Divadelní noviny >

Velký rozhovor s Tomášem Töpferem: Být čekatelem mě nebaví

Karel Höger na chodbě před rozhlasovým studiem chvíli pozoroval mladíkovu kolíbavou chůzi. Nemůže k dívadlu, neumí chodit!, vyřkl ortel snad až příliš upřímně a rázem tak zklamal naděje maminky, která se chtěla pochlubit synovým rozhodnutím přihlásit se na dramatickou konzervatoř do Brna.
Tomáš Töpfer nikdy nevynechá tohle úsměvné setkání s jedním z největších českých herců, vypráví o tom, jak se ještě s mikrofonem v ruce jako mladý rozhlasový elév učil pít whisky u Jana Wericha na Kampě a připomene i letní pobyt v pionýrském táboře Artěk na Krymu, kam pionýrům z celého světa přivezli ruskou výstavní kuriozitu, unaveného a rychle zestárlého Jurije Gagarina.
Historky ze života, vtipné bonmoty a moudré židovské anekdoty vysype oblíbený televizní četník jako z rukávu, ale když vám k podání ruky ve dveřích jen tak mimochodem pochválí projev izraelského premiéra v americkém Kongresu a dlouho a zasvěceně mluví o historii židovského státu, když se zpocený v divadelní šatně jen nerad loučí s krásnou tragikomickou postavou mlékaře Tovjeho, napadne vás, že v životě principála z nuselské Fidlovačky jsou i jiné, neznámé momenty a velké příběhy.
Jednou si o nich budou číst jeho dcery a jejich děti v knížce, kterou už dlouho píše jen pro svou rodinu, protože chce zachytit „to důležité“ a napsaný text je pro něj větším svědectvím než mluvené slovo nebo herecký výkon na jevišti.
Snad i proto svolil k rozhovoru, v němž jsme si vesele rozmarné vzpomínání na život a divadlo zakázali, ještě dřív než vůbec vznikl.

Maminka o vás přátelům vyprávěla, že jste byl v dětství rodinný šašek, který pořád něco předstírá, hraje a blbne… Když jste jí oznámil, že budete hercem, bylo to chvilkové okouzlení z odpoledního představení v Divadle na Vinohradech, nebo rozhodnutí na celý život?

Byla to jenom okamžitá reakce na ten velký emocionální zážitek z divadla. Zlatá nádhera všude kolem, herci na jevišti a moje dětské sváteční šaty. Maminka to ovšem vzala docela vážně a radila mi, abych byl hercem v Divadle na Vinohradech, že to budu mít z domova blízko do práce.

Samozřejmě představy o tom, co bych chtěl dělat, se s léty měnily. Nejdřív jsem chtěl být popelářem a líbilo se mi jezdit vzadu na stupátku za vozem. Dlouho jsem se taky držel toho, že budu doktorem. Ale herectví mi nakonec zůstalo.

Školní besídky a navrch ještě člen Dismanova rozhlasového dětského souboru?

Právě. Když se ve třídě chystalo dětské představení, Töpfer tam nesměl chybět. Dokonce jsme si už na škole založili divadlo. Hráli jsme ve školní družině a jediné, co nás zajímalo, byla opona. Jako správné divadlo jsme ze všeho nejvíc potřebovali oponu. Poprosili jsme kamarády, aby každý přinesl z domova kousek nějakého hadříku nebo zbytek nějaké látky a maminka spolužáka Michala Vacíka z toho na stroji spíchla originální závěs.

Co jste hráli?

Protože jsme byli „Divadlo Parodie“, psali jsme si skeče a dělali si srandu z učitelů a z vyučování. Byl to většinou sled komických scének a písniček. V té době se neustále něco hlásilo školním rozhlasem, nějaké instrukce a připomínky, jaký je významný den atd.

A nás to inspirovalo k „parodii“ o tom, že k výuce ve třídě vůbec nedojde, protože paní ředitelka stále dokola něco hlásí.

Divadlo jste měli v rodině?

Táta divadlo hrál. Ale jen amatérsky za války v Terezíně. Ubikace byly přeplněné, hrálo se na půdě. Židle nebyly, diváci seděli na trámech a na zemi.

Když jsme měli v Divadle na Vinohradech před premiérou hry Jacobowski a plukovník, která přibližuje na jednom příběhu osud Židů v Evropě, oslovila mě starší dáma. Přijela z Izraele a ptala se, jestli jsem syn Oty Töpfera. Ve svých asi pětasedmdesáti letech se lehce zapýřila a vzpomínala, že v Terezíně s tatínkem chodili. Nechtěl jsem ji zklamat a něžně jsem jí naznačil, že není první, která se k němu hlásí. Vyprávěla mi, že si byli hodně blízcí a že tátovi „házela“ texty, když zkoušel Švandu dudáka. Neříkejte, to jsem nevěděl. Nejsem znalec terezínského divadla, ale že by tatínek hrál Švandu dudáka, to jsem nikdy neslyšel ani jsem to nečetl, povídám jí. No vždyť ho taky nehrál, odpověděla. Asi čtyři dny před premiérou šel do transportu.

V Terezíně se tehdy hodně zaskakovalo. Herci nečekaně odjížděli na východ. Do Osvětimi.

Mluvil váš tatínek o válce a židovském ghettu často?

Vůbec. Já si vlastně neuvědomuju, že by kdy mluvil souvisle o válce. To spíš jen tak občas. Náhodou.

Ale s tátovým číslem z lágru na ruce jsem si jako kluk hrál. Pod peřinou v posteli. U nás se v zimě topilo jenom v jednom pokoji, večer jsme otevřeli dveře do ložnice, aby tam vlezlo trochu tepla, a v neděli ráno jsem si pod peřinou prohlížel tátovo číslo, které měl na ruce vytetované.

Pamatujete si ho?

Nepamatuju. Možná bych to dal dohromady, ale někde v papírech existuje.

Ani potom vám neřekl, co to číslo znamená?

Ale jo, jenom tak jednou větou.

A vy jste se s bráchou neptali? Ta základní otázka: jaké to tam bylo, jak jste to přežili?

Pro nás byla válka něco naprosto vzdáleného. Naši o tom vůbec nemluvili. Jediné, co nám tatínek vyprávěl, bylo: Nálet jsem přežil tak, že jsem skočil do močůvky a byl jsem v ní až po krk. A my jsme se tomu smáli a tatínek se smál taky. A nebo když jsme spolu leželi a já jsem se klepal zimou, tak mě učil: To si musíš takhle dýchat hezky pod peřinu, víš? To jsme vždycky dělali s kamarádem, když nám byla zima. Dejchali jsme si pod slabou deku. A to bylo o válce všechno. Vlastně ještě maminčin kufr.

Jak to souvisí s válkou a Terezínem?

Ten kufr v předsíni nahoře na skříni, to byly nejkrásnější okamžiky mého dětství, protože tam byly schované elektrické vláčky. Postavil jsem si koleje, pouštěl vláček a před očima jsem měl velká, bílou barvou napsaná čísla a písmena na víku. Až v dospělosti mi došlo, že to byl ten kufr, s nímž maminka šla do Terezína a nevěděla, jestli se někdy vrátí.

Takže ani maminka vám o životě v ghettu nic nevyprávěla?

