Velký rachot, hubené sdělení
Předloni v září jsem poslouchal v pražském Studiu Hrdinů debatu, která byla součástí dokumentárního pásma Duchovní a totalita – Josef Zvěřina a zápas za duchovní svobodu v komunistických kriminálech. Autor i režisér večera Miroslav Bambušek avizoval, že připravuje inscenaci o témže muži a že ponese název Zvěřinec. Vyloženě jsem byl zvědavý, co vznikne. Neboť předloňská produkce mi přišla smysluplná i sugestivní, ačkoli v zásadě šlo o scénické čtení s projekcí. Za dlouhým stolem sedělo několik herců a na střídačku, při světle lampiček, četli z dokumentů souvisejících se životem kněze, teologa a kunsthistorika Josefa Zvěřiny (1913–1990), člověka velké statečnosti, pevnosti a inspirativnosti. Po tomto nástinu následovala diskuse (sestava debatujících se při každém představení měnila) o tématu a Zvěřinovu odkazu. Jak byly večery Duchovní a totalita možná až překvapivě vydařené a v důsledku nešlo o polotovar, o to větším zklamáním je nynější Zvěřinec. Tímhle kusem Miroslav Bambušek k šíření Zvěřinova poselství nepřispěl.
Herci zvířecky skřehotají, běhají, křepčí, skáčou, řvou. Uprostřed bez masky Miloslav Mejzlík, vpravo v popředí Mark Kristián Hochman FOTO MARTIN ŠPELDA
Zvířata v nás na dohled
V novince opět hrají důležitou roli projekce – a jednou z nich inscenace rovnou začíná. Josef Zvěřina na dokumentárních záběrech hovoří s „obyčejností“, jež mu byla vlastní, o smíření i s bolestmi života, s těžkými ranami, které osud může jedinci uštědřit, ten se však nemusí cítit být opuštěn, pokud přijme lásku boží a vůbec lásku jako postoj. Toto téměř kontemplativní entrée je však vzápětí zaklapnuto a zahlušeno expresivním, hodinu a půl trvajícím sledem obrazů zasazených plus minus do přítomnosti, kdy postavy mají na sobě animální masky, kostýmy odkazují k jakési postapokalyptické syrovosti či nové kmenovosti, civilizace a technologie na lidi doléhají svým horším já a neztratit humanistické ideály je úkol hodný výjimečně pevných osobností. Do tohoto rmutného rozpoložení, kdy se společnost prohlašuje za svobodnou a demokratickou, ale každý nějak bojuje proti každému a status quo se nezpochybňuje, se navíc drze prodírá minulost (v podobě karikovaného a slizkého estébáka).
Ovšem ještě tu je také postava zralého muže odkazující k Josefu Zvěřinovi (Miloslav Mejzlík), jehož slova jsou několikrát citována a kriminalizace duchovních, v rámci níž Zvěřina za komunismu dlouhá léta seděl v těžkém žaláři, je slovem i projekcí výslovně připomenuta. Mejzlíkem ztělesněná duchovní bytost onen vykloubený svět pozoruje a svou zásadovostí i laskavostí do dění jemně vstupuje, především pak do osudu mladé ženy Rút (Gabriela Pyšná), která se potácí na okraji společnosti, ujíždí na drogách, je vyčerpaná a rezignovaná, matka ji opustila, emigrovala, z otce se stala zchudlá troska. Později však vypluje na povrch, že matka byla z politických důvodů zavražděna a dceři se zjevuje v podobě mechanicky – a vcelku sugestivně – se pohybující figury (tanečník a performer Petr Krušelnický) v bílých ženských šatech a s nabíleným obličejem.
Bambušek téměř do posledního metru využívá rozlehlé jevištní plochy Studia Hrdinů a zanáší ji množstvím rekvizit (hadry, igelity, polověžovitá konstrukce, trampolína atd.), na zadní stěnu nechá promítat často psychedelicky říznuté sekvence, v hudbě se kombinuje zvuk varhan a elektroniky. Herci zvířecky skřehotají, běhají, křepčí, skáčou, řvou; jeden z nich obnažuje svoji zadnici. Muzika je pouštěna pořádně nahlas. Režie se snaží vytvořit tlak a atak. Jenže poselství této velmi hlučné inscenace je tezovitě útlé: ohrožení lidskosti je permanentní, humanitu je třeba bránit v jakémkoli čase, v jakýchkoli podmínkách. Nic víc Zvěřinec nesděluje; z hromady zvuků, světel, věcí a slov byl vydestilován apel, proti němuž obecně nelze nic namítat, ale lze si jej dobře představit – a možná i adekvátněji – třeba ve čtyřminutové písni.
Mejzlík to nezachrání
Miroslav Bambušek v rozhovoru pro rozhlasovou Vltavu poznamenal, že jedním z důvodů, proč inscenace vznikla, je jeho přesvědčení, že Zvěřinova životní zkušenost se podobá životní zkušenosti, která nás čeká; režisér sám sobě věří, že má schopnost číst znamení doby. Odkazuje na Zvěřinovu myšlenku, že obrazy a symboly jsou mostem, přes nějž neviditelná skutečnost přichází do viditelného světa. Kardinálním problémem inscenace je, že ony obrazy a symboly, jež podle Bambuška zřejmě mají zvědomovat podvědomí naší doby, jsou přibližné i doslovné zároveň. Nejsem dalek Bambuškova přesvědčení, že demokratická slupka je tenká a autoritativní pořádky nejsou bez budoucnosti, ale způsob, jakým to ve Zvěřinci prezentuje, onen slepenec nahozené faktografie a poloorwellovské sebranky kreatur, považuji za nešťastný omyl.
Bambuškovo vybuzené inscenování je ze své podstaty riskantní. Prakticky pokaždé se pohybuje na hraně mezi expresí, která tne do živého, a redukující expresí, která hukot a ryk zaměňuje za smysl, naléhavost a závažnost. Ve Zvěřinci je postava odkazující na Josefa Zvěřinu redukována na sdělovače pravd a zásad, ani herectví Miloslava Mejzlíka, pro něhož mám slabost a sympatie, to nezachrání. Osobností Zvěřinova formátu nám je – a nejspíš zejména bude – třeba. Otázka je, jak neokázalý heroismus lidí tohoto formátu přenést do naší přítomnosti, jak jej zprostředkovat, aby se z toho nestala tezovitá atrakce typu Zvěřinec.
Studio Hrdinů má nyní na repertoáru tři inscenace režírované Miroslavem Bambuškem: kromě té zde recenzované jsou to patočkovské Kacířské eseje a borchertovský kus Moje říše je z toho světa. Nejnovější titul je z nich jasně nejslabší.
Studio Hrdinů, Praha – Josef Zvěřina, Miroslav Bambušek: Zvěřinec. Režie Miroslav Bambušek, dramaturgie Jan Horák, scéna a kostýmy Jana Preková, hudba Vladimír Franz, Tomáš Vtípil, světelný design Pavel Havrda, filmy Bohdan Holomíček, Jan Daňhel, Jakub Halousek, Jaroslav Svoboda, Pavel Havrda, Aleš Šulc. Premiéra 10. února 2023.
Komentáře k článku: Velký rachot, hubené sdělení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
