Vezmeme to od píky?
Dvacátý pátý únor 2002 zůstane zapsán v české polistopadové historii pozoruhodným způsobem. Ten den – na výročí komunistického převratu v roce 1948 – měl rukou atentátníka zemřít bývalý stalinistický prokurátor Karel Vaš. Spravedlnost vzal do svých rukou Pravomil Raichl, jednaosmdesátiletý muž, který kdysi na vlastní kůži pocítil zrůdnost Vašova myšlení a chování. V den plánovaného atentátu však Raichl zemřel v Plzni na infarkt.
Štěpánka Fingerhutová a Pavel Neškudla jako Tinka a Pravomil FOTO MARTIN ŠPELDA
S odstupem Raichlova osobnost a jeho osud inspirovaly k různým uchopením. V roce 2014 vznikl čtyřiadvacetiminutový hraný studentský film Pravomil (scénář a režie Pavel Nosek) s Martinem Hubou v hlavní roli. O tři roky později vydal spisovatel a badatel Jaroslav Čvančara Raichlovu biografii. V roce 2019 vstoupil do kin celovečerní hraný film Staříci (scénář a režie Martin Dušek a Ondřej Provazník), který volně nakládá s Raichlovým rozhodnutím vykonat odplatu na nepotrestaném prokurátorovi. Předloni publikoval spisovatel Petr Stančík román Pravomil aneb Ohlušující promlčení, v němž předesílá, že kniha je pouze volně inspirovaná opravdovými událostmi a osudy, a že pokud se některá jména postav shodují se jmény skutečných osob, je to, jako když se vlhká skvrna na zdi podobá lidské tváři. A nová inscenace pražského Divadla v Dlouhé je adaptací právě Stančíkova románu.
Je to jenom jako
Stančíkova próza má fragmentarizovanou kompozici, autor text stylizoval do formy deníku, který plyne od ledna 1921, kdy se Pravomil Raichl narodil, až do dne jeho smrti. V onom deníku listuje dcera prokurátora, který měl být Raichlem odpraven; žena vidí, kým její otec byl, co má na svědomí. Jediným vychýlením z chronologie je expozice románu, situovaná rovnou do 25. února 2002. Stančík fabuluje, že do domácnosti prokurátora, který zde nese příjmení Veš, pronikl Pravomil s pistolí v ruce – a infarkt jej sklátí přímo u postele, v níž spí ten, kdo kdysi posílal lidi na smrt nebo na dlouhá léta do kriminálu. A přesně takhle začíná i dramatizace, kterou sepsali Tomáš Dianiška a Pavel Baďura. Ve struktuře je věrná Stančíkovu textu, i když samozřejmě co do množství scén museli předlohu redukovat, neboť román čítá čtyři stovky tiskových stran. A románový JUDr. Karol Veš je na scéně Karlem Vašem.
Tomáš Dianiška Pravomila samo sebou rovněž režíruje. Námětem zasazeným do českých dějin minulého století navazuje na některé své předchozí inscenace, viz třeba Mlčení bobříků, Burian nebo 294 statečných. Mezi těmito tituly však Pravomil bohužel nezastává čestnou pozici. Zrodilo se totiž popisné panorama na způsob dějepisných kapitol, v jejichž centru se sice nachází muž neobyčejného osudu, ale i on zůstává pouhým „ilustrátorem“, ačkoli se Pavlu Neškudlovi v titulní roli vlastně nedá nic vytknout.
Strašidelně poetická kronika, jak bývá Stančíkův román také charakterizován, je v podstatě niternou a koncentrovanou knihou, v níž Pravomil vypráví o svém životě. Dianiškova inscenace se ale rozlévá do šíře, hýří atrakcemi, vzniká sled hlučných ilustrací. Na jevišti je živá kapela, zpívá se, nechybějí popkulturní odkazy i drobná zcizení, jak to Dianiška má ve svém rejstříku. Postavy kolem hlavního hrdiny se však převážně pouze vyskytují, jako jakési dějinné produkty, a to včetně Pravomilovy milé Tinky (Štěpánka Fingerhutová). I když samotný obraz, kdy mu dívka mizí navždy ze života, je vizuálně velmi pěkný a jímavý. Určitou autentickou hnusnost vykazuje Jan Sklenář coby Vaš. Ostatně s hereckou spolehlivostí souboru může Dianiška počítat en bloc. Otázka je, k čemu ji používá.
Na hraně, a za ní
Zatímco první polovina inscenace kvačí ve svižném tempu formou krátkých, pointovaných scén a můžeme sledovat „dějepisnou“ a současně i milostnou story mladého muže, který nesnáší nespravedlnost a ponižování, tak hned po přestávce se inscenace počne potácet, některé scény týrají nastavovaností a doslovováním. Obzvláště úmorné jsou výstupy z gulagu, kam Pravomila uvrhli Sověti, když při útěku před Němci překročil hranice jejich státu. Dianiška vězně, vystavené krutým ruským mrazům, stylizuje do tučňáků – a z reproduktorů zní přírodovědný popis chování těchto zvířat. Je to nadsázka vedená velmi na hraně, jako čtenáři koncentráčnické a gulagovské literatury mi úplně nesedla, nicméně nějak bych ji skousl, kdyby se v ní režie tolik nerochnila. Zanedlouho následují obdobně zduřelé minuty, kdy Pravomil bojuje ve druhé světové válce; je z toho choreografie s flintami. A když po válce nastane fáze politických procesů a mezi odsouzenými k smrti je i generál Heliodor Píka, jeden z vykonavatelů rozsudku začíná popravy slovy: Vezmeme to od píky. To má být jakože fór? Ve Stančíkově knize přitom v Pravomilově deníkovém zápisu z 21. června 1949, kdy byl Píka popraven, stojí deset věcných a současně výsostně uznalých řádek na adresu zavražděného generála…
Tomáš Dianiška říká, že jeho Pravomil má být podivná černohumorná komedie, skrze niž chce přiblížit těžké osudy dnešnímu mladému publiku a udělat to skrze postupy, které se používají třeba u sitcomů. Ano, s jistou dávkou tolerance lze Pravomila považovat za svého druhu edukativní inscenaci, díky níž se dejme tomu středoškoláci mohou dozvědět, že vůbec existoval jistý pozoruhodný muž Pravomil Raichl, který toho prožil za několik životů a o němž jim učitelé možná řekli málo nebo také vůbec nic. Ale není to rozhodně titul, který by se zlatým písmem zapsal do análů Divadla v Dlouhé.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Petr Stančík: Pravomil. Dramatizace Pavel Baďura a Tomáš Dianiška, režie Tomáš Dianiška, dramaturgie Pavel Baďura, výprava Lenka Hollá, hudba Matej Štesko, hudební aranžmá a nastudování Milan Potoček, pohybová spolupráce Marek Zelinka. Premiéra 18. března 2023.
Komentáře k článku: Vezmeme to od píky?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
