Velký bratr vás sleduje, ale nijak to nepřekvapí
Román 1984 je bohužel stále aktuální. George Orwell v něm vypráví o totalitní společnosti ovládané mechanismy, s nimiž se můžeme setkat i dnes. Obyvatele jeho Oceánie neustále sleduje Velký bratr, jenž by se dal přirovnat k současnému dohledu kamer. Strana řídící chod státu drží občany v nevědomosti, pěstuje u nich nezájem o kritické myšlení a manipuluje s informacemi v duchu fake news. Zřejmě kvůli těmto vizionářským motivům uvedlo Švandovo divadlo na Smíchově Orwellovu dystopii, v režii a dramatizaci bývalého uměleckého šéfa Doda Gombára. Hlavní roli zaměstnance Ministerstva pravdy Winstona Smithe, jenž se odhodlá proti totalitě bojovat po boku své milenky Julie a za pomoci člena Vnitřní strany O’Briena, ztvárňuje David Punčochář.
David Punčochář a Anežka Šťastná v rolích Winstona a Julie FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Scénograf Jan Milfajt zdařile transformoval totalitní praktiky do trojrozměrné podoby. Herci se pohybují po prostoru s půdorysem kruhové výseče. Ohraničuje ho kovová konstrukce z rezavých lešenářských trubek obnažující divadelní techniku. A právě tato absolutní obnaženost, nejen věcí, ale též lidí, uvádí k životu totalitní mašinerii. Mezi tyčemi jde sice prolézt ven, ale utéct ze sledovaného prostoru možné není: vždy na vás zevnitř někdo uvidí. Oči Velkého bratra zastupuje především zrcadlový strop, jenž zdeformovaně reflektuje dění pod sebou. Zřetelně se tu projevuje inspirace Foucaultovým popisem panoptikonu z knihy Dohlížet a trestat, k němuž tvůrci mimo jiné odkazují v programu.
Až ve chvíli, kdy se Winston ocitne v cele na Ministerstvu lásky, jsou přes konstrukci natažena bílá plátna. To, co opravdu drží totalitní systém u moci – násilí, mučení a zastrašování –, je zraku skryto. Opravdu příjemně se Winston cítí pouze v pokoji nad vetešnictvím, kde se schází s Julií. Aspoň částečný dojem soukromí tu navozuje pár olejomaleb a zdobené čelo postele. K dokreslení atmosféry slouží hudba Gabriely Vermelho, v tomto případě pouťová a vesele zvonivá, v kancelářích Ministerstva pravdy naopak nepříjemná, kovová a rušivá.
Gombár Orwellův příběh vcelku nenápaditě ilustruje, aniž by vytvářel konkrétní paralely se současností. Inscenátoři sice upustili od románových obrazovek a nahradili je zmínkami o kamerách, změnu ale vždy nedodržují (v pokoji u O’Briena se například televize objeví). Motiv neustálého dohledu nakonec vyústí jen v triviální aktualizační dovětek o odposlechu přes naše mobilní telefony. Unylé kostýmy – nepadnoucí hnědá saka s kalhotami nebo sukněmi – se zase zdají zahleděné do minulosti: připomínají oblékání padesátých let minulého století, koneckonců období nejhorší komunistické totality na našem území.
Herci jsou vedeni k realistickému, až naturalistickému výrazu, což se zejména v krutých scénách z Ministerstva lásky ve druhé půli ukazuje jako největší slabina inscenace. O’Brien, ve skutečnosti tajný agent věrný Straně, se snaží Winstona napravit za pomoci elektrických šoků a mučený křičí a kroutí se v bolestech. Punčochářův herecký projev je v těchto chvílích natolik přepjatý, až sklouzává k nechtěné parodii.
Mnohem větší úzkost vyvolávají scény odehrávající se před mučením a po něm. Celou se šíří strach, obzvlášť poté, co bílé plachty přetažené přes konstrukci poslouží jako plocha pro stínohru a zprostředkují náhlé brutální zastřelení jednoho z vězňů. Po napjatém momentu však inscenace opět sklouzne ke statické konverzaci mezi Winstonem a jeho mučitelem. O’Brien, ztvárněný Tomášem Petříkem, zde vystupuje jako vševědoucí pedagog, kterému někdo předhodil žáka k brutální hře. Herec bohužel nemá moc příležitostí rozvinout psychologii postavy, většinu času jen předříkává myšlenky, na nichž oceánský režim stojí. Jeho antihrdina není vlastně ani moc hrozivý.
Punčochářův Winston až do konce působí, jako by se mu všechno dělo omylem – hrdina se z něj stane víceméně náhodou. Nemá pak ale důvod se při mučení tak dlouho nevzdávat. Z ústřední trojice je nejčitelnější postavou Julie. Anežka Šťastná ji vybavila především dvěma protichůdnými polohami: mezi soudruhy až agresivně vyjadřuje svou lásku ke Straně, ve chvílích s Winstonem získává něžnou lidskou podobu.
Obzvláště živoucí vedlejší postavy vytvořili Andrea Buršová a Jan Mansfeld. Buršová ztvární dvě důležité ženy Winstonova života, milující matku a roboticky odtažitou manželku. Nadto vnese do inscenace humor coby znuděná kuchařka a falešně zpívající prolétka. Mansfeld vykresluje Winstonova kolegu Syma jako neopatrného člověka, který o své práci tak moc přemýšlí a mluví, až se v očích Strany stává nebezpečným. Proto musí být vaporizován (vymazán ze světa i z minulosti). Herec představuje také doktora, jenž pečuje o týraného Winstona. Ať už mu píchá injekce, drží u pusy hrneček, nebo mu pavoučími prsty upravuje košili, činí tak se zvrácenou rodičovskou láskou. Jeho akce získají pozornost spíš než paralelně probíhající O’Brienův monolog.
Ačkoli Gombár po většinu času pouze realisticky zhmotňuje dění v knize, objeví se i několik působivých obrazů založených na jevištní imaginaci. Smíchovský Winston nevhazuje původní novinové články, které právě upravil, do paměťové díry, ale do skartovačky. Saka zbylá po vaporizovaných jedincích vycpávají zaměstnanci proužky papíru a na takto zhotovené panáky potom křičí během tzv. dvouminutovky nenávisti. Když Winston s Julií poprvé navštíví O’Briena, jejich hostitel je překvapí možností vypnout přítomnou obrazovku. Na herce se nejprve promítá zrnění vypnuté televize, které poté nahradí výrazné osvětlení přímo zepředu. Místo všudypřítomného Velkého bratra je teď očividně sleduje celé hlediště. V této společnosti nikdy neuniknou dohledu.
Jinak se ale Gombár přidržuje stránek knihy až příliš křečovitě. Výsledek promlouvá k současnosti jen nadčasovostí samotných Orwellových myšlenek, jako kdyby jejich kvalita v tvůrcích vyvolala dojem, že do adaptace není nutné vkládat vlastní invenci. S přivřenýma očima by Gombárova inscenace mohla sloužit jako náhrada za četbu povinné literatury.
Švandovo divadlo na Smíchově, Praha – George Orwell: 1984. Překlad Eva Šimečková, režie a dramatizace Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Jaroslav Milfajt, hudba Gabriela Vermelho, pohybová spolupráce Adam Mašura. Premiéra 28. ledna 2023 ve Velkém sále.
Komentáře k článku: Velký bratr vás sleduje, ale nijak to nepřekvapí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
