Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Velké divadlo světa ve flitrech a peří

    Volné sdružení Mime Prague, které před časem založil Radim Vizváry, zkoumá možnosti nonverbálního divadla v nejrůznějších podobách. Z jeho dosavadních projektů je Prague is Burning nejvíce extravagantní. Poprvé se tato show objevila na scéně Paláce Akropolis v rámci loňské Noci divadel, oficiální premiéru měla letos v polovině ledna.

    Prague is burnning

    Důležité je, aby výraz obličeje protagonistů zůstal „prázdný“, tedy neutrální, a komunikace s diváky probíhala neosobně, až technicistně FOTO DAVID KONEČNÝ

    V době, kdy se marně pokoušíme jednoznačně definovat jakýkoli divadelní žánr, takový projekt ještě více přispívá k rozostřování hranic mezi divadlem, tancem a výtvarným uměním. Inscenační tvar se pohybuje na pomezí diskotéky, queer módní přehlídky a pohybového divadla – a jedno bez druhého by nefungovalo.

    Jindřiška Křivánková, která na scéně Akropole už předvedla jako performerka nejednu podivuhodnou kreaci, se tentokrát stala autorkou, režisérkou a zároveň dirigentkou. Můžeme ji sledovat, kterak se v hloubi scény společně s Dýdžejkou B4K zmítá do rytmu zdivočelé hudby a jako deux ex machina diriguje protagonisty. Radim Vizváry a Irena Kristeková však sami doslova kypí množstvím nápadů a záviděníhodné energie. Nejlepší je, pokud k takové show přistupujete nejen bez předsudků, ale také bez jakéhokoli očekávání. Pokud se necháte nést zběsilou hudbou i neméně zběsilými kreacemi na scéně (ta je tentokrát v rámci sálu Akropole prodloužena o catwalk čili přehlídkové molo). Vidíme tam dva pojízdné věšáky plné pestrých – flitry a peřím zdobených – šatů a obložených nejrůznějšími rekvizitami (po second handech vše sháněla a skutečné poklady nalezla Petra Vlachynská). Protagonisty můžeme vidět v negližé a různých fázích oblékání, do světel na molo už však vplouvají v plné parádě.

    Před pár lety objevila Jindřiška Křivánková tzv. voguedance či voguing – tedy extravagantní taneční styl, který vznikl někdy v 80. letech minulého století v newyorském Haarlemu a rostl ve zdejší v LGBT komunitě. Do obecného povědomí se dostal díky Madonnině klipu a také dokumentu Jennie Livingstonové Paris is burning, jímž se Křivánková volně inspirovala. Důležité je, aby výraz obličeje protagonistů zůstal „prázdný“, tedy neutrální, a komunikace s diváky probíhala neosobně, až technicistně. To znamená, že způsob existence v šílených kostýmech obsahuje pohyby, na něž jsme zvyklí u manekýn, tyto pohyby jsou však dovedeny do extrémů – jak v rychlosti opakování, tak ve vykroucenosti póz.

    Taková podívaná má v sobě chladnou provokativní – až zvrácenou – erotičnost a smyslnost, je dobrodružná, protože vyžaduje od nositelů kostýmů skutečně výjimečné akrobatické schopnosti, performeři musí perfektně ovládat tělo (pro inspiraci si představte boty na dvaceticentimetrové platformě, která je umístěna jen pod špičkou boty). Na druhé straně stereotypnost agresivní hudby, nic než devadesátiminutové „procházení“ protagonistů a chladná odtažitost projevu může některé diváky odrazovat či nudit.

    Já jsem si představovala, že prostor scény funguje jako zákulisí života, kde se snažíme vymyslet, čím na veřejnosti zaujmeme, jak na sebe upozorníme. Zároveň tu máme soukromí, kde si můžeme ulevit od své image. Je to ovšem jen na chviličku, protože dravý proud nás znova vynese do světel reflektorů, ať už jsme připraveni či nikoliv. A právě zde na molu – kam je vidět ze všech stran – jsme posuzováni nemilosrdnými kritickými zraky ostatních. Každé zakolísání je zřetelné, každý detail je viděn jako pod zvětšovacím sklem. Můžeme být nadšeně přijati, ale také odmítnuti či raněni lhostejností…

    Na jedné straně si plníme sny – můžeme být, kýmkoli se nám zachce, ale zároveň podstupujeme riziko, že budeme směšní či trapní. Je to tedy ono velké divadlo světa, o němž mluvil už Shakespeare.

    Mime Prague – Prague is Burning. Koncept a režie Jindřiška Křivánková, scénografie a kostýmní výtvarnice Petra Vlachynská, light-design Karel Šimek, DJ B4K. Premiéra 12. ledna 2016 v Paláci Akropolis.


    Komentáře k článku: Velké divadlo světa ve flitrech a peří

    1. Monika Rebcová

      Avatar

      Prosím
      info mailem o datech a místech dalších repríz Prague is Burning.
      Děkuji Monika

      08.02.2016 (13.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Moniko,
      mail na Tebe nemám, ale – i pro čtenáře – info o nejbližším uvedení. Projekt se odehrává v pražské Akropoli a nejbližší představení by mělo být 29. února (viz http://www.palacakropolis.cz/work/33298?event_id=22606&genre=2&page_id=33824 ).
      Více se o něm dozvíš i na stránkách Mime Prague: http://mimeprague.cz/?page_id=97&lang=cs_CZ
      Zdravím
      vh

      08.02.2016 (15.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,