Vesmírná operní fantasy
Nápad režiséra Miroslava Krobota přesunout příběh Mozartovy a Schikanederovy Kouzelné flétny do hloubi vesmíru na cizí planetu je logický, skoro ložený. Proslulý singspiel se dnes hraje nejroztodivnějšími způsoby a spíš pro zábavu, zednářské pseudofilozofování spojované s Mozartem už moc netáhne. Nedivím se.
Papageno (Jan Šťáva) se chce oběsit FOTO MAREK OLBRZYMEK
Představení začíná vyprávěním, jak vesmírná loď (taková Enterprise ze Star Treku) nouzově přistála na planetě mimozemšťanů, kapitán zemřel a velení předal Sarastrovi místo své pobočnici Královně noci. Myslím zbytečné uvození příběhu v nových kulisách, Krobot ho poté pokorně vypráví v původní podobě v zásadě tradičními prostředky. Prostě se hrají obvyklé proškrtané výjevy Kouzelné flétny, jen přímočaře přeložené z minulosti do budoucnosti. Víc by mě bavily odskoky do nových kontextů, nelineární nahlížení situací, hravější vymýšlení si. Fantazii podvázal už prakticky neproměnlivý potemnělý prostor popisně vymezený papundeklovými kulisami pomalovanými scenerií cizí planety. Ke všemu je scénografický kabát danému pojetí o dvě tři čísla větší, nuance se v něm ztrácely, spíš Mahenka by byla inscenaci na míru.
Sedmdesátník Krobot na skutečném operním jevišti debutuje, ale Kouzelnou flétnu uvedl v Dejvickém divadle před skoro dvaceti lety s živým orchestrem ne jako činoherní „hru na Kouzelnou flétnu“, ale jako pokus Dejvických o operu, blízkou jim tématem snů o ideálu, snů o lásce a věčném přátelství. Tehdy napsal: zajímá nás jejich srovnání s pocity současného člověka. Dejvickou s brněnskou inscenací spojuje spíš věcnost, nadhled, neokázalost. A vtipné situace postavené na decentním domýšlení, kdo vlastně ti ztroskotanci jsou. Tamina skvěle zazpíval výrazný talent Daniel Matoušek, štíhlý, pohledný obyčejný kluk, Andrea Široká byla podobně nesentimentální Paminou, oba s ostře zelenožlutými vlasy. Monostatos (Petr Levíček) coby krysák výhrůžně zvedal tlustý ocas jako v loutkovém divadle, Sarastro (v civilním projevu Jiřího Sulženka) přišel z dávných naivních sci-fi seriálů, připomněl mi také stárnoucího rockera, ale rozhodně ne moudrého vládce všehomíra. Tři géniové jsou postavičkami ze seriálu Teletubbies, už také retra z devadesátek. Královna noci (Doubravce Součkové úplně nevyšla ekvilibristika partu) je nejspíš sufražetka či byznysmenka. Nejdůsledněji proměnil Jan Šťáva Papagena, v manšestrovém obleku, s rozevíracími pavími pery a pestře barevným peřím kolem krku učinil z pohádkové postavy ironického obrýleného intoše, možná zestárlého hipísáka, tady je dost prostoru pro fantazii. Do německých (a správně co nejvíc zkrácených) dialogů Šťáva párkrát přesně zasmečoval české slůvko. S Evou Esterkovou coby Papagenou vytvořili sehraný pár.
Dodejme, že hudební nastudování bez výrazné dynamiky, ztišený orchestr a mírná tempa až příliš klidně plynoucímu představení odpovídaly. Žádné poslání jsem z inscenace nevyčetl, ale bylo i čím se pobavit. Vlastně trochu nostalgické retro.
Národní divadlo Brno – Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Libreto Emanuel Schikaneder, nastudováno v německém originále s titulky. Hudební nastudování a dirigent Pavel Šnajdr, režie Miroslav Krobot, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Jana Preková, sbormistr Klára Složilová Roztočilová, dramaturgie Patricie Částková, světelný design Přemysl Janda, choreografie Hana Achilles. Premiéra 13. dubna v Janáčkově divadle (psáno z reprízy 30. dubna).
Komentáře k článku: Vesmírná operní fantasy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
