Vesnický realismus u Hadriánovy zdi
Odložená premiéra inscenace Venkov v režii Janusze Klimszy proběhla na Malé scéně ve dvoře 25. září 2021. Východočeské divadlo ji plánovalo zařadit do repertoáru již před rokem (v říjnu 2020), takže inscenace komorní hry Martina Crimpa měla čas dozrát. Nestalo se tak.
Petra Janečková a Martin Mejzlík hrají starší manželský pár, který řeší svou manželskou krizi přestěhováním na venkov. Foto Josef Vostárek
Zprvu zaujme arénové uspořádání hlediště, dění na jevišti sledují diváci ze tří stran. Tři postavy komorního dramatu jsou tak voyeursky vystaveny na odiv nejen samy sobě, ale i všudypřítomným očím diváků. Koneckonců, o venkově se říká, že zde každý každého zná, každý každému vidí do kuchyně a každý na každého něco ví. Corina (Petra Janečková) a její manžel Richard (Martin Mejzlík) se přestěhovali na anglickou periferii k rozvalinám Hadriánovy zdi, aby nalezli klid a začali nový život. Richard zde pracuje jako lékař. Jedné noci přiveze do domu, přebudované sýpky, neznámou dívku, již údajně nalezl ležet u cesty. Předvídatelně se z ní vyklube Richardova milenka Rebeka (Veronika Malá). V průběhu děje dojde k mnoha dalším událostem, které vzbuzují očekávání, ale dále se s nimi nepracuje ani v inscenaci, ani v původní hře. Například fakt, že kvůli Richardovu zanedbání umírá jeden z jeho pacientů. Naznačena je také jeho závislost na morfiu, nedozvíme se ovšem, jak a proč vznikla.
Text Martina Crimpa je tajemný, mírně surrealistický a symbolický. Hru z roku 2000 v českém překladu Jitky Sloupové tvoří dynamicky zřetězené repliky postav, které jako by na dění jen zvenku nahlížely a trochu si povídaly samy pro sebe, rozhodně nevedou realistický dialog. V textu se symetricky opakují věty, ať už v rovině jednotlivých replik nebo ve větších celcích, jež se navzájem zrcadlí a podporují dojem uměle stylizovaného textu, dalo by se dokonce říci básně.
Martin Mejzlík (Richard) s Veronikou Malou (Rebeka) v inscenaci Venkov. Foto Josef Vostárek
Režisér Janusz Klimsza se ovšem snaží představit příběh ryze realisticky a tento režijní přístup se s poetikou textu míjí. Jeho nadreálný stylizovaný tvar se vytrácí ve prospěch pouhého převyprávění příběhu, o který ale u Crimpa zas až tak nejde. Zrcadlení jednotlivých obrazů vynikne i v inscenaci, ale spíš než k uvědomění si těchto záměrných strukturálních prvků vede režie ke skládání situací na časovou osu. Divák je tak záměrně sveden na cestu téměř detektivního příběhu a automaticky si začíná klást otázky, které jsou ale matoucí a zbytečné: Kdy se co děje? Kolik muselo uběhnout času, než Corině přestala vadit podivná „chuť čistoty“ v místní vodě? A nedopočítá se.
Koncepce inscenace se míjí s podstatou textu, otevřeného mnoha intepretacím a možnostem. V případě pardubické inscenace ale sledujeme prostě jen mírně vyhořelý vztah starších manželů a mladou milenku. Veškerý přesah nad reálnou rovinu příběhu utíná již scénografie Michala Syrového. Na dřevěných prknech stojí bleděmodrý stůl, pár židlí, dětská stolička, houpací koník, truhla a telefon. U zadní strany jeviště s oknem a obrazem anglické krajiny leží i kupa nařezaného dřeva. Popisně se tak zobrazuje rustikální estetika venkovského obydlí. Přestože už z jejich replik vyplývá, že mají Corina s Richardem děti, tento fakt je scénograficky zdůrazněn stoličkou a houpacím koníkem, nijak významově se s nimi ale nepracuje, na koníka si Corina jen jednou sedne. Kdyby tyto prvky na scéně nebyly, mohl by k divákům více dolehnout rozměr jistého tajemství Crimpovy hry a s ním i zcela jiné otázky. Mají manželé vůbec děti? Není to celé jen mlhou opředený sen? A je vůbec pravda vše, co o sobě postavy říkají?
Petra Janečková jako Corina v inscenaci Crimpovy hry Venkov. Foto Josef Vostárek
Zvolený realistický přístup herce výrazně omezuje. Petra Janečková i Martin Mejzlík by přitom byli s to tajemství skryté v textu naplnit, nalezneme u nich náznaky, že si s touto rovinou rozumějí. Nemohou ovšem jít proti režisérově koncepci, a tak se občas zbytečně popisně přesouvají po scéně a mají co dělat, aby jí dostáli. Vedle Janečkové a Mejzlíka působí Veronika Malá o dost bezradněji a postava Rebeky vychází v inscenaci nejmatněji. Při Corinině monologu k Rebece například herečka jen stojí na místě a dvě minuty na Petru Janečkovou zírá. Bez reakce. Může se jednat o režijní záměr zdůrazňující emocionální ochablost postav, není to ovšem zcela čitelné. Rebečin vztah s Richardem také nevyznívá nějak osudově, spíš jako nevinné hraní.
Doslovnost a realistické zkonkrétnění textu inscenaci ubližuje. Hra tak může dokonce trochu připomínat vesnicko-realistický příběh jakési anglické Maryši. Kvality podivně symbolického textu zmizely pod nánosem realistických jevištních prostředků.
Konec představení nepůsobí jako závěr, protože inscenace diváky vede po dějové lince, jež však neústí do pointy. Asi jako by vyprávěná pohádka nekončila očekávaným vítězstvím dobra nad zlem… A diváci si pak odnášejí jistý pocit zmatení a zklamání.
///
Východočeské divadlo Pardubice – Martin Crimp: Venkov. Režie Janusz Klimsza, dramaturgie Jana Pithartová, překlad Jitka Sloupová, scéna Michal Syrový, kostýmy Marcela Lysáčková. Premiéra 25. září 2021 (psáno z reprízy 30. března)
Komentáře k článku: Vesnický realismus u Hadriánovy zdi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