Teprve když tatínek umřel. Mnohem později. Některá traumata, která v sobě měla, z ní vypadla úplně mimoděk. Nesouvisle. Vzpomínala, že nejstrašnější pro ni bylo, když musela opisovat jména svých příbuzných, kteří šli do transportu.

To určovala Rada starších?

Ano. Museli naplnit vlaky a snažili se především zachránit děti, aby odjížděly co nejpozději. Dlouho se nevědělo, co je na konci kolejí na východě. Jeli někam a možná ještě věřili, že tam přežijí a budou pracovat pro Hitlera.

Teprve nedávno, díky archivům židovského muzea, jsem se dozvěděl, jak vlastně zemřel můj strýc.

Když vystoupili z vlaku v Malém Trostinci v Bělorusku, odpověděl, že je horník. Musel okamžitě nastoupit do nákladního auta s výfukem rovnou do kabiny. Pojízdná plynová komora. Na tohle v archivu vzpomíná pan Münster, který ve vteřině pochopil, že se musí hlásit jinak. Na co by Němci potřebovali tolik horníků? Řekl, že je zámečník. A přežil.

Maminka, na rozdíl od svých dvou sester, zůstala za války v Terezíně. Štěstí, že měla obchodní akademii, psala těsnopisem a taky poměrně rychle na stroji, proto pracovala v terezínské samosprávě.

Až když se z Terezína vrátila, začali chodit s tátou. Jako válečná vdova zdědila firmu po svém muži a v devětačtyřicátém jí všechno sebrali. Doma jsme měli fotokopii dopisu, který psala přímo prezidentovi republiky, kde se ptá, proč jim, válečným vězňům, berou jejich majetek. Pochybuji, že Gottwald tenkrát vůbec odpověděl.

Jak to bylo ve vaší rodině s židovstvím? Jak vás rodiče vychovávali?

Nic nebylo. Tatínek i maminka byli z pražských asimilovaných liberálních židovských rodin, ve kterých se židovství nepraktikovalo, v podstatě nic nedodržovali. Jenže to, že jste Žid, vám vždycky někdo připomene. Brácha se kvůli tomu často pral, protože mu nadávaly děti, které to slyšely od rodičů. Naši nám vysvětlovali, že si na ty nadávky musíme zvyknout.

Navíc po druhé světové válce si Židé hodně měnili jména, ale to by moji rodiče nikdy neudělali. Tatínkova rodina pochází z 18. století, tam jsem se aspoň v rodokmenu dopracoval. Na krásném židovském hřbitově v Roudnici nad Labem jsem na pěkně vyvedeném náhrobku našel jméno Isidora Töpfera.

Proč jste si vůbec začal hledat a skládat vlastní rodokmen?

Přijde to s věkem. Člověk chce najednou vědět, odkud pochází. Mě to zastihlo kolem padesátky. Nevím proč, ale najednou jsem chtěl vědět víc o svých předcích.

Do té doby vás to vůbec nenapadlo?

Ne. My jsme s bráchou věděli, že táta měl rodinu, bratry a sestru, protože rodinné fotografie existovaly. A věděli jsme, že všichni šli komínem. Pár vzpomínek nám zůstalo v tajném šuplíku. Dívali jsme se do něj v sekretáři v pokoji u babičky, když nikdo nebyl doma. Pro nás děti to byl poklad. Tajemství v zamčeném šuplíku. Staré vyznamenání, hodinky po dědečkovi, řetízek, ale taky mezuza, která se dává na veřeje dveří. Požehnání domu, které každému Židovi připomíná, že je Žid.

A taky tam byly peníze z Terezína. Bankovky s Mojžíšem a židovskou hvězdou. Moc jste toho za ně nekoupil, nicméně vlastní měnu Terezín za války měl. Několik papírových bankovek se zachovalo a já jsem se na ně rád díval. Našel jsem tam i pár tužkou psaných motáků a to byly zřejmě vzkazy, které tatínek posílal své rodině z Vinařic a Kladna, kde mladí Židé z Terezína fárali na otrocké práce.

V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou vzpomíná Arnošt Lustig na vašeho tatínka jako na veselého chlapíka, který si dokázal ze všeho dělat srandu a miloval ženský.

To je pravda, mám ho před sebou jako veselýho, optimistickýho chlapa, který rád bavil společnost.

Arnošt tam vzpomíná i na to, jak táta, správnej židovskej obchodník, i po válce jako vedoucí v prodejně koberců a linoleí na Vinohradech stál před krámem, kouřil, pozoroval lidi a povídal si s nimi.

Učil vás tatínek v obchodě?

Snažil se mi ukázat, jak se má správně obchodovat. Mám rád jedno přísloví, ale nevím, jestli bylo od táty: Když obchodujete s Židem, můžete si být jist, že jeho podíl bude větší. Ovšem taky si můžete být jistý svým podílem.

Myslíte na to i jako ředitel soukromého Divadla Na Fidlovačce?

Ne, protože tatínek mě to nestačil naučit. Pokud někoho v kšeftu něco naučil, tak je to můj starší bratr, a já dělám obchody, na kterých klidně prodělám kalhoty. Tenhle dar nemám a lidi židovské obchodování vůbec všeobecně přeceňují. Nikomu to samozřejmě nevyvracím… Ale hlavně stále je tu pocit nějakého mýtu, že Židi drží pohromadě, že si prostě vždycky nějak společně pomůžou.

Není to pravda?

Rozhodně to není taková pravda, jak je ten mýtus velký. Mám pocit, že žádná taková komunita na podobném základě dneska už neexistuje.

A co třeba příhoda s Arnoštem Lustigem po smrti vašeho tatínka…

To je něco jiného. Ta vypráví především o Arnoštovi. Mamince přinesl velké peníze. Cítil to tak. Chtěl udělat něco pro rodinu mrtvýho kamaráda. I když to celý život sváděl na svou ženu Věru. Že to byl hlavně její nápad.

A židovství ve vás samotném? I když jste nebyl vychován jako praktikující Žid, stejně se vaše dramatické texty nějakým způsobem toho tématu pokaždé dotýkají. Horoskop pro Rudolfa II., nedopsané drama o tragédii Židů na začátku 2. světové války nebo zatím váš poslední televizní scénář.

S tím se člověk narodí a to si nevyberete. Zvlášť teď na stará kolena mě to začíná zajímat. Člověk se vrací ke kořenům, není to nic zvláštního, jsem na tom stejně jako moji vrstevníci. V mládí se díváme dopředu, lezeme na kopec a teprve když je člověk nahoře, tak se ohlédne a začne zjišťovat, odkud vlastně přišel, kdo je, kdo byli jeho rodiče a proč je takový, jaký je.

Vaše hra o Židech putujících do Palestiny, to je námět podle skutečné události?

Ano, to je skutečný příběh, myslím, dokonce dramatičtější a ještě srdceryvnější než příběh Titaniku. Než Němci vymysleli konečné řešení, dovolili některým bohatým Židům vystěhovat se. Za velké peníze. Tahle ilegální imigrace do britské Palestiny trvala několik let. V říjnu 1940 vypluli uprchlíci z Vídně a do Haify dorazili asi za měsíc. Hodně se to zdramatizovalo. Už jenom ta cesta je námět na velký příběh. Jenomže nejhorší na tom bylo, že je v Palestině nepustili na břeh. Britové je přesunuli na francouzský parník Patria, protože měli domluvené kvóty přistěhovalců. Ale podle starého anglického práva trosečníci musí být přijati v těch vodách, ve kterých ztroskotají, a tak tajná židovská armáda na loď propašovala nálož. Patria se po výbuchu začala nečekaně potápět a zemřelo tehdy asi tři sta lidí. Zbytek pak na Churchillův příkaz nakonec v Palestině zůstal.

