Divadelní noviny > Názory – Glosy
Verše z toho města, které není
Je asi symbolické, že mě po letech k psaní do Divadelních novin musel přivolat hlas vojenské polnice a hluboký zážitek, který pohotově odzrcadlil krvavý spektákl, který na Ukrajině rozehrál šílený principál Putin..
Aliaksandrem Yasinskim. Foto: archiv
Z našich moderních dějin dobře víme, jak kladnou a aktivní roli hráli divadelníci ve všech kataklyzmatech. O tom, že jsou neustále pípajícími kanárky v zamořených dolech přesvědčili při povodních, koronaviru či tornádu na Moravě nezištnou pomocí, šitím roušek, pomocí potřebným a rozmanitými charitativními činy. Válka však před ně postavila nový, neznámý úkol. Jak popřít zaprášené heslo o mlčící múze inter arma? Nahonem nasazovat pacifistické tituly jako Matku či Matku Kuráž nebo křečovitě vsouvat do textů satirické narážky na cara Vladimira nebo na statečné ukrajinské traktory? Ani omylem. Bohužel se k takovému trapnému úletu na Facebooku přihlásil sám režisér David Drábek, když se pubertálně pochlubil, jak v jeho Elefantazii Tomáš Klus jako doktor Treves přináší slonímu muži knihy a nabízí mu tentokrát Malý penis Vladimíra Putina. Ještě se pochválil, že sál explodoval smíchy! To věřím. Milý Davide, nepřipadá vám však tento humor dosti poklesle ochechulózní?
Cestu, jak na to, naopak vkusně a jednoduše ukázala s obdivuhodnou pohotovostí herečka, dramaturgyně a režisérka Lucie Ingrová (Divadlo Feste, Chemické divadlo, kladenské Divadlo Lampion, Divadlo bratří Formanů), jež během několika zkoušek dala dohromady tým, který v Klubovně Divadla Kašpar nedaleko Jindřišské věže uvedl třetí březnový pátek scénické čtení Jsme z toho města, které není, z veršů ukrajinských básníků jako jsou Serhij Žadan, Jurij Andruchovyč, Halyna Kruk, Andrij Bondar a Halyna Petrosaňak, z překladů Alexeje Sevruka, Terezy Chlaňové, Marie Iljašenko, Miroslava Tomka a Norberta Holuba pro brněnské nakladatelství Větrné mlýny, které se ukrajinské literatuře věnuje nějakou dobu bez jakékoliv konjunkturality. Co na tom, že palčivé básně vznikaly jako reakce na krveprolití na Majdanu v roce 2014. Nyní se zběsilý skřet postavil celému světu.
Po účinkujících, doprovázených běloruským hráčem na knoflíkový akordeon bajan, Aliaksandrem Yasinskim, nikdo nemohl chtít nějaké patetické, přepjatě slzavé výlevy. A také jim stačilo málo, přijít do sálu s uprchlickými igelitkami či na zdi věšet fotografie blízkých, které museli zanechat doma. Plně stačil ztlumený, věcný tón, kdy slova jsou nejtvrdšími žalobci tyrana. Zkušenou neselhávající Marii Jansovou (Činoherní studio Ústí nad Labem, Divadlo NaHraně, NoD, Studio Hrdinů aj.) jsem už v této poloze zažil dříve, velkým objevem pro mě ale byla Sarah Haváčová (Prague Shakespeare Copany, Divadlo Bez zábradlí, Městská divadla pražská aj.), napůl děvčátko, napůl žena, která našla v závažných poselstvích i místečka ironická, ba humorná. Rovněž František Čachotský (Divadlo Lampion, Divadlo Aqualung). Překvapením mohla být účast Daniela Hermana, ale aby bývalý ministr kultury, poslanec a mluvčí České biskupské konference nebyl znamenitým rétorem!
Po představení se konala diskuze s názvem Ne kolektivní vině! Hermanem moderovaná, s ruskými, ukrajinskými a běloruskými umělci, žijícími v Praze, a mezitím zlá kamelotka bohyně Eris přinášela zprávy o dalších padlých ukrajinských hercích, baletkách či dokumentaristech. Sláva Ukrajině, ale také sláva Divadlu Kašpar za mimořádný večer. Mimochodem, od diváků se vybralo 7200 korun! Přeji obvykle každému dobrému představení co nejvíc repríz, ale v případě toho pronikavého pásma co nejmíň, aby brzy pominul základní důvod ho vůbec uvádět.
Komentáře k článku: Verše z toho města, které není
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
