Věra Mašková
(1961) Autorka divadelních her, v současné době dramaturgyně a umělecká šéfová vršovického divadla MANA. Po absolutoriu DAMU působila jako dramaturgyně ve Státním divadle Ostrava, poté ve Středočeském divadle Kladno, v Moravském divadle Olomouc, v pražském Divadle v Řeznické a v bratislavské Astorce Korzo ’90. Posledních dvanáct let – do konce sezony 2017/2018 – byla dramaturgyní Městských divadel pražských. Je autorkou mnoha divadelních a rozhlasových adaptací literárních děl, píše původní texty pro divadlo (Don Juan, Přijď království tvé, … mně zašlá léta vraťte, Čapek, Hej, Mistře!), pro rozhlas (Dva příběhy o Cidovi, Orfeova píseň) i pro televizi (Bude-li mi jíti přes údolí šeré smrti…, Don Juan).
Co vás přivedlo k divadlu
Rodiče a vášeň pro literaturu. Rodiče se celý život zabývali divadlem pro děti, takže divadlo se pro mě dříve než něčím, na co se kouká, stalo něčím, co se vytváří. A literatura byla pro mě od okamžiku, kdy jsem přečetla první knihu, fascinujícím alternativním světem, do kterého jsem unikala, prostorem neomezené svobody. Divadlo mi umožnilo tyhle dvě lásky spojit a všechny ty nádherné světy z písmenek učinit tělem.
Největší divadelní zážitek
Brněnská Maryša režiséra Hajdy a Král Lear Sama Mendese. V obou případech kus neuvěřitelně úžasné dramaturgické práce, ze které se tají dech. Fortel, umělecká poctivost, špičková profesionalita, pokora, neokázalost. A přestože to byly inscenace vyložené do poslední slabiky, měly tak silný emocionální náboj, že se mnou zacloumaly, i když texty oněch her znám zpaměti.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
Se spisovateli rozmlouvám poměrně často a fakt, že jsou tak trochu po smrti, mi nikdy nepřekážel. Pokud se nějakým dílem zabývám do hloubky, mám často touhu zvednout telefon a optat se: Williame, Arthure, Josefe, jak jsi to, ksakru, myslel? Musím říct, že obvykle odpoví. V poslední době jsem měla několikrát co do činění s Karlem Čapkem a od té doby s ním vedu poměrně nepřetržitý dialog. S ním bych ráda na kafe zašla. A je asi dobře, že nemůžu, protože si nedovedu představit, čím by takové setkání obohatilo jeho.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat
Nejde o konkrétní hru, ale o téma, které mi v poslední době leží v hlavě. Trápí mě rozpolcenost současného světa a ještě víc naprostá neochota obou stran konfliktu k dialogu. Jako by se oba tábory předháněly v tom, kdo bude nenávistnější, agresivnější, nekompromisnější. Jako by i těm, kteří se v tom konfliktu pasovali na ty chytré, činilo radost se do krve rvát, potírat soupeře a pyšnit se tím, že neuznám chybu a neustoupím ani o krok. Jako bychom úplně zapomněli, že máme k dispozici jen tento jediný svět, který je naším společným domovem, a pokud ho nechceme rozervat na cáry a učinit neobyvatelným, musíme se nějak domluvit, a ne mít za každou cenu pravdu. K čemu nám bude naše jediná nezpochybnitelná pravda na ruinách? Fascinují mě příběhy o odpuštění neodpustitelného, o přijetí nepřijatelného, ale je jich v současném světě málo. Naposled jsem něco podobného viděla ve filmu Koleje osudu. Kdyby někdo podobné téma zpracoval pro divadlo, uvedla bych je okamžitě.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte a proč
Od dětství mě fascinují příběhy. A přitahují mě všechny druhy umění, v nichž příběhy nacházím – černobílé fotografie s lidmi a jejich příběhy tak, jak je zachycuje Viktor Kolář, Dagmar Hochová a mnozí další, fascinující příběh světa, který vypráví Caravaggio. Náhodné setkání s jeho Pohřbem svaté Lucie v malém kostelíku v Syrakusách bylo pro mě zážitkem, který posunul mé vidění světa do vyššího levelu. Příběhy Rodinových soch a nádherných světů celníka Rousseaua, neuvěřitelně košaté příběhy Breughelových obrazů… Výtvarné umění a hudba mě naplňují čirou radostí, protože tomu hlavou moc nerozumím a můžu se nechat unášet emocemi. U knih a filmů, které taky miluju, mám tendenci pracovat, zkoumat, jak by se z toho dalo udělat divadlo. Do divadla chodím jen občas, míň, než bych měla, ale jak říká jeden kolega, horníci také málokdy chodí relaxovat do šachty.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Fascinuje mě biblický prorok Jeremiáš. Jeho odvaha nepřidat se k většině, která se mýlí, odvaha být bláznem, jeho schopnost postavit se i davu, který touží ubavit se k smrti (jak současné), a nikoli přemýšlet, kam ho jeho zaslepenost vede. Kreativita a humor, s jakými najde způsob, jak tomu čelit a jak slyšitelně říci, co nikdo nechce slyšet. A přitom ví, že to nejspíš nevyjde, že ta bitva je ztracená a nikdy se za svého života nedozví, že ztracená nebyla. Že zůstal velkolepý příběh, který inspiruje i po tisíciletích.