To je přece velký, tragický příběh. Nakonec je přijmou jako trosečníky. Ale jen tu zbylou hrstku.

Kvóty nebyly porušeny.

Přesně tak. Je to spektákl na velké plátno, ale i divadlo je mocné. Mám zatím jednu verzi, ovšem příliš operetní na takové téma. Nemyslím si, že by to mohlo jít před lidi. Snad jako velkovýpravné drama… Kdo ví, třeba to ještě dokončím, protože psaní mě teď baví čím dál tím víc.

Když jsem před lety jako autor začínal, přišel jsem s Rudolfem II. nejdřív za dramatikem Františkem Pavlíčkem. Zdálo se mi, že se mu námět líbí, ale řekl mi: Člověče, proč si to nenapíšete sám? Když máte co vyprávět, tak to zkuste.

Jak byste stručně charakterizoval váš scenáristický debut pro režiséra Jiřího Svobodu?

To není jen moje práce. Přečetl jsem sice stovky scénářů a ješitnost mi hodně našeptávala, abych to zkusil sám, ale raději jsem si zkušeného režiséra a scenáristu vybral zároveň jako spolupracovníka.

Je to velmi jednoduchý příběh. Odehrává se na začátku 30. let minulého století. Dva mladí manželé – úspěšný židovský advokát s manželkou – nemůžou mít dítě a nezrušitelným osvojením si z klášterního útulku adoptují holčičku. Problém začne ve chvíli, kdy je holčičce devět nebo deset let a všichni si musejí přišít žlutou židovskou hvězdu. Začnou platit Norimberské zákony a týden co týden vycházejí nové a nové restrikce pro Židy. A najednou je tu velké dilema, že pro dítě, které adoptovali, chtěli to nejlepší, a přivolali mu nečekaný osud. Přirozeně mají pocit obrovské viny. A na půdorysu toho dilematu se celý ten příběh odehrává.

V televizi je to schválené, a tak mám teď zase chvíli čas na dokumenty o holocaustu. Odjakživa mě stejně přitahovaly nejvíc.

Zajímáte se o ně intuitivně s ohledem na osud vaší rodiny?

Teď už velmi vědomě, protože se chci něco dozvědět. Dodatečně. Táta mi umřel, když mi bylo jedenáct, ve věku, kdy se o tom všem u nás doma nemluvilo a mě to buď nezajímalo nebo jsem vůbec nepovažoval za nutné vědět, co se stalo.

Až dnes od kamarádů mého tatínka, včetně Arnošta Lustiga, jsem se začal postupně dozvídat osud svého otce a celé jeho rodiny.

Arnošt Lustig řekl moc pěkně, proč začal psát.

Když se vrátil z Osvětimi, vyhledal svého učitele a vyprávěl mu o tom, co viděl a prožil. Učitel se na něho díval s nepochopením a jen ho tak mírně hladil po hlavě. Jako by nevěřil tomu, co slyší. A v tu chvíli se Arnošt rozhodl, že když to napíše, tak je to teprve svědectví. Začal psát, knížky mu vydávali v obrovském nákladu a lidi snad trochu poznali a pochopili, co to bylo za zvěrstva.

Existují přece záběry, myslím, že to byl koncentrační tábor Dachau, který osvobodili Američané, a vzali tam smetánku z Mnichova, aby všichni viděli, co se tam dělo. Zvlášť německé paničky byly zděšené, hrůzou bez sebe a nevěřícím pohledem se dívaly, že něco takového bylo možné kousek od nich. Za lesem. V jejich století, v jejich civilizaci. A možná ze stejného důvodu mi tatínek o tom nevyprávěl. Nikdy. Protože kdyby to vyprávěl, stejně bychom nevěřili, co všechno prožil.

Znám taky příběh jednoho pána, jmenoval se Feinberg a byl to tatínek mého kamaráda v Brně, který se mnou studoval konzervatoř. Za války byl v takzvaném sonderkommandu. Pálili v lágru mrtvoly v pecích. Čas od času členy toho komanda pozabíjeli, přišli další a tak pořád dokola. Němci nepotřebovali svědky toho, co se plynových komorách děje. A ten pan Feinberg shodou okolností šel někam vyvážet něco za barák, už nevím proč, ale prostě odjel s kolečkem popela a v tom tam vlítli esesáci, sonderkommando postříleli a on, jak byl pryč, přežil.

Přežil válku, přežil Osvětim a vrátil se. A měl z toho strašné celoživotní trauma. Měl pocit, že ho za to pánbůh potrestal. Jako by to byl hřích, že neumřel s kamarády. Jeden jeho syn se otrávil nešťastnou náhodou v ubytovně jihlavského divadla, kde si pouštěl plynový dvouvařič. Nebyla to sebevražda. Banální otrava kysličníkem uhelnatým. Druhý syn se zabil v autě. Oba své syny přežil a považoval to za Boží trest.

A nejsou vám proto nakonec některé role přece jen – „geneticky“ – bližší? Tovje ze Šumaře na střeše, žid Jacobowski nebo Pánbůh „s jarmulkou“ z Millerova Stvoření světa a jiné?

Nevím, jestli jsem zrovna v těch rolích jiný nebo pravdivější… Jestli má člověk v sobě něco geneticky uloženého, tak by to měli posoudit druzí. Obecná charakteristika Židů přece neexistuje. To uměli nacisti. Říkali, jak má vypadat Žid. Ale pokud něco z židovství v sobě mám, je to silný vztah k rodině. Židům po staletí v diaspoře nic jiného nezbývalo. To byla jejich jediná jistota. Jejich uzavřená komunita, to byla rodina, na které jim tolik záleželo.

V Šumaři na střeše, jak Tovje lpí na svých dětech, jak lpí na rodině, na tradici, to je mi blízké. Ty detaily jsou mi blízké. A z těch detailů se potom všechno skládá.

Vždycky jsem hodně lpěl na svých dětech. Moje švagrová říkala, že jsme byli jediná rodina, kde slyšela, když se děti v noci probudily, jak volají: Tati! Nevolaly maminku. V noci se naše holky probudily, měly špatné sny a z postýlky volaly tátu.

Když vaše první žena po rozvodu emigrovala v roce 1987 i s vašimi dcerami, přiznal jste, že to sice byla špatná zpráva pro vás jako jejich otce, ale paradoxně jste zároveň věděl, že vaše děti jsou ve svobodném světě.

Já bych tu odvahu neměl, vzdát se všeho: jazyka, zázemí… Nechtěl jsem emigrovat, přál jsem si, aby se to změnilo tady. Myslel jsem si: Proč bych měl utíkat? Ať jdou pryč komunisti! Tak jsem tu zůstal, ale oni, bohužel, taky.

Kdy jste se znovu s dětmi potkal společně?

