Venušiny dny (No. 1)
Je čtvrtek 27. dubna, podvečer příjemně objímají teplé paprsky slunce. Hodiny na displeji mého mobilu oznamují čas 18:40. Přicházím do Venuše ve Švehlovce, kde za malou chvíli odstartují Venušiny dny – festival současného ženského autorského umění, který se této scény zmocní do 1. května. Vchod Švehlovky připomíná včelí úl, zaměstnanci nosí cedule ven a zkrátka dolaďují přípravy. Zevnitř lze slyšet různé hlasy a kroky. S určitou špetkou empatie pozdržím vyzvednutí mých lístků a zůstávám venku. Pozoruji okolí. Přijde mi, že tohle místo skryté mezi obytnými bytovými domy je zkratka pro divadlo jako dělané, o čemž se přesvědčím záhy.
Foto Michaela Škvrňáková
Set up budoucí (anti)nevěsty
Na pokyn produkční vcházíme do budovy. Vyzvednu si lístky a prohlížím si foyer, ve kterém má za krátkou chvíli začít perfomance Padá penis, něco si přej od seskupení Mamemamy, která se dohromady na programu objeví třikrát. Mezi nervózně stepujícími diváky se tlačí perfomerka Aicha Roubíčková oděna do svatebních šatů se dvěma igelitkami a tabákem v ruce. Než odstartuje svou show, jde si zapálit, nakonec totiž bude vystupovat sama bez Lindy Bělohlávkové. Dlouho se nic neděje, ale lidé si mezi sebou povídají a začíná se vytvářet příjemná atmosféra. Přiznám se, že i tu mě baví sledovat. Kdo jde na penis, musí ven nahoru pronese jedna z pořadatelek, čímž některé pobaví. Na plácku před Švehlovkou už posedává apatická nevěsta alias zmíněná Aicha Roubíčková s cigaretou v puse, láhví prosecca před sebou a sleduje video na YouTube, jak vytvořit správné svatební líčení nevěsty a pokouší si ho aplikovat v praxi. Připomíná mi stereotypní zobrazení zoufalky, takže začnu doufat, že dojde k jeho zboření. Z videa znějícímu kosmetickému názvosloví příliš nerozumím – a zjevně ani sama aktérka, protože rady různě ironicky komentuje. Co čumíte? Já se s vámi stejně bavit nebudu řekne ledově směrem k publiku a pokračuje dál. Po deseti minutách “krášlení” před námi začne utíkat ven na ulici a shánět se po ženichovi. Fascinuje mě Roubíčkové spontaneita a neostyšnost, dává se jen tak do řeči s kolemjdoucími. Nakonec se nad publikem slituje. Začne s námi komunikovat, vrací se ke Švehlovce a posléze do foyer. Teď začíná ta pravá one woman show.
Kdo je z vás zadaný? ptá se a tuto otázku ještě několikrát zopakuje třeba i těm, kteří přichází na další představení Myši Natálie Mooshabrové. Improvizuje a skrze předměty, které vytahuje ze svých igelitek a dává na bar, začne vyprávět o svých známostech. Občas publikum popíchne štiplavým dotazem nebo komentářem. Improvizuje. Například se snaží dozvědět, kdo je z nás skutečně spokojený. Boří zajeté ideály a píchá do Achillových pat. Jistoty neexistují a rozhodně ne ve vztazích. Hraje si na koketu a chvílemi mám pocit, že než by stereotypům o ženách odporovala, spíš je podporuje. Jako bychom se bez mužů neobešly, ale třeba to myslí v nadsázce, kterou zakopává při své rozvernosti diváky šokovat. Doufám v to. Nejvíce mě baví její schopnost interakce, akorát zapomíná, že neustálé opakování téhož je nepřítelem kontaktu i vtipu. Když oznámí, že si jde zapálit a zeptá se, kdo jde s ní, přidá se jen malá skupinka včetně mě. Zde to spíše působí jako friendly session, ve které dokážeme všichni více uvolnit. Tahle performance je hlavně skvělý sociální experiment. Kupříkladu některým nově příchozím nedochází, že i tohle je představení a občas se dívají na Aichu Roubíčkovou s nepochopením, což působí komicky, protože Roubíčková vždy vytrousí na jejich konto nějakou vtipnou poznámku. Když zjistím, že je 19:55, tohle zvláštní a v repetici zdlouhavé setkání opouštím, i když mělo svůj nevídaný půvab. Teď mě čeká premiéra Myši Natálie Mooshabrové od Tetrabiblos.
Set Up otrávené matky
Po utrápené (anti)nevěstě se před našimi zraky objeví ještě více svými dětmi utrápená matka Natálie Mooshabrová, titulní hrdinka stejnojmenného románu Ladislava Fukse v dramatizaci režiséra Jiřího Ratajíka a dramaturgyně Marie Novákové. Předloha v lecčem připomíná Orwellovo 1984, protože se jedná o sociální román s antiutopickými prvky, jenž se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti v totalitním státě, ve kterém má moc předseda vlády Albín Rappelschlund. Zmíněná hlavní ženská postava je chudá stařena, ve skutečnosti se jedná o hledanou kněžnu Tálskou, která pracuje v Péči o matku a dítě, ale paradoxně ji samotnou mučí její adoptivní potomci. Své volné chvíle tráví pečením a experimentováním s jedem na krysy, kterým se sama ke konci otráví. Ratajík a Nováková kladou zejména tematický důraz na mateřství a obecně úděl ženy, která čelí absenci jakékoli podpory a zároveň si pohrávají se snovostí předlohy. Adaptace románu v jejich podání připomíná leporelo složené z obrazů mateřského zoufalství a mdlob. Nepřímo se tak zde ukazuje, že mateřství může být doslova horor story, kterou nám však tvůrci tlumočí s nadsázkou a groteskním šklebem. Na rozdíl od předchozí performance se zde myšlenky artikulují zřetelně a publikum nevedou do jejich labyrintu.
Děj se nám odkrývá na jevišti zalitém kouřem a tmou, které tvoří jen několik kovových rámů a stojanů, ale také stůl se dvěma židlemi, nemocniční křesla a vozíky, což působí syrově, ne-li hororově. Nad hrací plochou visí plátno s myší siluetou, což se odkazuje k běsnění paní Mooshabrové. Pětice hereček má na sobě kostýmy myší, které různě překrývají civilním oblečením, protože ztvárňují hned několik rolí. Zároveň skrze oděv autoři inscenace naráží na to, že každý občas nosíme masku.
Nejvíce mě oslovily herecké výkony. Exceluje především Zoja Oubramová v roli hlavní hrdinky a Jana Holečková jako správcová Kralcová, které dodávají představení groteskní kouzlo. Jejich dialogy, ve kterých se navzájem popichují a předstírají před sebou životní spokojenost, působí v lecčem opravdově i lidsky, a to i přes jejich hyperbolizované herectví, které je zde na místě. Opět stejně jako v Padá penis, něco si přej mě napadá otázka, co to znamená: být spokojený ve své roli? A vůbec, kdo nám vlastně tu roli dal? Možná jí běžíme sami vstříc, i když o ni ve skutečnosti nestojíme.
Dnešní večer byl intenzivní, asi tolik, myšleno v dobrém smyslu, jako jed na krysy paní Mooshabrové a make-up Aichy Roubíčkové. Jsem zvědavá, co přinesou následující dny, ale už teď mě napadá hlavní otázka: Ženo, jaký je tvůj úděl? Třeba mi Venušiny dny donesou odpověď.
Komentáře k článku: Venušiny dny (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
