Divadelní noviny > Zahraničí

Víc zlato než staroba aneb Monty Python Live (Mostly)

Když největší – a jediná – komediální superskupina na světě Monty Python ohlásila svůj – po několika desítkách let – první a zároveň údajně poslední návrat na divadelní prkna, byla reakce obrovská. Původně jedno vystoupení pro 16 000 diváků se prodalo za několik desítek vteřin. A tak se okamžitě přidala představení další a „prvním a posledním comebackem“ se tak v červenci tohoto roku stala série deseti zcela vyprodaných show v londýnské obří O² aréně.

Petr Turek
Sussex, Velká Británie

Sami Pythons označili za hlavní důvod návratu možnost vydělání si velkého množství peněz… Zčásti šlo o jejich typicky suchý humor, ale nejenom. John Cleese se zase jednou rozvedl a tato „libůstka“ ho stála několik milionů – sám ostatně posledních pár let brázdil svět se sólovým turné, nazvaným příznačně Allimentary Tour – Turné pro alimenty. Terry Jones si zase postěžoval, že pořád nesplatil hypotéku na dům…

Po celém světě – a v Británii zvlášť – se ihned rozjela nová pythonmanie. Rozhovory v novinách, hostování v televizních chat shows, opětovné prodeje původních TV-sérií na DVD. Mick Jagger propagoval znovuzrození Pythons krátkým klipem na YouTube. Mluvil v něm o partě starejch chlapů, kteří se znovu sejdou, aby na­plnili stadiony a vydělali velký prachy. Jedním dechem si tak dělal srandu z Rolling Stones i z Monty Pythons…

Ukázalo se, že i po pětatřiceti letech – Monty Python’s Flying Circus vtrhl na britské obrazovky 5. října 1969 – je jejich legenda stále velmi živá.

Beatles, LSD a minisukně

Pythons pocházejí z bohaté líhně talentů, kterou jsou prestižní anglické univerzity Oxford a Cambridge. Obě mají dlouhou a nesmírně bohatou tradici studentských divadelních kabaretů-revue. Prošla jimi řada budoucích spisovatelů, herců, komiků, producentů i žurnalistů. Začátek šedesátých let byl pro ně zlatým obdobím. Pythons do nich patří stejně jako Beatles, LSD či minisukně.

Prvotní a nejsilnější inspirací pro vznik této skupiny ztřeštěných komiků bylo rádio. Zatímco televize na přelomu padesátých a šedesátých let teprve začínala pomaloučku roztahovat svá chapadla na cestě za kompletním ovládnutím světové zábavy, rádio tehdy bylo v každé domácnosti. A s ním i spousta výborných absurdní komedií. Tou snad nejbizarnější byla dnes již legendární The Goon Show. Ovlivnila nejen celou generaci budoucích komiků, ale měla velkého obdivovatele i v následníkovi britského trůnu, princi Charlesovi. Naprosto nepředvídatelný a surrealistický program zcela ignoroval do té doby zažitou stavbu komedie s příběhem, vygradováním a pointou. Jedním z jejích protagonistů, který vynikal nepřeberným množstvím hlasových improvizací, byl pozdější skvělý filmový herec Peter Sellers. Autorem a mozkem celého projektu byl geniální Spike Milligan, který v roce 1969 přenesl tento koncept „nepředvídatelné surrealistické komedie“ na obrazovky BBC v sérii Q5. Vydržel tam až do roku 1982… Přesto v archivech BBC z této převratné a revoluční show přežilo pouze pár minut – BBC se rozhodla v osmdesátých letech tyto vzácné skvosty vymazat… Semínko však bylo zaseto, obušek pytel opustil a formující se šiky následovníků se nedaly zastavit. Moderní komedie a satira se začaly lavinovitě šířit. Nejprve Británií, pak po celém světě. Pozadu nezůstali ani studenti obou již zmiňovaných univerzit. Pythons často vystupovali ve společných revuálních programech s budoucími velikány britské komedie – Peterem Cookem, Dudleyem Moorem, Martym Feldmanem nebo Davidem Frostem. A v jejich šlépějích pak šli další – Hugh Laurie, Stephen Fry, Rowan Atkinson…

Pythons tedy nebyli rozhodně první ani jediní, kdo začal prosazovat tento nový absurdní svět komedie, ve které příběh nedává smysl, pointa chybí zcela, nebo se posune na začátek, slavné postavy z různých historických etap diskutují v mlékárně a slavní filosofové všech dob se utkávají ve fotbalovém zápase… Podařilo se jim ale vytvořit silný tým autorů a interpretů.

