Věrozvěst nové komunikace
Může umělá inteligence vypomoct lidem i v milostných vztazích? Nesmělý ajťák Daniel John se stává „věrozvěstem nové komunikace“ a díky AI se promění ve výmluvného donchuána. Nové identitě úplně propadne, svedené oběti si cynicky zapisuje do excelové tabulky a klátí je ve sprše, ale pak se zamiluje a trest shůry ho nemine. Dramatik René Levínský ušil tuhle konverzační frašku přesahující k moralitě na míru režisérce Haně Burešové, žánrově i tematicky. Zkřížil v ní ajťácký humor, chat GPT a Molièrova Dona Juana. Po dvaatřiceti letech se tak režisérka vrátila k odlehčené parafrázi juanovské látky – za inscenaci Grabbeho hry Don Juan a Faust získala před třiceti lety vůbec první udělovanou Cenu Alfréda Radoka.
Ajťák Daniel John (Michal Isteník) s první položkou své excelové tabulky Eliškou (Táňa Malíková) FOTO MARTIN ŠPELDA
S Levínským Burešová spolupracuje potřetí, dříve inscenovala jeho texty Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou a Dotkni se vesmíru a pokračuj. V podcastu, který vznikl při příležitosti této premiéry, si jeho hry pochvaluje. Mají prý cosi z Havla, Hrabala i Cimrmanů a líbí se jí, že často vytěžují profesní skupiny a jejich specifický jazyk. To všechno platí i pro titul Don Juan a já.
Levínský má coby exaktně myslící matematik schopnost, kterou by mu mohla většina současných autorů závidět: umí nejen zručně zkonstruovat komediální „stroječek“, ale i vyhmátnout v banálních situacích příznaky absurdity našeho bytí, jak tento existenciální pocit kdysi pojmenoval Václav Havel. Levínský se tentokrát opřel, zvlášť v závěru, o juanovské motivy, ovšem použil především ingredience, které spolehlivě fungují na bránici publika. Kdo by taky odolal vtipu konverzačních smečů, když jde o sexuální narážky a tzv. chlapský nebo korporátní humor okořeněný ajťáckým mimoňstvím a občas ještě vypointovaný nějakou úplně bizarní ptákovinou?
Scéna Nikoly Tempíra realisticky evokuje sterilní open space pojišťovny, v němž IT oddělení právě vylepšuje chatového asistenta pro zákazníky. Prosklené zdi, pracovní stoly s počítači, rozkládací křeslo, na němž John ve spacáku přespává, protože práce je zároveň jeho domovem, plastové kontejnery a lednice plná energeťáků. Nechybějí dětinské ajťácké fórky: z plechovek po oblíbeném pití si skládají v kanclu pyramidu a vyměňují plakáty na nástěnce, které mají Johnovým obětem ze seznamky ilustrovat jeho předstírané kulturní zájmy.
Jako „nájemný“ dramatik myslel Levínský i na konkrétní herce. Vzal do hry například autentickou slovenštinu Martina Matejky alias Alfonze Oravce, nábožensky orientovaného IT specialisty, která v souvislosti s jeho vášní pro biblické citace působí zvlášť šťavnatě. Na míru Michalu Isteníkovi je hezky napsaná ústřední postava Daniela Johna zabydleného v počítačovém světě, starého mládence, který svůj osobní život odložil k ledu. AI zvědavě přijal jako součást své identity a teď rozkošnicky, aniž by se zdržoval etikou svého počínání, konzumuje nejen pizzu, ale i sex.
V Dlouhé se lze téměř vždy spolehnout na solidní herecké výkony a týmového ducha, ani v tomto případě tomu není jinak, jen by možná textu slušela i trochu ulítlejší režijní imaginace. Divácky bude komedie bezesporu úspěšná, i když během představení příval třaskavých hlášek a situací místy nepochopitelně zvolňuje. Je to ale spíš vinou zadrhávající se (možná i příliš konvenční) interpretace než hluchých míst v textu a inscenace má nepochybně šanci se „vyhrát“.
Vyspekulovaně působí moralizující linka odkazující na Molièrovu hru, která coby zdvižený prst Boží pokládá otázky ohledně hranic naší komunikace za účasti AI, a vlastně i bez ní. Že si John ze všech literárních návodů, jak balit holky, vybere zrovna Molièrova Dona Juana, aby na něm cvičil umělou inteligenci, a ještě přitom přehlédne tristní konec svůdníka, nepůsobí zrovna přesvědčivě. Samotný závěr je už hodně krkolomný a zbytečně nastavovaný monologem s posláním v duchu Molièrova textu.
Divadlo v Dlouhé, Praha – René Levínský: Don Juan a já. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Nikola Tempír, kostýmy Andrea Králová, hudba Jan Staněk. Premiéra 24. května 2024 (psáno z reprízy 4. června).
Komentáře k článku: Věrozvěst nové komunikace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
