Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Větrná Odyssea a loseři na pláži

    Inscenace Kam vítr, tam pláž byla derniérována v pátek 18. února. Premiéry se konaly 12. a 14. prosince 2008. Titul patří do „řady dalších autorských inscenací nové generace studia Ypsilon“ a více než dva roky mu byl poskytnut prostor, aby si našel svého diváka a sžil se s ním. Celkový počet repríz však přesto nedosáhl ani dvacítky.

    Inscenace o ne-kladení otázek

    Surfař, nomád na věčné dovolené, vítr, rovnováha a čas, jak ho tento nomád na své věčné dovolené vnímá, jsou nosnými tématy. Svým způsobem je tématem Havelkovy inscenace samotná globalizace – protože moderní nomadismus je jejím jádrovým pojmem, alespoň podle sociologa Zygmunta Baumana.

    Tématem divadla, kde se – řečeno slovy programu – „nic nestane“, je to, že se z globalizace nedá utéci, ale pouze se dá s ní sžít. Přijmout její pojetí rovnováhy, přijmout její čas. Neklást si otázku, zda tato rovnováha, tento čas jsou pouze karikaturami, provizorními řešeními v řádu dějinného člověka. Neklást si otázku, zda je v rámci volného času a cestovního ruchu příroda a moře skutečnou přírodou a skutečným mořem. Prostředkem divadelní tematizace programového ne-kladení otázek je jazykový minimalismus, opakování slov a situací, přesné synchronizace v rámci „pohybového divadla“, či spíše divadla s významnou pohybovou složkou a citace z Vesmírné Odyssei.

    Není teď podstatné, zda si inscenace našla své publikum mezi tradičním diváctvem Studia Ypsilon nebo ne. Otázkou je, zda znamená určitý přínos českému divadlu. V posledních letech „minimalismus slova“ na českých scénách zcela zdomácněl, rozsáhlé krácení až za dřeň textu je charakteristické jak pro Špinara, tak i pro Morávka. Přesně to pojmenovává Jana Patočková v recenzi na Špinarovu Marii Stuartovnu – „text je dnes už vnímán jako okrajová stránka divadelní produkce, jako scénář, který je už ‚volný‘ “. (Svět a divadlo 02/2010, Souboj královen aneb zápas o červený koberec).

    Slovní minimalismus u Kam vítr, tam pláž je programový; útlum slova je zdůrazněn verbigerací, patologickým (byť relaxovaným, nikoli úzkostlivým) opakováním stejných slov. Slova nic neznamenají, jsou flatus vocis (závanem hlasu) takřka podle scholastika Roscellina. Slova jsou jenom vítr. Slova jsou zbytečným vychýlením z rovnováhy plně globalizovaného plážového člověka, která zdálky vypadá jako nirvána. Tato rovnováha je ve skutečnosti zamrzlým existenciálním neklidem. Navozují „situaci loserů, ztracených kdesi na cestě“, jak píše Lenka Kolihová-Havlíková v předmluvě programu k Čekání na Godota pro Národní divadlo.

    Čisté divadelní formy prezentace filosofických tezí

    Pohybovost, názornost, choreografičnost je příznačná pro prosazující se generaci českých režisérů. Zřejmá převaha vizuálního nad mluveným v Kam vítr, tam pláž zcela odpovídá trendu doby. Přínos inscenace je v prezentaci čisté divadelní formy nehledání, nedění, zamrzlého neklidu loserů, kteří nenajdou cestu, ať už nefouká nebo fučí vichřice. Přínos je v určité symetrii rozvoje ne-děje, jakoby tvůrci viděli svoji inscenaci jako rýmovanou bajku. Bajku proto, neboť se ve hře vědomě opouští racionálno, vyšší city, a sestupuje se na úroveň uspokojených základních vegetativních potřeb, které má i myš nebo chudobka.

    Protože ale jednotlivé postavy neučinily sebemenší krůček na cestě od typu k charakteru a stále se chovají takřka roboticky (jako loutky), celé je to à la these. Znovu se ukázalo, jak je obtížné, aby na divadle ožila sebeinteligentnější či sebesprávnější teze jen tak, že se zvizualizuje a zestetizuje divadelními prostředky. Postup by asi měl být opačný; nikoli příběh „o windsurfingu“, ale příběh „z windsurfingu“.

    Celkově je Havelkova inscenace přínosem v hledání čistých divadelních forem či spíše „forem na divadle“ a znovu klade otázku, jak prezentovat některá hojně diskutovaná filosofická témata.

    Studio Ypsilon – Kam vítr, tam pláž. Režie Jiří Havelka, scéna Dáda Němeček, kostýmy Lucie Masnerová, dramaturgie Ilona Smejkalová a Jaroslav Etlík, hudba MIDILIDI. Psáno z derniéry 18. února 2011.


    Komentáře k článku: Větrná Odyssea a loseři na pláži

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,