Veverky a antilidé
Surrealismus a terorismus se nevylučují – alespoň ve hře Smrt Člověka-Veverky polské dramatičky Małgorzaty Sikorské-Miszczukové. Její česká premiéra se stala labutí písní Centra východní dramatiky v Divadle Komedie. Skrze metafory a drsnou poetiku mytologického rázu reflektuje začátky západoněmecké levicové skupiny Frakce Rudé armády, přibližuje osobnost radikalizované intelektuálky Ulrike Meinhofové a zkoumá psychologii zla, které vzešlo z filosofie hippies, idealismu a studentského vzdoru konce šedesátých let minulého století.
Anonymní ansámbl s papírovými taškami na hlavách postupně odhaluje tváře i charaktery… FOTO Kiwiwoe
V komorním prostoru (diváci sedí na jevišti, rozděleni scénou do dvou částí) rozjíždí Autorka (Karolína Vágnerová) v černém trikotu thrillerový kabaret. Anonymní ansámbl s papírovými taškami na hlavách postupně odhaluje tváře i charaktery, figury defilují a utkávají se na černém molu. Vymykají se vlivu kabaretiérky, která komentuje a posouvá děj, a zmocňují se příběhu. Pohyblivá přepážka ze dvou transparentních závěsů slouží – stejně jako mikrofon a megafon – k zcizování a konfrontaci postav i diváků. Minimalistické inscenační řešení dává vyznít kontrastu mezi věcností a faktičností Autorky a obrazivým jazykem ostatních. Psychologické pozadí a patologie spasitelského syndromu se ukazují ve fantaziích, historicko-politické souvislosti, aktivity RAF a kritika falešné národní identity ale nejsou výrazněji akcentovány. Nejčitelnější je chybná sebeinterpretace teroristů a stigma tabuizované nacistické minulosti. Dělí německou společnost na poslušné občany, sympatické a pracovité jako veverky, a guerillu spasitelů.
V pohádce o antičlověku Andreasi Baaderovi, který chce místo zrní zasévat bomby, a matce Gudrun Ensslinové, která odložila dítě, aby vzala do ruky pušku a namířila vám ji do tváře, hraje personifikovaný občan Člověk-Veverka fackovacího panáka. Denně čelí malé smrti – ať už jako oběť terorismu, politického systému, nebo životního stylu. V submisivním herectví Jiřího Racka je však patrná touha vzít věci do vlastních rukou, která dělá z tatíků extremisty. Na úrovni státní služby ilustruje obdobný proces Policista s holubím srdcem (Martin Dědoch). Naoko machistická Pavlína Balner jako Ulrike Meinhof se statusem zmrzačeného anděla osciluje mezi krutostí a potlačovaným ženstvím. Rozdíl mezi ní a nekompromisní Gudrun Kristýny Leichtové je rozdíl mezi radikálem a extremistou. Scénu, kdy Gudrun na prosebný šepot malého vyděšeného syna (Jan Hofman), aby ho přijala zpět do lůna, odpoví podřezáním žil, z paměti nevymažete.
V těsném kontaktu s herci zažije divák pocit bezbranné oběti i vábení moci, což je k pochopení podstaty zla výhodné. To vše by ale přece jen měl režisér Ondřej Mataj srozumitelněji interpretovat.
Divadlo Company.cz – Małgorzata Sikorska-Miszczuková: Smrt Člověka-Veverky. Překlad Lukáš Jiřička, hudba Jan Nedbal, dramaturgie Markéta Bidlasová, scénografie Lenica Rozsnyóová. Režie Ondřej Mataj. Premiéra 22. února 2016. (Psáno z reprízy 5. března 2016.)
Komentáře k článku: Veverky a antilidé
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
