotil produkci se mnou ji sledující kritik Zdeněk A. Tichý. Něco podobného – animaci loutky vstupující filmu a vystupující z něj – jsem kdysi dělal pro Divadlo Spejbla a Hurvínka. Ještě za života Miloše Kirschnera, když jel prezentovat své divadlo do Ameriky, vzpomínal fotograf Josef Ptáček. Zkrátka sympatická, efektní multimediální produkce oživující noční plzeňské náměstí a využívající řady filmových laternomagických efektů, avšak formálně i myšlenkově dietní. Dalo by se (a mělo) s ní dojít mnohem dál a do lidské psychiky nahlédnout hloub.
///
Předchozí díly denních zpravodajství z festivalu DIVADLO:
Velká a malá gesta DIVADLA (No. 1)
Velká a malá gesta DIVADLA (No. 2)
Velká a malá gesta DIVADLA (No. 3)
Velká a malá gesta DIVADLA (No. 4)
Velká a malá gesta DIVADLA (No. 5)
Velká a malá gesta DIVADLA (No. 6)
Komentáře k článku: Velká a malá gesta DIVADLA (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
