Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Venušiny dny (No. 4)
Kalendář ukazuje datum 30. dubna, festival Venušiny dny pomalu finišuje. Na programu je performance Padá penis, něco si přej (Mamemamy), Cadavre Exquis – sólo tanečnice Daniely Hanelové a scénické čteni básní Jindřicha Heislera s názvem Z kasemat spánku pod palci režiséra Tomáše Soldána a herce Petra Kubese. Když vcházím do Venuše ve Švehlovce, míjím se s Aichou Roubíčkovou ve svatebních šatech, která míří nahoru. Asi se její performance opět nebude dít ne ve foyer, ale před budovou, čemuž nasvědčuje i vládnoucí tma na baru. A zanedlouho jsme skutečně přemístěni ven.
Foto: Michaela Škvrňáková
Sen nevěsty
Start performance Aichy Roubíčkové je téměř identický s tím ze 27. dubna, akorát láhev prosecca nahradila pivem, dvě igelitové tašky zůstaly jako rekvizity. Roubíčková pouští tutorial o nalíčení nevěsty na YouTube, dnes dostávají větší prostor reklamy, které jej přerušují. Roubíčková tentokrát nic moc nekomentuje, posilňuje se čímsi z placatky, ale z její mimiky lze vyčíst, že zkrátka nadšení influencerky a některé pojmy moc nechápe. Asi je stejně nechápe tak, jako já tuto performanci, ale třeba zrovna dnes dojde k nějakému posunu nebo objevu. Všímám si, že tentokrát se snaží Roubíčková opravdu o dobrý make-up, cílem je naplnit dokonalost. Máte ženu? udeří na Tomáše Soldána, který se schovává za dveřmi. Odpoví ano. A jak se jmenuje? nekončí s dotazy performerka. Ona je tajná odpoví Soldán. Roubíčková začne ironicky komentovat toto pojmenování a za chvíli se opět prezentuje jako zhrzená milenka, při čemž mimoděk vysvětlí, že její kolegyně Linda Bělohlávková tady není, protože prodělala zánět středního ucha. Zajímalo by mě, jak by se v její přítomnosti performance lišila a zda ze strany Roubíčkové se jedná o nějakou pózu či stylizovanou figuru, nebo jde o autentickou výpověď, ale to se asi nedozvím. Že by nás, publikum chtěla nachytat na stereotypech? Kdo ví. Nicméně neustále poslouchat to, jací jsou muži šmejdi, nenaplňuje mé představy o genderové vyváženosti a respektu.
Poté se rozběhne ven, krátce se podívá, co se tam děje a vrací se zpět, aby začala vzpomínat na své známosti, takže opět vytahuje předměty z igelitových tašek. Nejvíce úsměvný je obrázek, ve kterém jeden mladý muž vyobrazil Roubíčkovou nahou a k tomu napsal báseň. Nejvíce mi utkví v paměti: Sladkých řečí bylo dost, jsi prostě kost. Tentokrát má ale Roubíčková setkasamkramentsky štěstí na komunikativní publikum, takže nakonec se v performanci projeví vzájemný dialog. Ten získává na obrátkách, když se Roubíčková věnuje „pečení“ dortu, což v praxi znamená, že na koupený korpus ze supermarketu stříká šlehačku a dává ovoce. Dáte si taky? zeptá se. A nechá svůj kulinářský výtvor kolovat, díky čemuž se uvolní celá atmosféra a například se od jednoho účastníka dozvíme, co je to fag hag. Dobrá, průběh performance závisí na publiku, ale i přes to jsem stále nepochopila její smysl ani význam. Mám pocit, že se spíš jedná o rozverné situační pohrávaní. Třeba zítra se na potřetí tak říkajíc chytnu…
Foto: Michaela Škvrňáková
Sen malířky
Po návštěvě nevěsty kráčíme zpět do Švehlovky, abychom se zde setkali se surrealistickou malířkou Toyen interpretovanou Danielou Hanelovou. Když vejdeme do sálu, na levé straně jeviště leží pouze zelené větve a na pravé visí sako na ramínku, což evokuje obraz Toyen s názvem Spící. V popředí na černém páse jsou bílé otisky bot. Za chvíli se v prostoru v doprovodu nepříjemných, pisklavých zvuků objeví samotná tanečnice, která se plazí po zádech na zemi a je oděna v bílé halence, černých kraťasech a celý obličej má pokrytý bílou barvou. Její pohyby jsou robotické, jako by její tělo ovládal někdo jiný, nějaká síla přesahující naši realitu. Skrze zvukový podkres se mi asociuje dílo jiného surrealisty, a to film Jáma a kyvadlo Jana Švankmajera, ve kterém se pracuje s podobným audiem. I atmosféra nabývá obdobné ponurosti. Strojovost, mechaničnost se v představení variují několikrát při různých kakofonních zvucích. Nejraději bych si zacpala uši a jenom si dívala, ale to by nedávalo smysl. Celý tvar je naléhavý, propadáme se s ním někam do vlastního nitra, i když někteří z nás to možná neví. Doslova zažíváme surrealismus na vlastní kůži, v jeho extázi i schizofrenii.