Jednou jsem holky na pár minut viděl ve Státech a potom se přihlásily, když poprvé přijely do Prahy. Po pěti letech. U Kalicha zazvonil telefon, zvedl jsem ho: Töpfer, prosím. A tam se ozvalo: To jsi ty, tati? Tady je Tereza. A já se slyším, jak říkám: Čekal jsem, že zavoláš. A bylo to.

Strach nemá stupnice

Politika patří k vašemu životu neoddělitelně nejen posledních několik let ve funkci senátora. O tom, jaká byla vaše osobní reakce na vyhlášení Charty 77, ale v rozhovorech nemluvíte skoro vůbec. Proč?

Je mi to trapné. Proč to připomínat, koho to dnes zajímá? Nemůžu a nechci ze sebe dělat disidenta ani člověka statečného, který by režimu vzdoroval. Já jsem se snažil krčit jako ostatní, abych nepopudil, abych mohl dělat svoji práci. Hrál jsem divadlo, točil jsem filmy…

Mimochodem, to je úžasná věc, jak si lidi ztotožňují herce s jeho rolí. Hrál jsem malou roli ve filmu o tom, že Státní bezpečnost tady honí nějaké agenty Západu. Měl jsem celkem asi šest filmovacích dnů. Paráda. Ale zajímavé je, že tohle si lidi připomenou – no jo, Töpfer hrál v angažovaných filmech. Ale já jsem hrál taky otcovraha. Mladíka, který v pohraničí v roce 1938 zastřelí svého vlastního otce a je to člen Henleinovy strany. Ale já jsem opravdu nebyl v Henleinově straně. A nikdy jsem svého tatínka nezabil.

Jak to bylo s Chartou?

To byla jen a jen moje věc, třeba i zpackaná. Původně šlo o rodinnou záležitost. Můj tehdejší tchán, historik Karel Pichlík, byl jeden z prvních signatářů Charty. Pracoval ve Vojenském historickém ústavu, po osmašedesátém ho vyhodili a za normalizace jezdil po Čechách a vrtal studny.

Dal nám přečíst kopii Charty a varoval nás: Ne abyste to podepisovali. Vy dělejte to, co děláte. Zůstaňte tam, kde jste, to je daleko cennější. Tohle je naše věc, kterou si musíme vyřešit sami. Věděl, co říká, patřil k těm, kteří nosili v padesátých letech modrou svazáckou košili.

Proč to nepřiznat, měl jsem tenkrát velký strach z toho, aby mi Chartu někdo nedal k podpisu. Na jednu stranu bych se ji bál podepsat, ale zároveň bych se styděl nepodepsat. Naštěstí jsem toho byl ušetřen. A právě proto jsem aspoň říkal kamarádům: Co kdybychom chartistům nějak pomohli? Finančně. Narozdíl od nás nemůžou dělat svoji profesi, a tak dáme každý stovku ze svého kšeftu. Všichni byli pro, vybrali jsme prvních, ale zároveň taky posledních 700 korun. Protože ten sedmý mezi námi byl fízl. A už to jelo…

Předvolání?

Samozřejmě. A nejenom že si mě předvolali, měl jsem pak před barákem v Ostravě estébácké auto. Dělnický region. Asi měli tak málo třídních nepřátel, že jsem byl ideální objekt.

Jak dlouho to trvalo?

Skoro celý rok, než jsme z Ostravy z divadla odešli, protože moje paní nikde po mateřské dovolené nedostala práci. Ani v loutkovém divadle, ani v Opavě. Všude zasáhli. Naštěstí jsem ale zůstal v angažmá, protože zrušit pracovní smlouvu bylo poměrně složité. Jenže okamžitě jsem měl zakázanou jakoukoliv mimodivadelní činnost. A protože z toho se nedala uživit rodina, tak jsme, aniž to stačili zaregistrovat, získali angažmá v ústeckém divadle. Najednou jsme měli dva platy a to už bylo dobrý.

Ale když za člověkem jezdí čtyři pět aut, která se střídají – klasická sledovačka – čtou vám poštu, prověřují každého, kdo k vám přijde… Nebylo mi z toho dobře. V devadesátých letech jsem si tohle všechno ověřil v Archivu bezpečnostních složek v Pardubicích.

Nesnažili se vás – nestraníka – vyhodit z divadla?

To se jim nepovedlo, ale tlaky na to byly. Pozornost Státní bezpečnosti už neměla tu někdejší razanci a nakonec ani sami estébáci nebyli kovaní ideologové. Byli to vyšetřovatelé. Jako herci v rolích hodnej a zlej byli mizerní, ale jejich metody byly úžasně propracované. Z domova od tchána jsem naštěstí věděl, jak se člověk má chovat. Odpovídal jsem zásadně holou větou nebo neříkal vůbec nic. Odmítal vypovídat, odmítal se s nimi scházet.

Jaká byla reakce divadla? Ohrožoval jste existenci souboru, nedal vám to někdo najevo?

K výslechu pozvali všechny moje kamarády. Pak ještě zkoušeli tu nejběžnější metodu: sejdeme se někde v kavárně, proč bychom si vás měli zvát na výslech. Na to jsem jim říkal: To mám jako povinnost se s vámi sejít mimo budovu? Přiznali: Ne, my bychom vám někdy zavolali. A tady už jsem věděl, že musím opakovat: V žádném případě. Budu reagovat jedině na předvolánku, můžete mě předvést, ale scházet se s vámi nebudu. To bych si dal. Kdo se s nimi sešel a začal si s nimi někde v kavárně, už se stal kandidátem spolupráce. Už byl evidován. Aha, pozor! Bojí se. Radši se s námi sejde, toho můžeme vytěžit.

Pro ně jsem byl vždycky jen objekt. V jejich spisech je půvabné, že objekt je životného rodu: podle chování objekta atd… Takové věci tam jsou. Všechno je to i s obsahy odposlouchávaných telefonátů v mém svazku v pardubickém archivu. Dochovalo se 324 stran spisu. Dva ročníky byly bohužel skartovány.

Byl jste si jistý, že to chcete číst? Že to chcete vědět?

Já jsem to strašně chtěl vidět.

Nebál jste se, jak se vám změní pohled na nejbližší okolí, kamarády‚ kolegy a přátele?

Naopak. Chtěl jsem si tu třináctou komnatu otevřít a dobře jsem udělal. Zjistil jsem, že mezi udavači nebyl nikdo blízký. Kromě jednoho člověka, kterého jsem považoval za svého přítele a který na mě udával s rozkoší a všechno.

Dozvěděl se, že to víte? Třeba jenom tak jednou větou: Byl jsem se podívat v archivu v Pardubicích. A nic víc.

U něj jsem to už bohužel nestihl, protože umřel dřív, než byly svazky zpřístupněné. Ale šel jsem za jednou konfidentkou, která je dodnes herečkou, a řekl jsem jí: Tak jsi na mě udávala. Aspoň že by ses mi omluvila… Byla celá udivená: Proč?! – Proč jsi na mě udávala?, ptám se jí. Ale prosím tě, Tomáši, já? Ne! Díval jsem se jí do očí a říkám: Počkej, já se tě neptám, já ti to oznamuju. Ono je to všechno v mém svazku. Ještě se rozčílila: No, to se tam pojedu podívat! Já na to: Jeď, nic se neztratilo.

