Nemystický a nevzrušivý Čapek
Arnošt Goldflam se při tvorbě poslední inscenace Věštkyně, vraždy a jasnovidci inspiroval Čapkovými Povídkami z jedné a druhé kapsy. Příběhy soudce, státního zástupce, jejich partnerek, žurnalisty, kriminálníků i mystiků se v Goldflamově podání odehrávají v nejmenovaném českém městě na přelomu 20. a 30. let minulého století – postavy několikrát zmiňují podivného pána v Německu jménem Hitler, ale nic konkrétnějšího o něm zatím nejsou schopny říct.
Jaroslav Vlach jako Bůh obklopený svými jehňátky FOTO ALENA HRBKOVÁ
Režisér vyprávění otevírá na onom světě, kde se scházejí všechny postavy včetně Boha. Scéna je modře osvětlena, v pozadí vidíme desítky svítících hvězdiček a přítomní zesnulí musejí „poletovat“, aby se (na obláčku?) udrželi. Přejí si svůj život prožít ještě jednou, a tak se společně dostáváme na zem, do tmavé soudní síně s art decovou dřevěnou stěnou. Scéna se pomocí posuvných dveří a nábytku mění v byt věštkyně, státního zástupce či lázeňský pokoj. Goldflam totiž v jednolité vyprávění spojuje povídky: Věštkyně, Jasnovidec, Experiment profesora Rousse, Poslední soud a Tajemství písma. Vše je proloženo prvorepublikovými songy, jejichž uplatnění však místy působí násilně. Například po proměně scény jedna z postav ostatní vybízí, proč si třeba něco nezazpívat, když teď máme chvíli čas…
Když jsou vrazi odhaleni a odsouzeni, věštkyně potrestaná a manžel se stává paroháčem, vracíme se zpět do nebe a k Čapkově povídce Poslední soud. Vraha Kuglera tu nesoudí, jak bychom předpokládali, Bůh, ale lidé. Bůh totiž soudit nemůže – ví vše. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo, říká Čapek i Bůh v Rokoku. Všechny postavy, které vystupovaly v pozemském ději, jsou i zde, na onom světě. A zatímco vrah Kugler je odsouzen k peklu, ostatní mohou kdykoli libovolně vystoupit do nebe a sestoupit do pekla. Oba světy jsou totiž dobrým lidem dostupné a v nebi je prý někdy nuda.
Tento banální popis odráží banalitu inscenace samé. Čapek a s ním i Goldflam vše relativizují a s odstupem více než osmdesáti let od vydání povídek se nám může mnohé jevit jako klišé. Bůh je stařec s bílým plnovousem v lesklém županu (u Čapka: oděný modrým pláštěm, posetým zlatými hvězdami), dozvíme se, že každý z nás má v sobě něco špatného i dobrého…
V myšlenkově plytké a podivně slepené inscenaci se čas nikam neklene, pouze klopýtá k natahovanému konci. Herci zde nehrají postavy, ale představují postavičky. V několikastránkových Čapkových povídkách se přirozeně neukazují složité charaktery, nýbrž je naznačen jeden či dva povahové rysy postavy, které slouží smyslu vyprávění. To však v celovečerní inscenaci nestačí. Herci hrají v exaltovaném gestu (nejvíc Jiří Hána ve scéně, kdy se státní zástupce na chvíli mění v ďábla), rychlém tempu a místy s přehnaně vyslovovanou dikcí. Jen když narážíme na závan mystična, mluví se tišeji, pomaleji, ubývá gest (např. trojice hereček při spiritistické seanci).
A pakliže si tvůrci dali za cíl představit Čapka z jiného úhlu – míněno je pravděpodobně proměnit pragmatika v mystika – ukazuje se přesný opak. Věštění, jasnovidectví i vyvolávání duchů má vždy racionální vysvětlení a transcendentno je karikováno (viz postava Boha). Lidské pinožení pak v této prvorepublikové revue plyne nevzrušeně a očekávatelně.
Městská divadla pražská – Karel Čapek, Arnošt Goldflam: Věštkyně, vraždy a jasnovidci. Režie Arnošt Goldflam, scéna David Marek, kostýmy Petra Štětinová Goldflamová, hudba Milan Potoček. Premiéra 16. března 2013 v Divadle Rokoko.
Komentáře k článku: Nemystický a nevzrušivý Čapek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
