Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Venušiny dny (No. 5)
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas i tak by šel verši Karla Hynka Máchy vystihnout dnešní den, pondělí 1. května, kterým zřejmě symbolicky nezáměrně končí festival Venušiny dny. Stejně jako na jeho začátku večerní městskou krajinu těší teplé paprsky světla a venku je příjemně. Ulice zaplňují proudy místních i turistů. V Praze to bzučí jako hmyz na louce. Společně s mou kamarádkou vcházíme do Venuše ve Švehlovce, ve které se již zjevně koordinuje zakončení netradičního eventu, pro mě plného intenzity a podnětů k úvahám. Například o tom, co to znamená, když se řekne ženská tvorba a co z toho vyplývá pro muže. Vážím si festivalové dramaturgie, že nezabředla do afektu a stereotypů, ale naopak byla plná genderové otevřenosti a svým způsobem i vyváženosti, protože na vybraných projektech mnohdy spolupracovali i muži.
Foto Michaela Škvrňáková
Všude samé ženy…
Ve foyer vyzvedáme lístky a již automaticky vedu kamarádku zpátky nahoru, abych již potřetí zhlédla performanci Padá penis, něco si přej, která si velmi zakládá na improvizaci a řekla bych i komunikativním publiku. Jak už bylo uvedeno v předchozích reportech, bohužel původní koncepce dvou aktérek nahradila verze pouze s jednou účinkující – Aichou Roubíčkovou, protože její kolegyně onemocněla, a tak nese vše na svých bedrech. Zajímalo by mě, jaké by bylo vidět je jako duo. Roubíčková má bezesporu dar navazování kontaktu s cizími lidmi a spontánnosti, na druhou stranu se dovede ve svém projevu zacyklit, třeba s Lindou Bělohlávkou by k tomu nedošlo. A už je tady “nevěsta”! Opět s cigaretou v puse, dvěma igelitovými taškami v rukou a lahví prosecca. Jestliže včera měla štěstí na publikum, dnes jí Dionýsos nepřeje, protože publikum se skládá z jednoho muže a šesti žen, takže podtón laškování je umlčen a ona sama to ironicky komentuje. Struktura je téměř identická: video na YouTube – hledání ženicha- vytahování předmětů z igelitové tašky a od včerejška nově přidané “pečení svatebního dortu”. Bohužel je Roubíčková poslední festivalový den civilnější, nesnaží se za každou cenu vytrousit něco rádoby vtipného. Přesto se však tentokrát naskytne vskutku pár výjimečných okamžiků, například u “nahánění ženicha” osloví pána, který právě vjíždí autem do podchodu, kde sídlí Venuše ve Švehlovce. Sedá si k němu k němu jako pasažérka a prohlašuje nás za svatebčany, čímž nás zaskočí, ale samozřejmě také rozesměje. Společně jedou na dvůr, který slouží obyvatelům okolních domů. Stejně tak je komické, když k divadlu přichází Jakub Čermák, aby se vyhnul začlenění do performance, a dělá, že telefonuje. Stejně ho to nemine, Roubíčková ho okamžitě začne parodovat a rovněž simuluje telefonát se svým milým, ve kterém si stěžuje třeba právě na něj. Tak začněte už taky telefonovat, ať už to teda skončí uzavírá svou triádu improvizační performance. Odcházíme na další představení. Doufám, že někdy bude performance k vidění v plné sestavě a v celistvém konceptu.
Foto Michaela Škvrňáková
Všude samí cizinci…
Prosím, vypněte si své mobilní telefony, nebo si na nastavte na režim letadlo. Děkuji pronese hlasitě ve foyer plným diváků jedna z pořadatelek, než vcházíme do sálu, kde nás čeká performance To město nikdy neuvidíte: Elegie od Beautiful Confusion Collective. Tento projekt je mimořádný, protože vznikl v české, francouzské, britské a portugalské koprodukci, při čemž se má jednat o instalaci a také workshop. Když vcházíme do sálu, dostáváme do rukou manuál obsahující základní informace včetně jmen tvůrců, ale také pokyny, jak k performanci přistupovat. Marně se ohlížím po židli, na kterou bych si sedla. Naopak ve středu místnosti stojí stůl s různými tiskovými a obrazovými materiály, na němž jsou na dvou protějších stranách stojany s kamerami, které promítají na dvě nainstalované bílé zdi rovněž stojící proti sobě. Zde již netrpělivě stepují dvě performerky, Becka McFadden a Silvia Almeida, která se již na festivalu představila v inscenaci From Above. Část, kde se běžně usedá do jeviště, zaplňuje dlouhý stůl s knihami a poznámkami o architektuře onoho města – Londýna, o kterém brzy uslyšíme. Naproti jsou umístěny dva rotopedy. Můžete si vybrat vlastní dobrodružství a během představení se volně pohybovat po prostoru./…/ To město je sloveso! Je stále v pohybu, v pohybu, v pohybu, v pohybu! píše se v manuálu. A skutečně. Záleží na nás, čí perspektivu si vybere, jestli McFadden nebo Almeidy, případně je můžeme střídat.