Hanelová se obráceně obléká do saka (rukama v před), které jí dělá tanečního partnera. Nebo s ním možná bojuje, když jej má pověšeného na rukou. Podobně pak soupeří s kyticí listů, kterou střídavě nese mezi zuby nebo prsty. Největší zápas však svádí s vlastním stínem z videa, který se projektuje na jednu z bočních stěn. Snaží se mu rychlostí i pohyby vyrovnat, což je působivé, ne-li poetické. Záhy však přichází scéna se stroboskopickým osvětlením, to už v kombinaci s audio doprovodem nezvládám, musím chvílema přivřít oči. Cítím se omámeně. Takže cílem bylo se dotknout Toyen skrze tento mnohdy až nepříjemný zážitek? Již teď vím, že mi tato performance dává podnět si o Toyen zjistit něco víc a možná si jednu z jejích biografií.
Foto: Michaela Škvrňáková
Sen básníka
Po intenzivní taneční performanci přichází na řadu patnáctiminutová přestávka. Pánové Petr Kubes a Tomáš Soldán se musí na scénické čtení připravit, rovněž totiž bude obsahovat hudební složku. Váhám, jak spolu malířka Toyen a rovněž surrealista, ale židovský básník Jindřich Heisler souvisí? To mi však osvětlí jedna z návštěvnic, když postáváme ve foyer, ve kterém si mezi sebou diváci šuškají své dojmy z první části projektu. Ta Toyen byla emočně náročná zaslechnu z úst jednoho pána. Ale zpět ke vztahu malířky a básníka. Toyen Jindřicha Heislara skrývala před nacisty ve vaně ve svém malém bytě na nedaleké Krásově ulici a v roce 1947 společně emigrovali do Francie.
Zazvoní zvonek, vracíme se do sálu, kde už za mixážním pultem se dvěma magnetofony stojí se sluchátky na uších Tomáš Soldán a za mikrofonem Petr Kubes. Hudba už je puštěná a rozverně si pohrává s tempem i melodií. Verše z papíru pronáší dvojice mohutným tónem do prostoru, zatímco Hanelová dál oživuje prostor svým pohybem a navozuje lyrickou atmosféru. Pohledy odvrácené i směrem k publiku, zastavení i rozhýbání končetin. Krok za krokem jako verš za veršem. V básních lítají šrapnely a krajinou básníka burcují explodující rány ve snové dimenzi. S Heislerovými verši jsem se doposud nesetkala. Nejraději bych zavřela oči a poslouchala, zároveň se však snažím sledovat tanečnici, která jako by mi svými pohyby básně ilustrovala. Jen škoda, že oba pánové je čtou tak monotónně, i když jsou oba jinak schopní rétoři. Zejména Petr Kubes, kterého si pamatuji jako dřívějšího člena ansámblu Moravského divadla Olomouc. Heislerovu sbírku si musím rozhodně někde půjčit nebo koupit, hudba mě chvílemi na jejich dostatečné vstřebání ruší.
Když se vše propadne do ticha, oddechnu si. Program Venušiných dnů je vskutku mimořádně intenzivní, ale rozhodně nelituji. Jen potřebuji čas pro absorpci všech podnětů. O kom nebo o čem se mi dnes bude zdát? Třeba se mi tato surrealistická neděle spojí v jeden obraz. Teď mi už stačí jen zavřít oči a usnout.
Komentáře k článku: Venušiny dny (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