Postavy, které nesnáším? Většina hrdinek románů Karoliny Světlé, které obvykle toužím nakopnout už u třetí kapitoly, pokud možno i s autorkou. Na pokrytecké moralizování si nepotrpím.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Mám ráda všechny květiny, které kvetou. Nejvíc ty luční, jako jsou petrklíče, jaterníky, pomněnky, blatouchy, pampelišky, kopretiny, protože každá z nich vyvolává nějakou vzpomínku na dětství. A pak také ty obyčejné ze zahrádky, jako jsou astry, jiřiny, gladioly, protože mi připomínají mého otce. Táta miloval svou zahradu a nebyl rád, když mu ji někdo oškubával. Proto když mi na mou otázku, jestli si tam můžu něco utrhnout, odpověděl: Ty si tu můžeš vzít, co chceš, byl to zásadní okamžik, v němž si člověk uvědomí, že je v celistvosti svého nedokonalého lidství absolutně přijímán a milován, okamžik, který vás podepře po zbytek života.
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Nevím. Ráda bych řekla, že mám pevné zásady, ale po pravdě nevím, kam bych byla ochotná zajít kvůli ochraně blízkých, z lásky, z hluboké bolesti nebo strachu. Mám štěstí, že můj život je natolik obyčejný, že jsem se těchto mezí nemusela dotknout, a prosím Boha, aby to tak zůstalo. A pokud ne, tak prosím, abych našla dost síly zůstat i pod tlakem člověkem.
Divadelní sen
Vzhledem k tomu, že neexistuje větší pomsta osudu než splněný sen, snažím se je nemít.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu
Psala bych detektivky a pohádky pro zlobivé děti.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Jeden divadelní kritik pro mě měl dokonce velmi zásadní význam. Setkala jsem se, byť na kratičko, s Václavem Königsmarkem. Byl to mimořádný člověk, jehož postřehy byly vždy velice přesné, podložené vzděláním, vědomostmi, pečlivou analýzou. Jednou větou dokázal moje uvažování o divadle posunout o kilometry. A dokázal to udělat s taktem, prvorepublikovou slušností a nekonečnou laskavostí, takže to člověk mohl přijmout; přijmout dokonce s radostí, že něco nového pochopil, že ví, kudy dál. Dodnes mě dojímá pokora tohohle výjimečného člověka, který byl ochoten moje studentské hokus pokusy rozebírat se stejnou vážností jako dílo renomovaných tvůrců. A fascinovala mě síla a noblesa, s jakými čelil svému osudu. Jednou mi řekl: Pochybnosti jsou důležité, pokora nezbytná, ale nic z toho vám nesmí bránit v aktivitě. Je škoda, že další generace kritiků neměla šanci učit se od něho, protože nás předčasně opustil.
Komentáře k článku: Věra Mašková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Blanka Strnadová
Paní Maškové bych ráda vzkázala,
že jsem včera zhlédla představení Čapek. Všechny superlativy, které bych ráda použila k vyslovení mých pocitů, mi připadají vedle jejího krásného a moudrého vyjadřování jako klišé. Takže jen prostě – moc se mi to líbilo a i dojalo. Děkuji, že tak poutavě přiblížila souvislosti a atmosféru doby. Přenos do současnosti je jasně čitelný.
Zdraví
Blanka Strnadová
05.03.2019 (9.43), , Trvalý odkaz komentáře,