Veronika Š. píše z Avignonu (No. 1)
Vlasy mi cuchá horký jižní vítr, slunce praží do rozpraskaných starobylých zdí a kousek ode mě proudí středověkými uličkami davy lidí dychtících po nevšedních divadelních zážitcích. Ano, jsem v Avignonu, ve kterém právě probíhá nejslavnější divadelní festival v Evropě. Letos se koná již 64. ročník. Z toho by měl nepochybně velkou radost i zakladatel festivalu Jean Vilar.
Od Richarda II. k Richardu II.
Od dob Vilarových a roku 1947, kdy proběhl první ročník mezinárodní festivalu v Avignonu, se toho v divadelním světě hodně změnilo. Tehdy byl festival oficiálně zahájen inscenací Richarda II. v režii samotného Jeana Vilara. Richard II. předznamenal dlouhou sérii shakespearovských inscenací, které byly v průběhu let na festivalu uvedeny. Po šedesáti čtyřech letech se kruh uzavírá: i letos bude na hlavním nádvoří papežského paláce uvedena Tragedie o králi Richardu II. (v režii Jeana-Baptisty Sastra). Netuším, jestli na Richarda II. seženu ještě lístek, protože většina představení hlavního festivalového programu byla vyprodána ještě před mým příjezdem.
Nicméně minimálně o jednom představení z Paláce Papežů vám budu referovat určitě. Jmenuje se Papperlapapp v režii muzikálního (neplést s muzikálovým) švýcarského režiséra Christopha Marthalera. O něm tedy později.
Můj „Avignonský deníček“ nebude pravidelný a ani ho nebude mnoho. Do Avignonu jsem přijela na seminář věnovaný estetice současného divadla (především ve Francii a Quebeku), který organizuje Univerzita v Avignonu. Mimochodem, jedná se o jeden z nejhezčích a nejpůsobivějších univerzitních komplexů, které jsem doposud navštívila, francouzský jih má přeci jen hodně do sebe. Naštěstí se organizátoři rozhodli seminář úzce propojit s festivalovým děním a připravili tak pro nás nejen návštěvu jednotlivých představení, ale dnes jsme díky jejich iniciativě navštívili zákulisí největší avignonské plenérové scény – Court d´Honneur du Palais des Papes (čili nádvoří papežského paláce).
Dostalo se nám zasvěcené přednášky od odpovědného vedoucího technické sekce, který nám osvětlil náročnost přípravy „papežské“ scény, umístěné v jedné z nejstřeženějších francouzských památek. Přípravy začínají v dubnu a probíhají v noci, aby nerušily návštěvníky paláce. Navíc složitá konstrukce nesmí nijak poškodit palác a jakýkoliv zásah musí být tudíž řádně promyšlen a zkonzultován. Na festival přijíždí každý rok zhruba 350 techniků, kteří se o tyto a podobné problémy starají.
Avignon oficiálně neoficiální
V rámci avignonského festivalu probíhají dva paralelní programy. První z nich, oficiální program, kterému se neoficiálně říká „IN“ je hlavním lákadlem festivalu, a v jeho rámci se představují režijní i herecké špičky světového divadla. Letošní ročník v hlavním programu představí díla režiséra Christophera Marthalera, scénografky Anny Viebrock a také literární předlohy Oliviera Cadiota. Za těmito osobnostmi nezaostává ani Rodolph Burger, Jean-Baptiste Sastre či Pascal Dusapin. Choreografické lahůdky si pro milovníky současného tance připravili Alain Platel, Joseph Nadj i nestárnoucí belgická choreografka Anne Teresa De Keersmaeker.
Neoficiální část festivalu, které se oficiálně říká „OFF“, nabízí více než devět stovek představení nejrůznějšího typu – činohru, muzikál, tanec, nový cirkus, pohybové divadlo aj. Vybrat si z programu OFF není jednoduché a vždy hrozí, že narazíte na něco nesnesitelně špatného (v programu OFF je přehršel inscenací bulvárního typu). A jelikož je v Avignonu takové množství produkcí, každý den vyráží hostující soubory do ulic s letáčky a lákají kolemjdoucí k návštěvě jejich inscenace. Uspějí především ti, kteří jsou vynalézaví – pomáhá zpěv, tanec, kostýmy, vtipné průpovídky, vše samozřejmě v duchu inscenace, kterou propagují.
Morávkovo Prase
Druhou avignonskou noc jsem na hlavním bulváru Rue de la République spatřila Vladimíra Morávka v národním kroji hrajícího na valchu. Kolem stáli členové souboru Divadla Husa na provázku a zpívali známou píseň Zabili, zabili… Člověk s obrovskou maskou prasete mi vrazil do ruky letáček, já mu česky poděkovala a odešla na představení Wolfstunde, které se konalo v nedaleké Ecole d´Art. Zbude-li čas, půjdu se na Morávkovo Prase, Pižďuchy nebo Cabaret Kniha podívat.