Na stole se tvoří různé koláže popisující pocity osamělosti a nejistot obou žen, které se v době napnuté brexitem podílely na výzkumném a uměleckém projektu v Hornsey Town Hall Centre, z něhož můžeme vidět několik fotografií. Do jejich především vizuálně-tanečních výpovědí se pouští hudba rychlého tempa nebo audionahrávky dalších respondentek, které tuto etapu zažily. Jaké je ocitnout se na hranici přijetí a nepřijetí? Jaké je nerozumět lidem, kteří mluví jazykem, u něhož jsme si mysleli, že mu alespoň trochu rozumíme? Nejen to by byl brexit. Opět emoce i myšlenky jsou intenzivní jako i u jiných performancí. Najednou přestanou kamery promítat. Jde o nezáměrnou technickou chybu, kvůli které se nám divákům zamezí plně porozumět obsahu. Tlačíme se u stolu, pod nímž se kupí vzpomínky performerek, abychom viděli, co nám chtějí skrze své obrazy sdělit. Škoda. Alespoň teď prožíváme podobný zmar jako ony v pozici cizinek. Stísněnost osvěží svými tanečními čísly, ve kterých se navzájem míjí. Hýří prostorem. Snažím se zorientovat, ale nejde to. Jsme doslova obklopeni městem, které zmizelo pod nánosem brexitu. Jakmile dopadne poslední kus vzpomínek na zem, představení končí. Přemýšlím, co jsem to vlastně viděla.
Foto Michaela Škvrňáková
To bylo tak skvělý, přesně tohle tady občas cítím, pronese s nadšením moje kamarádka, když vycházíme ze Švehlovky. Má ukrajinsko-ruský původ, ale národností je Ruska a v Česku žije už dlouho. Po začátku války na Ukrajině se přece jen vnímání Rusů ve společnosti zhoršilo. Vzpomenu si na její historky a minulý rok, ve kterém byla stále ve střehu a plná obav. Najednou si uvědomím, v čem byla performance nad moje chápání. Já takovou zkušenost nemám, avšak o to víc se vracím v myšlenkách zpět do sálu, a to nejen k poslednímu představení. Dramaturgie Venušiných dnů nabídla kolorit nejen ženství, ale vůbec lidství. Jako by z mateřství vytahovala ty velké hodnoty, které z něj i přes jeho těžkost plynou. Solidaritu. Respekt. Empatii. Otevřenost. Upřímnost.
Komentáře k článku: Venušiny dny (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Je velká škoda,
že se již záhy po začátku představení „rozsypala“ technika, na které je výtvarné (obrazové) působení inscenace založené. Obě performerky jsou evidentně výtvarně založené, spoléhají na intimitu svého projevu, což sice – zdálo by se – zrušením živých videoprojekcí mohlo být posíleno (museli jsme přijít co nejblíž k nim a sledovat, co dělají na stole), ale stal se pravý opak. Performerky se nám, divákům, vzdálily, neb nemohly počítat s dvojím pohledem – detailními projekcemi kamer a diváckého vnímání celku, kdy si divák detaily (tedy intimní působení) sám vybírá a interpretuje. A tak „fungovaly“ spíše jednotlivosti či naše fantazie, která performerkami vytvářené (nabízené) obrazy k dění a slovům aktérek dokomponovávala v našich hlavách.
Doufám, že na podzim, kdy by se performance měla ve Švehlovce znovu uvést, bude vše v pořádku a inscenace bude mít potřebnou sílu (opravdovost) osobní zpovědi s obecným (nadosobním) dosahem o životě člověka v cizím městě a hledání vlastní identity v něm, již bylo během premiéry možné jen odhadovat.
Přes všechny problémy šlo o kvalitní, prokomponovaný projekt, v němž oceňuju hledání a nacházení velkých témat v malých (osobních) příbězích. A práci s různými formami divadelního (performativního) působení – s pohybovou, zvukovou, výtvarnou (zčásti filmařskou, zčásti loutkářskou, zčásti výtvarnou koláží), práci s prostorem, textem, s kulturními a politickými citacemi a odkazy.
07.05.2023 (20.21), , Trvalý odkaz komentáře,