Veronika Š. píše o Tanci Praha 2010 (No. 4)
Dost bylo Ekola, řekla jsem si – a se mnou zdá se i pořadatelé. V neděli večer stály před divadlem Ponec jen prázdné reklamní stojany. Organizační tým zřejmě na Ekolech vyrazil do ulic obstarávat své nesčetné povinnosti. Festival mezitím dospěl do poloviny. V baru Ponce začaly docházet suroviny a na programu se objevil tajemný titul Evropská taneční laboratoř 2., který skrýval hned čtyři komorní představení. Tematika i styl choreografií se lišily soubor od souboru, jednotlivé projekty zato spojovala síla výrazu a maximální koncentrace na detailní provedení pohybu.
Večer tanečních „miniaktovek“ zahájila Dora Hoštová sólem Tore (už dříve jej představila i na festivalu Česká taneční platforma 2010). Ze všech čtyř představení bylo Tore tematicky nejucelenější a výrazově nejpestřejší. Hoštová se ve svém vysoce koncentrovaném tanečním pohybu řídí jasně daným rytmem, tvořeným tlukotem srdce, dusotem kopyt a lidským dechem, které se jako zvuková kulisa linou prázdným prostorem. Světelný design, řízený Janem Komárkem, je důležitým výrazovým prostředkem a stává se právoplatným partnerem tanečnice. Intenzita světel se často mění, přičemž pološerý svit, stíny dopadající na bílý baletizol a červené probleskující světlo dodává jevištnímu obrazu tajemnost, jakou v sobě obsahují jen malby vlámských malířů. Dora Hoštová udržuje permanentní napětí jasně a přesně provedenými tanečními kroky, pomalým protažením rukou a pružným prolomením těla. Každý pohyb je důkladně promyšlený, jako by na něm závisel celý život.
■
Méně vážnosti a fatality vložilo do svého projektu tvůrčí duo britské Company Decalage – jejich představení Appel apelovalo spíše formou než vnitřním napětím. Po dramatickém Tore byla harmonizovaná a vláčná choreografie Company Decalage příjemným zklidněním napjatých nervů. Tanec Marso Mickaela Riviery a Navaly Chaudrhari je umným a nenásilným propojením výrazového tance, b-boyingu (velmi blízkého breakdancingu) a bojového umění capoeiry. Každá z těchto pohybově specifických oblastí dodává výsledné podobě Appel sílu, pružnost i akrobatické a bojové vzrušení. Bojovou náladu, ukrývající se v capoeiře a b-boyingu, zjemňuje živá hudba Jasona Kalidase, jenž tanečníky doprovází na bansuri a tabla.
■
I přesto že představení Void Amongst Humans trvalo nejdéle, jeho taneční koncept a obsah sdělení mě zcela minul. Choreografie velmi zkušeného tanečníka Jarka Cemerka se opírá o neurčitý vztah muže a ženy (Helena Arenbergerová), na neurčitém místě, v neurčenou dobu, za neurčitých okolností. Kontaktní tanec, kdy do sebe těla tanečníků různou silou narážejí, přenáší se, proplétají, odráží se či vzájemně ovládají, je možné chápat jako vnitřní zápas, který v sobě obě postavy dusí a který se místy dere ven – to je však jen nahodilé tematické stéblo, kterého se slepě chytám. Přílišná snaha o pohybovou analýzu vyprázdněných mezilidských vztahů skončila, jak tomu ve většině případů bývá, u formy.
■
Naopak představení VEN španělsko-kubánského dua La Macana příjemně překvapilo svou pohotovostí a originalitou. Alexis Fernández a Caterina Verela dokázali do fyzicky velmi náročně akrobatické choreografie vložit „nikdy nekončící příběh“ dvou lidí, kteří se „následují“ – muž ženu, žena muže. Občas popožene on ji, někdy ona jeho, někdy ji on musí pobídnout a někdy ona musí ukázat jemu, kam má jít. Španělské slovo ven znamená pojď. Jedná se o pobídku, která se tematicky promítá do čtvrthodinové akrobaticko-taneční performance. Entrée je přirozené a nenucené – tanečníci vstoupí na prázdné jeviště v roztrhaných džínech, s pohodovým a rozverným výrazem ve tváři. Finále je naopak postaveno na nezvyklém hledání těžiště dvou těl. Fernández si přehazuje tanečnici z ramene na rameno, na záda, břicho i stehna. Ona na něm klečí, stojí, nebo visí hlavou dolů. Oba vynalézavě pracují s rovnováhou a držením těla, v jejich taneční konfrontaci není agrese ani chlad, nýbrž vášnivý vzdor a v závěru i konejšivé smíření. La Macana nadchla a odnesla si přízeň publika.
Evropská taneční laboratoř 2. – Dora Hoštová – Tore, Company Decalage – Appel, Jarek Cemerek – Void Amongst Humans, La Macana – VEN
Komentáře k článku: Veronika Š. píše o Tanci Praha 2010 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
