Velká Plzeň
Mezinárodní festival DIVADLO i letos konfrontoval tuzemské tvůrce se zahraničními kolegy. V domácí linii dominovaly inscenace Jiřího Havelky a Daniela Špinara. Ze zahraniční sekce lze v podstatě za vrcholné počiny programu považovat inscenace, jež dramaturgie zařadila na slavnostní zahájení a ukončení festivalu – Revizora budapešťského Vígszínházu Viktora Bodóa a Hamleta Jana Klaty z bochumského Schauspielhausu.
Během Dechovky se roznášely malinovka i piva FOTO JAROSLAV PROKOP
Dvacátý druhý ročník DIVADLA probíhal v podmínkách pro festival zatím nevídaných. Komorní divadlo, kde se odehrávala většina festivalového života – nejen představení, ale i diskuse, nejrůznější konference, výstavy fotografií –, bylo nahrazeno dlouho očekávaným Novým divadlem disponujícím také Malou scénou. Díky zvolené lokaci (v sousedství se nachází sál Peklo a Velké divadlo) se podařilo koncentrovat festival do sevřenějšího prostoru. Přesto v rámci programu lehce chyběl nějaký kulatý stůl, případně širší diskusní platforma, kde by mohli kritici a tvůrci konfrontovat postoje se studenty teoretických i praktických oborů. Takové rozpravy většinou vytvářejí příjemné napětí a homogenizují festivalové prostředí.
Dramaturgie program festivalu poměrně jednoznačně rozděluje na dva celky, tedy inscenace české a zahraniční. Letos se povedlo představit některé české režiséry v širším kontextu, tedy více než jednou inscenací, a zároveň uvést ceněné domácí inscenace i výstřednější podoby českého divadla. V tomto ohledu byl skvělou volbou Mission experimentátorů Handa Gote v off-programové sekci Johan uvádí… či zařazení loutkových scén Alfy z Plzně a libereckého Naivního divadla, které s hradeckým Drakem patří k stabilním špičkám oboru.
Tvorba Jiřího Havelky byla na festivalu reprezentována na několika úrovních jeho současného působení. Vedle Posledního triku Georgese Mélièse hradeckého divadla Drak, což je strhující pocta uměleckému průkopnictví, se na programu objevila i site-specific evokace stále nevyjasněného poválečného vyrovnání s německou menšinou Dechovka jeho „domácího“ souboru VOSTO5. Režijní profil uzavíral intimní projekt Havelkou vedeného, letos absolvujícího ročníku studentů katedry loutkového a alternativního divadla DAMU Regulace intimity. Ze Špinarových inscenací se objevila dvojice složená z kladenského Miláčka a Hamleta ze Švandova divadla, která již navštívila letošní ostravský festival Dream Factory.
Sérii ryze činoherních představení zahájil maďarský Revizor. Ačkoliv politický thriller z plovárny v režii Viktora Bodóa zůstal tematicky osamocen, patřil i přes mnohdy nevýhodnou startovní pozici k vrcholům festivalu. Režisérovy projekty vždy tvoří vyšinutý svět a součástí jeho rukopisu jsou všemožné schválnosti, nekorektní autorské inovace původních textů. Jiné to nebylo ani v případě Revizora, kterého zhustil mezi plesnivějící kachlíčky lázní z osmdesátých let. Obrovská hala sestávající ze zahnívajících spár je pro něj celé Maďarsko a tamější politické problémy vidí jako hromady kompromitujícího materiálu. Chlestakov je pro něj hédonistický nihilista uprostřed panoptika vyžilých regionálních funkcionářů, který si jako údajný revizor užívá urputné pokusy o podlézání z jejich strany. Režisér kromě bizarních vtipů bavil citacemi svých starších inscenací. Jedna z postav na otázku, kde jsou všechny dokumenty původně uskladněné na plovárně, odpovídala: Semlel jsem je, zmizely, což je odkaz k jedné z nejznámějších režisérových inscenací Semeloumězmizeljsem.
Bochumský Hamlet Jana Klaty uvedený na závěr festivalu již tak osamoceně nestál. Dramaturgie zařadila titul, který se na programech jiných přehlídek objevoval opakovaně. Hamlet Daniela Špinara ze Švandova divadla představoval českou protiváhu vynikající německé inscenaci. Oba režiséři na postavu nahlíží jinak, přesto mají společnou snahu se vymanit jak z inscenační tradice, tak postavu staví do sociální pozice uprchlíka ze společenských konvencí. Špinarův Hamlet žije v pasti konvencí uprostřed hororového zámku posedlý záchvaty paranormálního původu a skličovaný úzkostí. Ve vztahu k okolí mu tvoří jedinou světlou výjimku Ofélie a Horacio. Klata si na rozdíl od Špinara bere menší servítky a nebuduje formálně čistou nakřáplou iluzi spokojeného domova. Otevírá svět narozený v chaosu. Hamletovo rozpolcení natvrdo rozkládá mezi jeho stíny i libosti, tedy lehce drsnější sexuální hrátky s Ofélií i nespoutané umělecké vyjadřování.
Klata přichází s radikální myšlenkou, že hůř než vraždy se vnímá jenom umění. Scéna Gonzagova zavraždění stylizovaná jako seance rakouských akcionistů pak dala o letošním ročníku nejlepší zprávu.
Budova Nového divadla konkrétně touto scénou prošla velkou inaugurací a dozajista náročnou zatěžkávací zkouškou. Interiér pompézního sálu, z něhož čiší snahy o stavovský majestát, zůstal špinavý doslova od výronů Klatovy jevištní svobodomyslnosti.
Komentáře k článku: Velká Plzeň
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