Někteří z nich jsou stále ochotni lhát. Popravdě, když se rozneslo, že jsem v pardubickém archivu byl, přišla se mi omluvit jedna kolegyně. Jediná.

Co to s člověkem udělá, když si to všechno přečte?

Velmi se mi ulevilo. Věděl jsem, že to nebyl stihomam, že jsem si sám nevytvořil pocit, že mě sledují a někdo mi monitoruje život a odposlouchává, ale že to byla pravda. Domovní prohlídku mi neudělali, protože tam píšou, že se jim vzhledem k hustotě osídlení nepodařilo prohlídku bytu udělat nenápadně, takže od ní ustoupili. To je jedna věc, ten pocit úlevy.

A pak ještě druhý, stejně silný pocit, že je to pro mě dnes už uzavřená kapitola. Takhle to bylo, takhle to skončilo. Teď už vím, kdo byl kdo, kdo mě udával a dál už po tom nechci pátrat. Stačilo mi, že jsem tam našel kamaráda, kolegu, kterého zlomili a který se bál.

Neudělali výmazy, nechali tam celá jména?

Začerňuje se jenom u třetích osob, abych ve spisu neměl nějakou informaci na osobu, která ani nebyla konfident ani člověk sledovaný. Vypadá to asi takhle: hasič z Divadla E. F. Buriana pod krycím jménem Honza říká: Chodí za ním dívka tmavovlasá, vyšší hezké postavy, která je také pravděpodobně jako objekt – začerněno – původu.

Dokonce existují zápisy našich předscén z her Voskovce a Wericha, které byly opravdu na svoji dobu velmi odvážné. A nebylo to nijak prvoplánové. Už bych dávno zapomněl, co všechno jsme s Jirkou Ornestem na forbíně říkali, nebýt toho udavače z Divadla E. F. Buriana, který naše předscény zapisoval a v mých svazcích se objevily. Dal jsem tehdy asi sedm a půl tisíce za okopírování celé archivní složky. Budiž. Stálo to za to a nějak přece musím přispět estébákům na penzi.

A strach vašeho kamaráda?

Strach je jenom jeden. Bojíš se, nebo se nebojíš. Strach nemá stupnice. Když jsem slyšel: Tomáši, byli za mnou doma, jestli si můžeme popovídat… Zopakoval jsem mu: Ty vole, to nesmíš nikdy připustit. Na tohle nemají právo a ty se musíš vzepřít. Ne. Nebudu s vámi mluvit. Ano, dostanu předvolánku, abych se dostavil. Když se nedostavíte, budete předveden… A jinak nic. Takhle jsem ho poučoval, ale měl strach. A tak je přijal. Zlomili ho. Ze strachu. Ale vím z toho spisu, že na mě věděl úplně všechno a neřekl jim nic.

Vy jste nikdy v téhle souvislosti neměl strach? Se vzpomínkou na padesátá léta a třeba i na to číslo na tátově ruce…

Víte, že celý můj svazek začíná slovy: Osoba židovského původu? Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let, to už – zaplaťpánbůh – nebyla padesátá léta. Jenomže i v té době si člověk uvědomoval nějakou vnitřní hierarchii hodnot. Přece nebudu konfidentem StB jenom proto, abych mohl zůstat u své profese.

Kdysi byly tzv. prověrky po srpnu 1968 a lidi lámali otázkou, jestli souhlasí, nebo nesouhlasí se vstupem vojsk. Většina říkala ano, ten vstup byl nutný. Shrbili se a odcházeli od prověrkových komisí jako zlomení lidé a říkali: Nezlobte se, já jsem musel. Já mám totiž děti. Ale byl taky jeden pán, který se jmenoval Richard Honzovič, a ten řekl: Ne, to byla prostě okupace a já s tím nikdy souhlasit nebudu. A všichni mu říkali: Co jsi to udělal? A on jim odpovídal: Já se přece nemůžu takhle shrbit. Já mám totiž děti.

Nebyl jsem hrdina ani statečný člověk, jen jsem se snažil, pokud to šlo, se nezaplést. Ale musel jsem počítat s tím, že moje děti se nedostanou na střední školu nebo že se s manželkou jen velmi těžko uživíme. Estébáci pak už naštěstí víc chránili sebe sama a chystali se na privatizaci, než aby honili nepřátele režimu. Ale, že to definitivně praskne a že nás Východ pustí, tomu jsem nevěřil ještě v prosinci 1989.

Jak to? Byl jste přece u samotného začátku tehdejších listopadových změn…

Možná právě proto. Nemyslím si, že jsem byl součástí nějaké velké předem připravené dějinné akce, vnímal jsem to docela spontánně. Od Jaroslavy Pokorné jsem měl 17. listopadu večer na záznamníku vzkaz, co se stalo na Národní třídě. Hned ráno jsem jel na DAMU, tam už byl Jakub Špalek a další kluci a že budou stávkovat. S Ivanem Rajmontem jsme volali Honzovi Krausovi, který, jako jediný z nás, měl doma počítač a hlavně tiskárnu. A takhle ve třech lidech jsme se domluvili, že nějaké petice nemají žádný smysl. Musíme natvrdo připravit prohlášení, které se už jenom s drobnou úpravou schválí. Na plénu dvou nebo tří set lidí se nedá nic vymyslet. Napsali jsme to s tím, že jdeme do stávky a zavíráme divadla, abychom je otevřeli veřejné diskusi. Na slovo diskuse přišel Honza Kraus, říkal: To jim vrátíme, chtějí diskutovat, tak jim to tam dáme. A já jsem ještě řekl: Ale musíme udělat stávku. Nemůže být hodinová, protože hodinu v poledne nikdo nepracuje, to by komunisté nepoznali. Musí být aspoň dvouhodinová. A generální. Nevěděli jsme, kdy to uděláme, aby to bylo úderné, rychlé, ale aby se to rozšířilo mezi lidi. Nebyl žádný informační kanál, nevěděli jsme – sobota 18. listopadu – jak televize a rozhlas… Nebyl internet, všechna média byla kontrolovaná a lidé se všechno dozvídali z ústního podání. Jako talmud.

Jak si po letech vzpomínáte na prvním setkání herců a divadelníků v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého?

Některé věci nezapomenete. Vytiskli jsme celý text na jeden papír, Honza Kraus to uložil do počítače a povídal: Jak to mám schovat? Přijdou estébáci a budou to hledat. Napíšu tam: stavba. Třeba je nenapadne, že to je výzva ke stávce.

S vytištěným prohlášením jsme šli k Realistům. Přišel tam i Karel Steigerwald a říká: Máme tady petici, že nesouhlasíme a vzdorujeme a tak… A já na to: Hele, petice nemají moc smysl. Otevřel jsem desky a dal jsem mu to přečíst. Přišlo mi, že mírně zezelenal: No, tohle je síla. Ale taky uznal, že je to lepší.

Na jevišti nejdřív mluvili studenti a potom, že Töpfer má nějaké prohlášení. Četl jsem, že zavřeme divadla, otevřeme je lidem, abychom jim mohli to prohlášení číst a informovat je z hlediště o tom, co se stalo a že na 27. listopad vyhlašujeme generální stávku. Všichni vstali, zatleskali, řekli, že jsou pro. Ale co teď? Vstal pan Jiří Kodet a to byl ten jeho slavný výrok: Celý život hrajeme jako blbci, tak jednou snad pro takovouhle věc můžeme nehrát. A do toho se ještě vložil Honza Urban, který stál bokem v uličce: Jestli se pro to vážně rozhodnete, tak za hodinu to vědí všechny agentury světa.

