Velká a malá gesta DIVADLA (No. 9)

Nikita Michalkov, Rustam Ibragimbekov, Peter Flannery: Unaveni sluncem (režie Natálie Deáková, Divadlo J. K. Tyla Plzeň)

Zdařilý přepis filmu Nikity Michalkova z roku 1994 opřela Natália Deáková ve své plzeňské inscenaci o dobré herecké výkony. FOTO archiv festivalu

Zdařilý přepis filmu Nikity Michalkova z roku 1994 opřela Natália Deáková ve své plzeňské inscenaci o dobré herecké výkony. FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

Zdařilý přepis filmu Nikity Michalkova z roku 1994 opřela Natália Deáková ve své plzeňské inscenaci o dobré herecké výkony. Plné absolutorium zaslouží, pravda, jen dva hlavní protagonisté, ostatní výkony jsou již trochu schématické, ale inscenaci výrazněji nepoškozují. Pavel Nečas vytvořil plukovníka Kotova, hrdinu rudé revoluce, úspornými prostředky, které později, když napětí mezi ním a Míťou eskaluje, dokázal i věrohodně vystupňovat. I Petr Konáš vystihl proměnu Míti v nelítostného agenta KGB. Nutno zmínit i přirozeně zahranou dětskou roli Kotovovy desetileté dcerky Nadi. Tak suverénní výkon, jaký předvedla Veronika Divišová, se u dětí nevidí často.

Petr Konáš (Míťa), Zuzana Ščerbová (Marusja Kotovová) a Pavel Nečas (Sergej Petrovič Kotov). FOTO archiv

Na prosté scéně se základními ruskými atributy, obligatorními berjozkami, dřevěným mostkem, oválným stolem a pianem, se daří Natálii Deákové vystihnout zlom v lineárně prostém příběhu – od poklidné atmosféry letních prázdnin v rozhodující střet obou mužů, které proti sobě postavila revoluce. Na plzeňské poměry celkově dobrá inscenace, Michalkovův film je ovšem neporovnatelně lepší.

///

Farid ud-Din Attar, Jean-Claude Carrière, Peter Brook: Ptačí sněm (režie Jernej Lorenci, Slovinské národní divadlo, Maribor)

Ptačí sněm – slovinská ptákovina podle slavné hry Jeana-Clauda Carrièra a Petera Brooka. FOTO archiv festivali

Slovinská ptákovina podle slavné hry Jeana-Clauda Carrièra a Petera Brooka z roku 1979 jen zcela volně se opírající o perský epos z 12. století. Patrná snaha rozbořit všechny myslitelné konvence už od počátku. To, co herci Slovinského národního divadla z Mariboru pod vedením režiséra Jerneje Lorenciho předvedli, je divácky velmi náročný, metaforicky pojatý let ptáků za jejich pravým králem podávaný s humorem, ale i s velkým fyzickým a hlasovým nasazením. Pokud bude tato incenace na repertoáru divadla déle, obávám se, že si herci zcela oddělají své hlasivky. Během iniciačního letu odpadá nejen řada ptáků, ale ještě více diváků. Svědčí to o mimořádné náročnosti pro obě strany rampy, která se mimochodem v jednu chvíli posune až do bezprostředního sousedství první řady. Kromě toho do diváků pálí po 90 procent doby nemilosrdný pracák (na každého z vás si pěkně posvítíme). Výsledkem je třetina publika doslova vyhnaná z divadla. Jen během ostré ptačí kopulace jich odešlo 15 naráz. Nemyslím, že tento koncept divadla je šťastný. S divákem je lépe být zadobře. Což ani v nejmenším neznamená, že se do něj nemá bušit. Jen je třeba přitom respektovat jisté psychofyziologické danosti.

///

William Shakespeare: Hamlet (režie Jan Klata, Schauspielhaus Bochum)

Tento bochumský Hamlet (Dimitrij Schaad) je těžký neurotik. FOTO THOMAS AURIN

Tento bochumský Hamlet (Dimitrij Schaad) je těžký neurotik, na kterého si zpočátku jen hraje, ale o to víc mu později propadá. Nijak tím ovšem nevybočuje, neboť šílenství opanuje postupně téměř všechny postavy tohoto s velkým zaujetím a opravdovým patosem vyprávěného příběhu. Hned úvodní nástupní Claudiova řeč silně připomíná Královu řeč ze stejnojmenné hry. Polský režisér Jan Klata a německé divadlo – tohle spojení vydává velmi cenné plody. Jeho Hamlet je virtuozní divadlo nápadů, promyšlených i provedených s veškerou důkladností, důsledností a divadelnickou suverenitou.

Hamlet je virtuozní divadlo nápadů, promyšlených i provedených s veškerou důkladností, důsledností a divadelnickou suverenitou. FOTO archiv festivalu

Klatův Hamlet je virtuozní divadlo nápadů, promyšlených i provedených s veškerou důkladností, důsledností a divadelnickou suverenitou. FOTO archiv festivalu

Mezi nejlepší okamžiky patří Oféliiny (Xenia Snagowski) dronové nálety na Hamleta, na kterého se řítí jako přírodní živel ze všech možných úhlů – Hamlet odpovídá na tyto útoky rovněž razantně. Připoutá Ofélii k tyči, u níž předtím prováděla baletní průpravu, a vzápětí prchá pryč, aby spoutanou dceru zanechal právě přicházejícímu Poloniovi (Jürgen Hartmann). Rosenkrantz a Guildenstern, dvě nerozlišitelné postavy jak z němé grotesky, dostávají nezvykle mnoho prostoru. Polonius, často exponovaný v průsečíku silového pole mezi Claudiem a Královnou, se chlubí poslušnou Ofélií, jako by to bylo rodinné stříbro. Po podrobné inspekci Rosenkrantzova (nebo Guildensternova?) pupku Hamlet nadšeně zvolá své: Jak úžasné dílo je člověk! Monolog Být či nebýt je součástí představení s herci, naopak řeč k hercům zní z úst Claudia (Andreas Grothgar) jako samolibé dramaturgické cancy. Scéna s matkou se odehrává v nestvůrných zbytcích, jež zbyly po hodně drastické sprejerské scéně s herci, které představují Rosenkrantz a Guildenstern: Gertruda (Bettina Engelhardt) se pod ně zahrabe spolu s Poloniovou mrtvolou, aby utekla před svým svědomím. Nápadně vypíchnuté jsou polské konotace (Fortinbrasovo tažení do Polska), jež vyvrcholí v hodně nesmyslně přidaném závěru či lépe dovětku Fortinbrase pronášeném v polštině. Scény s dvěma (!) hrobníky jsou rovněž rozvedené do neobyčejné šíře. Z hrobů lítají na povrch knihy místo kostí, i hrob místo střetu Hamleta a Laerta (Ronny Miersch) je zbudován ze samých knih. V závěrečném, silně stylizovaném souboji zabijou Claudia oba.