Fascinující příběh o zrodu zla i naděje
Na úvod nové sezony uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče inscenaci Velký sešit, kterou režíroval Marián Amsler. Ve spolupráci s dramaturgyní Marií Špalovou se pokusil na jeviště převést téměř celou románovou trilogii švýcarské spisovatelky maďarského původu Agoty Kristofové – fascinující dílo, které řadu divadelníků uchvátilo nejen svou působivou analýzou zrodu zla, ale i netradičním stylistickým zpracováním.
V první polovině se tvůrci soustředí na zpracování nejčastěji dramatizovaného úvodního Velkého sešitu – deníkovou formou zachyceného příběhu dvou téměř mystickým poutem spojených dvojčat Lucase a Clause, která matka za války odveze z města k nenávistné babičce. Chlapci vpadnou do nelítostné reality venkova a rychle pochopí, že cynismu a surovosti se lze ubránit zase jedině zlem. S dětsky drsnou přímostí si budují svět s vlastní logikou, kde je pokrytectví pokládáno za správný postoj.
Ve druhé části inscenace se pak prolínají dějové pasáže dílu s názvem Důkaz, sledující pouze osudy Lucase, který po nelegálním odchodu bratra do ciziny osaměle hospodaří v babiččině domě, se značně redukovanými motivy závěrečné Třetí lži – retrospektivního dialogu dvou stárnoucích mužů, jejichž příběhy vzdáleně připomínají osudy dvojčat. Zatímco Velkým sešitem se klene výrazný dramatický oblouk, následující části, v nichž se zcela mění perspektiva pohledu na hrdiny, jsou především postmoderní hrou, která znejišťuje čtenáře a vyvolává jeho pochybnosti, zda se příběh skutečně odehrál. A právě ono propojení nesourodých částí se stalo asi největším problémem dramatizace, která ve druhé půlce logicky pozbývá dynamičnost.
Mariánovi Amslerovi se nicméně podařilo témata přenést do divadelního jazyka velmi zdařile. Jeho variace na krutě magický realismus diváka svým pojetím – zvláště do přestávky – zcela pohltí. Na jedné straně se mu daří skvěle iluzivně evokovat život za války i během následujících období totality, zároveň divákům přesně zprostředkovává velmi specifickou strohost předlohy. V rámci této stylizace celý příběh povyšuje na silnou metaforu o tom, jak se v lidech probouzí zlo i totalitní myšlení. Amsler ale nemoralizuje, vše nechává volně plynout, aby o to silněji vyznělo, jak moc je potřebné se těmto mechanismům bránit.
K „magickému“ pojetí napomáhá i téměř pohádkově laděná scéna Marije Havran, která jeviště vyplnila realisticky vyhlížejícím valem pokrytým zelenou trávou. Ten je jak babiččiným nevlídným domem, tak zároveň jeho nerovná plocha hrdinům symbolicky neposkytuje pevnou půdu pod nohama a může je buď zrazovat, nebo posilovat. Ve druhé polovině se pak scéna tříští na malé části, které – zcela neiluzivně – tvoří jakési bludiště s myšlenkami bratrů vypsanými na bočních stěnách.
Do rolí Lucase a Clause byli obsazeni herci Ondřej Brett a Milan Cimerák, kteří v přesně vedeném hereckém pojetí s mechanickým, odživotněným odříkáváním úvah dokázali vystihnout zrod dvou malých zrůd, které odsuzujeme a zároveň jsme jimi fascinováni. Ondřeji Brettovi se ve druhé polovině navíc podařilo postavu Lucase posunout do polohy, kdy se bez opory svého dvojčete stává překvapivě lidštějším. Babička Kateřiny Krejčí je další ze série zlých stařen, jejichž vykreslení si herečka vychutnává s nebývalou grácií. S výjimkou zmíněných rolí pak většina herců ztvárňuje vždy několik postav, přičemž za pozornost stojí zejména Farář Dušana Urbana, který vystihl jeho proměnu od sebejistého suveréna až po absolutní trosku.
Je radostné konstatovat, že Bezruči po delší době opět nabízejí mimořádný divadelní zážitek.
Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Agota Kristofová: Velký sešit. Režie Marián Amsler, překlad Sergej Machonin a Jan Machonin, Drahoslava Janderová, dramatizace Marie Špalová, dramaturgie Marie Špalová, Kateřina Menclerová, výprava Marija Havran, hudba Mario Buzzi. Premiéra 22. září 2017.
Komentáře k článku: Fascinující příběh o zrodu zla i naděje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)