Krásný moment.

Stejně důležitá byla v tom běhu dní také chvíle, kdy premiér Ladislav Adamec představil 3. prosince 1989 svůj rekonstruovaný kabinet.

Ano, to bylo po generální stávce, Husák Adamcovu vládu jmenoval a dneska už se jen píše, jak Adamce lidi v OF i VPN odmítli. Patnáct ministrů z dvaceti bylo ve vládě za KSČ. Ale původně to koordinační centrum v Disku přijalo. Poslali režiséra Macháčka, aby v televizi oznámil, že stávka končí a že bylo dosaženo společenského konsensu. Už to běželo, když na Kavčí hory přijel Jarda Hanzlík, kterého jsme tam rychle poslali, aby nic takového nevyhlašovali, protože Divadlo na Vinohradech stávkuje dál a tohle nemůžeme nikdy přijmout. Byli jsme tenkrát, myslím, jediné divadlo.

Na nějaké noční schůzi na mě pan profesor Lukavský křičel, až mu přeskakoval hlas, že si prověří, za koho mluvím a kdo my vlastně jsme, když chceme všechno zkazit. Všichni se dohodli a odhlasovali, že stávka divadel končí. A já jsem řekl: Nekončí, protože tohle není žádné vítězství. To není žádný konec! Ze stávky neustoupíme, dokud komunisti neodejdou z vlády úplně. I kdybych si to nepamatoval docela přesně, tak právě tenhle zlomový okamžik někde existuje natočený.

Tehdy jste vábení z politiky ještě odolal. Divadlo bylo silnější?

Tenkrát jsem si ani neuměl představit, že budu dělat něco jiného než divadlo. Nakonec netrvalo dlouho a v létě 1990 jsme na Hradě uvedli první Shakespearův Sen noci svatojanské. S Eliškou Balzerovou jsme si půjčili židle ze smíchovské školy ve Zborovské ulici, naložili jsme je na půjčenou avii a stavěli jsme hlediště. Dělali jsme to všechno s nádherným pocitem svobody. Náš nápad, v naší režii. Koupil jsem si první sešit, začal jsem vést účetnictví, prodávali jsme vstupenky a netušili jsme, že zatím pro nás už někde v Nuslích hnije naše příští divadlo.

Nevěřím na divadelní komety

S ekonomikou a obchodem jste v devadesátých letech začínal s bratrem v hostinci U Kalicha. Je v tom velký rozdíl: hospoda a divadlo?

Z hlediska ekonomiky je to naprosto stejné. Jestli člověk účtuje řízky nebo objedná kulisy, pokaždé proplácí faktury dodavatelům, ale marketing cílového „výrobku“, to už je něco docela jiného. A ještě v jedné věci se hospoda a divadlo shodnou, to ovšem platí asi pro každou firmu. Když jednou přijde návštěvník nebo divák, když si vás vybere, nesmí odcházet nespokojený.

Kdo je to spokojený divák?

Ten, který se vrátí. Nebo ještě přesněji, je to divák, který neodchází z divadla s pocitem, že už víckrát nepřijde. Proto je důležité mít dobrý herecký soubor. A vychovat si ho trvá léta. Divadlo potřebuje čas. Dnes, po třinácti letech Na Fidlovačce, slyším, jak je možné, že Töpfer má skvělé mladé holky. Kde jste je vzali? – Vychovali jsme si je, odpovídám. Pomalu a postupně. Jeden večer tancují nebo zpívají ve sboru, ale vedle toho mají role i v komedii nebo v muzikálu… Jsou přitažené k divadlu. Zapřažené jako kůň do kočáru.

Práce s mladým hercem trvá několik let a je to risk, který se vám nemusí vyplatit. Dáte mu čas, energii a příležitost a třeba se to ani nepovede, a nebo vychováte hvězdu, která vám uteče.

Co vás samotného vyhnalo na konci devadesátých let z Divadla na Vinohradech? Nespokojenost?

Kdepak, v Divadle na Vinohradech jsem byl spokojený. Vždyť jsem se tam z kraje devadesátých let vrátil zpátky z Národního divadla.

Angažmá v Národním divadle ale v životopise nemáte…

Žádné ani nebylo. Přišel jsem na první čtenou zkoušku Vančurova Pekaře Jana Marhoula v režii Jana Kačera a viděl jsem kolegy, kteří usínali, dvě dámy si vytáhly pletení… Napadlo mě, že jdu do fabriky, kde jsou všichni jenom proto, že jsou tam zaměstnaní. Nevím, jak to líp popsat. A uprostřed toho panoptika seděl důstojně profesor Radovan Lukavský a pečlivě si psal poznámky.

Stačila vám ta jediná chvíle a roztrhal jste výpověď na Vinohradech?

To bylo momentální vnuknutí. Ještě dopoledne jsem se poroučel Ivanu Rajmontovi a rychle se vrátil do ředitelny omluvit se Jiřině Jiráskové. Nechci nikomu křivdit, ta chyba byla ve mně. Přišel jsem z divadla, kde byla úplně jiná atmosféra. Zatímco na Vinohradech jsme všichni sedávali v rekvizitárně, v kapličce na mě padla strašně tíživá atmosféra, necítil jsem se tam dobře.

Vrátil jsem se, čekaly na mě další krásné role, dostal jsem možnost režírovat… Kdybych na Vinohradech zůstal, měl bych dneska stálou gáži. Dokonce i o prázdninách! Ale já jsem byl vždycky hrozně neposedný a chtěl jsem mít svoje divadlo.

Je pravda, že jste si „vlastní“ divadlo hledal se spolužáky hned po absolutoriu na DAMU v roce 1972?

S většinou z ročníku jsme se tenkrát domluvili, že zůstaneme pohromadě. A do oka nám padlo krásné německé divadlo v Jablonci nad Nisou. Byla to velká drzost, ptát se na národním výboru, jestli by nám ho nepůjčili. Ale světe div se, málem nám to vyšlo. Jenže, založit si divadlo a zřídit příspěvkovou organizaci na začátku normalizace?!

Později jsem vedle stálého angažmá jezdil s Radanem Rusevem a jeho studiem Bouře, U Burianů jsme si s Jirkou Ornestem ještě navíc vymysleli Náhradní divadlo, dvakrát v životě jsem pomáhal na svět divadlu v prostorách bývalého kina. Být jenom čekatelem na roli mě nebaví. Nikdy mě to nebavilo. Celý život fandím dobrým nápadům.

Jenže, to máte s nápady…

Po revoluci, jak jsme o tom mluvili, jsme začínali se Shakespearem na Hradě. To je krásné, přirozené a velké jeviště pod širým nebem! A nejen Staré purkrabství. Jenže když to pak oficiálně spadlo pod Správu Pražského hradu, přišli za námi: To nejde, pane Töpfere, abyste jenom vy si tam dělal divadlo, my chceme diverzifikovat! Uděláme na ten prostor výběrové řízení. Jak jsem od přírody kliďas, urazil jsem se, že bych měl diverzifikovat vlastní nápad a hlásit se o prostor, který jsem si našel a oživil.