Insert coin
V Avignonu ale máte příležitost objevit i sympatické a překvapivé projekty, jako se podařilo dnes mně. Cestou do univerzitní residence jsem zabloudila ve spletitých avignonských uličkách. Najednou zahlédnu muže se sluchátky, jejichž šňůra vede z výkladní skříně, do níž mladý muž překvapeně zírá. V prázdné výkladní skříni totiž předváděla mladá žena velmi zvláštní a těžko identifikovatelnou performance. Byla oděna do bílé řeznické zástěry celé pomazané červenou barvou, v ruce držela bílý hrnec, taktéž rudě zapatlaný. Neslyšela jsem, co říkala do mikrofonu, protože sluchátka měl výše zmíněný mladík. Posunula jsem se tedy k druhému výkladu, kde byla připravena jiná dívka, oblečená do sportovního úboru. Vedle ní byla televize, v níž běžel pořad o aerobiku, zatímco na parapetu před ní byly rozházeny pilulky rozmanitých barev. Ukořistila jsem rychle sluchátka. Dívka mě skrz vitrínu pobídla, ať si zvolím jedno ze tří tlačítek umístěných na okraji výkladní skříně. Dlouho jsem se nerozmýšlela a zmáčkla číslo jedna. Dívka začala mluvit do mikroportu přilepeného na levé tváři. Říkala něco o tom, že změní své tělo a tím i svou duši, že se zkrátka celá promění a bude z ní nový člověk. Pak začala tančit, nebo spíše cvičit. Šlo o komunikaci jen mezi námi, já jsem mohla poslouchat a ona mluvit. I přesto, že se mohli ostatní dívat, nikdo jiný nás neslyšel a tím se naše komunikace stávala více intimní. Nemohla jsem se však zbavit zvláštního pocitu ostychu: od chvíle, kdy jsem si nasadila sluchátka, jsem nebyla pouhým divákem, ale přímým účastníkem performance.
Wolstunde – Golfstunde
Silke Mansholt uvedla v rámci oficiálního programu krátkou performanci Wolfstunde. Přišla na jeviště oblečená do bílého oděvu, jehož spodní část připomínala kalhoty uniforem německých nacistických důstojníků, na hlavě měla červenou kuklu a na zádech vak. Jeho obsah nám brzy odhalila: golfové hole měly být jakýmsi vysvětlením omylu v programu, jenž, podle jejich slov, mylně uvedl název Wolfstunde (Hodina vlka) namísto Golfstunde (Hodina golfu). Jednalo se samozřejmě o velmi prostý, ale povedený vtip, na kterém Mansholt založila celý mluvený prolog. Ten se odehrával v hororově ponurém duchu, umocněném nejen tlumeným osvětlením, ale také přísným a nesmlouvavým výrazem Silke Mansholt jakožto trenérky golfu. V průběhu představení, které bylo pojato jako temně groteskní „one woman show“, performerka předvedla mnoho tváří a podob, skrytých za přátelskou podobou lidského individua – byla lovcem, kabaretní tanečnicí i kouzelnicí. Jejím jediným společníkem se stal malý vycpaný králík, kterého navíc vyhrabala z hliněného hrobečku. Prologem skončil veškerý slovní komentář. K promluvě se Silke Mansholt vrátila až na konci představení otázkou – kdo jsem? Po řadě absurdních, agresí a krutostí naplněných scén jsem se bála odpovědět. Na nevinný výraz vycpaného králíčka už nikdy nezapomenu.
Další „one woman show“?
„To na to jdeme pěkně zhurta,“ řekla jsem si další festivalový večer, když jsem odcházela z představení Not Waterproof kanadské performerky Julie Andrée T., která se stává stále více známou tváří performativního umění ve světovém měřítku. V inscenaci Not Waterproof, uvedeném v hlavním programu festivalu, předvedla výrazný a sugestivní typ výtvarného divadla, z velké části založeného na manipulaci s objekty a fyzickém herectví. Po krátkém proslovu, během nějž vypila láhev červeného vína a vyžádala si od diváků pět cigaret (ani jednu z nich nedokouřila), spustila slet vizuálně okouzlujících a nervy drásajících obrazů. Hlavní roli hrálo tělo performerky, které se postupně proměňovalo v abstraktní výtvarné dílo – bílou košili si herečka potřísnila vínem, do vlasů si zapletla ptačí pera, tvář pomalovala sytě modrou barvou. Každý úkon měl přesně naplánovanou dobu trvání a byl opakován až na hranici snesitelnosti – dlouhá improvizovaná hra na housle zády k divákům nebo mávání rukou jako ptačími křídly až do úplného vyčerpání. I přesto, že se mohlo zdát trvání každého takového úkonu zdlouhavé, nic nebylo nahodilé, ale matematicky propočítané.
Ze stropu přitom visely tři skleněné láhve, obalené ledem, který postupně tál a odkapával do kovových lavorů umístěných na podlaze. Kusy ledu postupně, jeden po druhém, z lahví odpadly. Proces tání připomínal plynoucí čas, který pomalu odkapával do prázdného prostoru. Opakováním pohybů, pomalou manipulací s předměty umístěnými na jevišti (válcová nádoba s vodou, hudební nastroj, modré papírové tapety, červená lampa, cigarety), tím vším Julie Andrée T. proměňovala rychlost plynoucího času a dávala prostor pro uvědomění si symbolů, které našim očím, sluchu i čichu nabízela.
■
Silné festivalové zážitky tohoto typu vždy ráda přivítám. Dnes jdu ovšem slavit. Je 14. července a celá Francie slaví dobytí Bastily a vznik konfederace. Půjdu se tedy pokochat ohňostrojem, který vypukne nad mostem Saint-Bénézet, jehož slavná polovina majestátně trčí do řeky Rhôny.
Příště – o novém cirkusu.
Komentáře k článku: Veronika Š. píše z Avignonu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Peter Páluš
jj, Avignon je výborný….atmosféra neopakovatelná, všem doporučuji.
16.07.2010 (6.34), , Trvalý odkaz komentáře,