Fracek z lepší rodiny
Miloš Orson Štědroň vytvořil další z řady portrétů významných českých osobností, kterým se v posledních letech věnuje osobitou formou kabaretu. Autorská kontinuita, pokud jde o styl i metodu práce, je zcela zřetelná, a lze již hovořit o výrazné osobní pečeti, kterou Štědroň svým hudebním dílkům, počínaje Kabaretem Blatným (2007), nezaměnitelně vtiskuje. Tentokrát si vybral jako téma život a osobnost Václava Havla a inscenaci kabaretu s názvem Velvet Havel svěřil kaleidoskopické imaginaci Jana Friče a pražskému Divadlu Na zábradlí, kde Havel začínal jako kulisák.
Petr Jeništa (Miloš Havel) a Miloslav König (Václav Havel) v osobitém portrétu další osobnosti FOTO KIVA
I zde je hudba silnou složkou hry, a to ve všech stylových podobách, od jazzových, kvazirockových intonací až ke konfekčnímu rapu, i zde je vydatným pomocníkem při nastolení dobové atmosféry sedmdesátých a osmdesátých let. Průvodce dějem, osnovatele i komentátora všech situací, představuje Miloš Havel, filmový producent hollywoodského formátu a spolumajitel barrandovského studia, který by chtěl o neuvěřitelném životě svého synovce, disidenta-prezidenta, natočit filmový trhák. S kabaretní lehkostí traktovaný příběh je otevřen jeho otázkou: Vašku, a co ženský? Pro styl hry je typické, že o Havlově vztahu k ženám – mediálně vydatně túrovanému tématu a konstantní součásti mnohaleté mozaiky, z níž je budována havlovská ikona – se toho však v průběhu večera mnoho nedozvíme. Takže nás nemůže překvapit Milošův závěrečný povzdech: Tak furt nic nevím. Což budiž připsáno spíše ke ctnostem této hry, a nejen, pokud jde o ženy: Štědroň zná a ctí meze zvoleného žánru. Od kabaretu nikdo nečeká, že bude rozkrývat hloubkový portrét jedné z nejkontroverznějších evropských osobností přelomu tisíciletí – co se však očekává, je vkusná a vtipná zábava. Té se nám dostane uspokojivou měrou, ale přesto na mne po brilantním Gočárovi a Tonym D. působí Velvet Havel spíše jako krok stranou než jako další výboj.
Portrét Havla, jakkoli nahozený jen mlhavě a se vší rozpustilou nezávazností, není prost jistého paradoxu. Nejenže tu není demontován jeho pomník, jako soustava povrchních klišé – na to opravdu kabaret nemá ten správný vercajk –, ale tato klišé jsou jakýmsi nenápadným způsobem naopak petrifikována. A to nepříliš vynalézavě: jen se tu reinstaluje obraz Havla, prezentovaný těmi, jimž se nechceme podobat. Nejsme přece jako oni. Nebo už chceme a jsme? Ten nepříliš vábný portrét zhýčkaného playboye z bohaté podnikatelské rodiny, který by se byl proháněl po Praze v nejnovějším sporťáku, nebýt osmačtyřicátého, je totiž věrohodnější, než by se JIM kdy mohlo jen zdát. Na vtipně koncipované scéně Davida Černého, kombinující funkčnost s maximální úsporností, vidíme velmi dobré herecké výkony základní pětice – základ oné věrohodnosti. Duo ženských postav je budováno na kontrastu typů. Marie Spurná se suverénně zhostila klíčové postavy Olgy, bez jejíhož účastného poradenství by Vašek, Miloslavem Königem hodně jednoznačně kreslený jako nepraktický snílek, marně bojoval s nástrahami podprsenek Triola, zatímco Anežka Kubátová si zkusila Múzu, jež je sublimací více žen-milenek – role trochu proti srsti jejímu křehkému hereckému typu, ale zvládnutá obdivuhodně (až na zpěv, ale z toho se tu nestřílí). Výrazným podílem je výkon tvárného Petra Jeništy, kterému se hrál Milošův ráčkující gay se zjevnou chutí – sice šarže jako hrom, ale ani z toho se tu nestřílí. Spíš jsem měl problémy s postavou Univerzála, slučující všechno ostatní (od Mandely, přes Klause až po dalajlamu), byť Natálii Drabiščákové nelze nic podstatného vytknout.
Štědroň nás vcelku úspěšně přesvědčuje, že se do jeho portrétní galerie může dostat kdokoli. O zábavu bude vždy postaráno. Jak objekt jeho zájmu dopadne, je jiná otázka. Možná chtěl původně kreslit portrét Masarykova pokračovatele a vyšel mu fracek z lepší rodiny, ale v tomto případě možno býti bez obav: Václav Havel drsnější zacházení snese.
Divadlo Na zábradlí Praha – Miloš Orson Štědroň: Velvet Havel. Režie Jan Frič, scéna David Černý a Jan Frič, kostýmy Lucia Škandíková, dramaturgie Lucie Ferenzová. Premiéra 2. května 2014.
Komentáře k článku: Fracek z lepší rodiny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