S Ivanem Rajmontem a Janem Kačerem jsme tenkrát taky přemýšleli, jak tehdejší Tylovo divadlo vyjmout z umělého svazku s Národním divadlem a získat pro Prahu další činoherní scénu.

Kde tahle představa skončila?

Na papíře na ministerstvu kultury u Milana Lukeše. Nikdo se k tomu už nikdy nevrátil, a dodnes si myslím, že by to stálo za to.

Pouze v představách zatím zůstává i vaše nuselská Broadway. Co je tohle za nápad?

Když se nedaleko Fidlovačky v Nuslích otevřelo Divadlo Na Jezerce, šel jsem za starostou s myšlenkou, že když tu máme druhé divadlo, tak vím ještě o několika prostorách, které bychom mohli dát mladým z DAMU… Za dva roky jsme měli Komorní Fidlovačku a chtěl jsem na křižovatce Otakarovy a náměstí Bratří Synků udělat pražskou Off-Broadway.

Myslel jste to vážně?

Nedělám si legraci. Nakonec, kdo měl ten geniální nápad udělat v Ostravě Stodolní ulici? Copak tam mají problém, že hned vedle mají jinou hospodu? Každý si vybere tu svoji.

Mít vedle sebe pět hospod, kde si v jedné objednám večeři, ve druhé panáka a do rána projdu ty další, to přece není nápad pro divadla.

Ne? A pročpak? Jak fungují multikina? Na jakém principu? Hrají tam vedle sebe Troškovu komedii, oscarovou Královu řeč a vedle toho thriller a ještě Havlovo Odcházení a vím, že když přijedu do multikina, většinou si vyberu. A každé dvě hodiny hrají něco jiného.

Američani na tomhle principu postavili showbyznys. Jdu na Broadway, protože vím, že se někam dostanu. Ještě z New Yorku si pamatuju, jak se na jedné ulici prodává elektronika. A jinde byli vedle sebe ševci nebo zlatníci. Přece, když si nevyberu v jednom zlatnictví, tak nepojedu přes celé město hledat další.

Bohužel moje nuselská Broadway není v tuhle chvíli realizovatelná, pan starosta mi řekl, že by auta neměla kde parkovat. A tím to skončilo. Ale ta představa, že lidi přijedou do Nuslí, kam je spojení tramvají, autobusem…

Snad i zastávka metra by tu časem měla být…

Vida, tak třeba jednou… Diváci se tu večer projdou, dají si kafe a vyberou si divadlo nebo kabaret. Když bude vyprodáno, najdou si něco jiného.

Řekněte, nebylo by to krásné?! Jsem přesvědčený, že by tohle fungovalo. Na jakém principu vznikly obchodní domy? Tam není jenom jeden obchod, všichni vedle sebe žijí a prosperují proto, že se lidé rozhodli přijít, rozhlédnout se a něco si koupit. A to, že máme všechny obchody pohromadě, nutně neznamená, že se všichni musí podbízet.

Nemrzí vás tedy, že nemáte Komorní Fidlovačku pod jednou střechou s velkým divadlem? Naplnil byste princip obchodního domu…

V budově Fidlovačky to není možné, a tak učíme diváky chodit do prostoru, kde nikdy divadlo nebylo. Do bývalého kina. Já už budu mrtvej, a do toho divadla se bude chodit. Bohužel tam momentálně lidem nenabízíme dost atrakcí.

Atrakcí? Jak to myslíte?

Představení, které by je přitáhlo, show na malém prostoru. Taková máme dvě a je vyprodáno. Záměr Komorní Fidlovačky byl ale jiný. Zkoušíme tam naše mladé a to jsou večery, na které se zatím ještě tolik nechodí. Jenže divácký úspěch není podstatný.

V Činoherním studiu v Ústí nad Labem to ale před lety nebylo jiné. Zedníček, Heřmánek a Bartoška hráli Kunderova Jakuba fatalistu a v sále agitačního střediska v ústecké chemičce sedělo šedesát lidí! Když to později hráli už jako umělci známí z televize, bylo na ně narváno a do Činoheráku se začalo chodit. Ale nebylo to hned, trvalo to hodně dlouho.

Nevěřím na divadelní komety, hvězdy, které okamžitě zaplní hlediště. Tenhle způsob divadla jsem si nevybral. Fidlovačka na tom principu nikdy nestála. My jsme dokonce s Eliškou Balzerovou, a že jsme už byli známí z televize, nechtěli původně tohle divadlo pro sebe. Chtěli jsme ho vrátit do pražské divadelní sítě, protože nám bylo líto, že by tu místo něj stál další autosalon. Nikdo se nepřihlásil, a tak jsme Fidlovačku začali provozovat sami.

Co kromě zájmu diváků vytváří dramaturgii Divadla Na Fidlovačce?

Divadla i státy se udržují těmi ideály, kterými vznikly. Jít proti tomu, výrazně se vzepřít, zkusit udělat z Fidlovačky novátorskou, avantgardní scénu není možné. Styl divadla ovlivňuje celá budova, dřevěný interiér, lavice. Genius loci toho místa a jeho pověst formuje repertoár. U nás nejsou zlatí andělíčci a lidi tam nechodí jako do chrámu umění.

Ale přitom – to jsem nikdy nechápal – herec, ze kterého stříká pot v tragédii, to přece není menší úspěch, než když skončí zpocený v zákulisí po dobře zahrané komedii. Není to méně talentu, není to méně herecké investice. A proč lidi považují smích za něco podřadnějšího, než je pláč, tomu nerozumím. No jo, vy děláte jenom takovouhle komedii! Děláme tedy často „jenom“ komedie, ale taky Čechova nebo Shakespeara, Sidona a Arthura Millera. Snažíme se být divadlem podle toho, co jsem za léta pochopil. Je to jednoduché: divák se nemusí za každou cenu bavit, ale nesmí se nudit.

O Divadle Na Fidlovačce se často mluví jako o „městské“ konkurenci Divadla na Vinohradech. Byl to váš záměr?

Neřekl bych, že jsme chtěli být přímo konkurencí. Ale Vinohrady se podle mě už tehdy, když jsem odcházel, dostaly na takovou zvláštní výhybku a začaly se vzdalovat stylu měšťanského, velkého a výpravného divadla. A mně se líbí skutečně souborové divadlo sehraného a dobře obsazeného týmu.

Postavil jste Fidlovačku od začátku jako souborové divadlo, ale vaši kritici vám vyčítají, že to není žádný divadelní soubor, když je sestavený převážně z externích spolupracovníků.

Jenže to není pravda!! Stálý soubor máme. Smlouvy jsou ovšem nastavené tak, že herci dostanou zaplaceno, jenom když hrají. Klidně bych jim mohl nabídnout smlouvy na stálý pracovní poměr, o to nejde, ale ten způsob odměňování je důležitý. Platím herce, který hraje. Podle velikosti role, věku, atd. Samozřejmě to je velmi diferencované, ale nechci mít herecký soubor, kde jsou v angažmá všichni za měsíční plat. To je možná sociálně správné a třeba jsem pro někoho vykořisťovatel, ale rozdíl je v tom, že herci ve stálých angažmá koukají na obsazení a nejradši by hráli jenom hezké, efektní role nebo nehráli vůbec. Ve volném čase a se svým platem si jdou totiž zahrát někam jinam. A jistě tam nehrají zadarmo. Moji herci chtějí hrát i menší role, protože dokud hrají, jsou placeni. Pro naše herce vymýšlíme repertoár a počítáme s nimi. Mimochodem, to je taky to nejlepší, co jsem si vzal z historie Divadla na Vinohradech.

Ideál ředitele Františka Pavlíčka v šedesátých letech…

Přesně. On to byl, kdo ve spolupráci s dramaturgyní Helenou Šimáčkovou dokázal postavit soubor tak, že i malé role hráli velcí herci. Opřel se o divadelní soubor a jako dobrý šachista poznal, kdo má schopnosti dámy, krále, střelce nebo pěšce. A každý taky věděl, co se hraje v letošní sezoně a s čím se pro něj počítá za rok. Touhle cestou jsem chtěl jít, i když v úplně jiných ekonomických podmínkách.

Nikdy jsem tak docela přesně nerozuměl vašemu termínu, že Na Fidlovačce děláte laskavé divadlo. Co to vlastně znamená?

Na diváky se nevytahujeme. Přece aby divák pochopil, že hra je současná, že problémy, lásky, zrady a lsti nebo lží a podvodů jsou aktuální problém, tak přece kvůli tomu nemusím historickou hru obléknout do současných šatů. To vydrží prvních deset minut, a co pak? To je tak laciná aktualizace! A mě to prostě nebaví. A jestli to baví někoho jiného, ať to dělá.

Když režíruju, snažím se přečíst si text znovu očima dítěte.

Něco pokroutit a udělat to především proti autorovi, je svůdné. Protože teprve na tom je vidět režijní záměr. Myslím si, že většina moderních režisérů si pro sebe ukradne notoricky známé texty hlavně proto, aby bylo vidět, jak režie autora převrátí, jak ho rozcupuje. Takhle se ničí především známé texty. Na neznámém textu neznámého autora taková režijní exhibice vidět není.

Opravdu nevím, proč by měl být Romeo v civilu, Julie čtyřicetiletá a Vavřinec by měl být žena. Ale uznávám, že divadlo je krásné a pestré v tom, že ho každý dělá jinak a samozřejmě to své považuje za to nejlepší. Já mám rád divadlo, které vypráví velké a silné příběhy na velkém plátně. Divadlo s katarzí.

Sám jste chtěl režii kdysi studovat, proč jste to nezkusil?

Bavilo by mě to, ale byl jsem příliš mladý absolvent konzervatoře. Aby mě vzali v necelých osmnácti letech, bylo vyloučené, protože na režii hledali někoho, kdo je zkušený a má už něco za sebou. Jen těžko si v pětadvaceti získáte autoritu u lidí, kteří jsou u divadla třicet let.

Celý život jsem se pozorně díval na ty nejlepší. Všímal jsem si Evalda Schorma, Ivana Rajmonta nebo Jaroslava Dudka. Rád vzpomínám na Jana Grossmana. Sledoval jsem ho v Činoherním studiu, jak pracuje, jak nás vede, vysvětluje a pomalu zamotává do sítě vlastních představ. A my jsme se nebránili. Věřili jsme mu. Věřili jsme si navzájem.

Získat si herce na svou stranu, abych je nadchnul pro svou práci, to je nejdůležitější! Když půjdu proti proudu, nevznikne nic. A myslím, že ani z autoritativní režie. Celoživotně jsem odpůrcem direktivního přístupu. Divadlo a divadelní představení vzniká z tisíce vlivů a všichni hrají pro ten jediný výsledný moment, když si najednou před divákem podají ruce herci, režisér, dramaturg i výtvarník. A v tom je právě síla souboru. Se špatným souborem nic nezmůže ani nejlepší režisér a k čemu jsou špatnému režisérovi i ty největší hvězdy?

Jsem hrdý, že máme Na Fidlovačce soubor, zvlášť v tom středním oboru čtyřicátníků, obsazený tak, až jsou lidi překvapeni. Zvlášť, co si nás všimla televize. Velký ohlas a dvě užší nominace na Thalie měly Tři sestry v režii Juraje Deáka. A přitom tam nehrají všechny naše hvězdy! Ani Eliška ani Petr Rychlý ani Tereza Bebarová.

Máme hodně silný a generačně vyvážený soubor. Jsou to herci, kteří, když u nás začínali, nikdo je neznal a najednou hrají v televizi a filmu. Ale nikoliv proto, že je nedostatek herců, ale protože jsou vyhraní, trénovaní a kvalitní. A režiséři si je našli díky Fidlovačce.

Herecky dnes můžeme všechno, od komedie a muzikálu až k velkým dramatům. Soubor, jaký máme Na Fidlovačce, by si už zasloužil zázemí s andělíčky u stropu.

To zní, jako byste podle vás přerostli hranice a možnosti soukromého nuselského divadla…

Už mě to několikrát napadlo, že bych Na Fidlovačce předal veslo a hledal nějaké bohaté divadlo, kde bych realizoval projekty, které nemůžeme uskutečnit.

Proč?

Protože na to nemáme. Ani kdybych to chtěl udělat levněji. Najednou musím počítat… Na jevišti nemůže být třicet lidí, protože je nezaplatím, nemůže tam být živá muzika. To je ta představa bohatého výpravného divadla, o kterém sním.

Musí být dobré divadlo jenom bohaté a výpravné?

Samozřejmě že nemusí, ale je krásné, když je to poctivá, pěkná inscenace, a ještě navíc je to pro diváky podívaná. Se vším všudy. Dobří herci, nádherné kostýmy, šerm, oheň…

Neumím si vás představit jako neposedného tvůrce, který má tohle všechno v hlavě, a nic pro to neudělá. Hledáte si takové bohaté divadlo? Dokázal byste si o něj říct?

Poradíte mi, kde mám zaklepat? Městská divadla s andělíčky nejsou na seznamu volných realit. A taky mám za sebou skoro celý život a snad už nejsem v situaci, abych sám takové divadlo hledal. Možná si někdo všimne nebo si přečte tenhle rozhovor a napadne ho, že některé věci mají svou logiku a pravidla.

Například kolem někoho, kdo byl organizačně schopný, se vytvořila skupina lidí, která „ze sklepa“, z oblasti, přišla do Prahy a z malého divadla postupně našli cestu na velké a klasické jeviště. To je zdravé a normální.

Dneska jsem svědkem toho, že je to spíš naopak. Nikdy jsi nic nevedl? Výborně, tady máš Titanic. Ještě nikdy jsi nebyl šéfem divadla? Nevadí, tady ho máš, aspoň budeš mít čerstvé oči!

Ale tak to přece nefunguje. I na obyčejném motorovém letadle musíte lítat nejdřív s jedním motorem, potom si uděláte zkoušky na dva motory, teprve potom vás pustí „na lidi“. Zkusíte si Boeing 737 a než se dostanete na Jumbo, tak už musíte mít něco nalítáno. A v Čechách, zdá se mi, tohle v divadle přestalo platit.

• Autor: Robert Tamchyna
• Publikováno: 27. června 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Velký rozhovor s Tomášem Töpferem: Být čekatelem mě nebaví

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