Skvělí herci i dramatičtí autoři

Autorství mělo v tvorbě Pythons zásadní roli. Dalo by se říct, že vznikli jako skupina dramatických autorů a humoristických spisovatelů. Eric Idle dokonce tvrdí, že začali hrát jenom proto, aby ukázali a prosadili to, co napsali a o co nikdo neměl zájem. Nicméně i herecky se brzy stali silným týmem. Popišme si jej:

Michael Palin, slušný, konfliktům se vyhýbající, velmi trpělivý. Psal ve dvojici s Terrym Jonesem. Později se uplatnil i jako charakterní filmový herec, autor několika románů a scénářů a – především – autor cestovatelských programů BBC.

Terry Jones, Velšan s mohutným zájmem o vše kolem sebe i ve světě a s obrovským přehledem po všech možných oborech. Proslavil se hereckou plejádou především ženských charakterů. Sám to zdůvodňuje: Rozhodli jsme se, že ženské role bude hrát ten z nás, kdo má nejmenší přirození… Johnovi (Cleese) se do toho ale nějak nechtělo, a tak to nakonec zbylo na mne. Pracuje jako autor, režisér, vydal několik historických knih.

Terry Gilliam, rozdílný od ostatních už tím, že je Američan. Původně přizván k výrobě titulků, jeho absurdní animace se staly jedním z charakteristických znaků skupiny. Hrál hlavně po odchodu Cleese ve čtvrté řadě Flying Circus. Stal se jedním z nejvýraznějších světových filmových režisérů.

John Cleese, maniakální dlouhán. Jak sám říká, většinu života strávil na psychoterapiích. Nezapomenutelný pro svůj Silly Walks či Dead Parrot skeč. Psal ve dvojici s Grahamem Chapmanem. Později vytvořil legendární seriál Fawlty Towers, dodnes uznávaný jako jedna z nejlepších televizních komedií všech dob. Má na svém kontě několik filmů, nejslavnější A Fish Called Wanda. Je spoluautorem několika psychoterapeutických knih.

Graham Chapman, chladnokrevný muž s dýmkou. Působil rozvážným dojmem, vyžíval se v rolích důstojníků či policistů. Původně doktor, bouřlivák a alkoholik. Jeho bohémská dobrodružství s nejlepším přítelem, kterým byl perkusionista rockové skupiny The Who Keith Moon, se stala legendárními. Nezapomenutelný Brian z The Live of Brian. V předvečer oslav dvacátého výročí prvního vystoupení skupiny 4. října 1989 podlehl rakovině krku a páteře. Nejpitomější způsob, jak zkazit parádní mejdan, vzpomínal Cleese.

Eric Idle, samotář skupiny. Psal nejraději sám. Vynikající improvizátor a hudebník. Autor hudby a většiny textů skupiny, mnoha hudebních čísel. Později se objevil v řadě filmů. Je autorem pythonského muzikálu Spamelot.

Vše je již známou historií. Čtyři televizní série, řada filmů, mnoho knih, několik živých vystoupení… Ale o tom jsme v naší české kotlině nic nevěděli, žili jsme v jiné formě televizní absurdity. Major Zeman v ní statečně kosil záškodníky a žena se chystala za pult. Pouze několik chrabrých vizionářů jako třeba Ctibor Turba přiváželo kusé zvěsti o světě plném ryb s lidskými obličeji (Meaning of Life). Protože jsem ale Turbu neznal, musel jsem se spokojit s interpretací Jiřím Bilbo Reidingerem, kterému celý film Turba převyprávěl. Věrohodnost hodna rádia Jerevan…

Londýn, červenec 2014

Ne všichni byli zprávou o návratu Pythons nadšeni. Mnoho jejich celoživotních obdivovatelů a nadšenců, kteří znají každý skeč, každou písničku zpaměti a možná i pozpátku, se bálo pohledu na stárnoucí pány a dámu – Carol Cleveland, která byla nedílnou součástí skupiny, jedinou ženskou představitelku ženských rolí tam, kde si je neodehráli Pythoni sami. Pět přeživších členů nastupovalo s věkovým součtem 361 let. Dnešní sedmdesátníci přece již nemohou být tak svěží, tvrdila média. Cleese po operaci kolena a obou kyčlí už nezahraje Silly Walks skeč a bez něj to nebudou „praví“ Pythons… Oprávněné obavy. I z českých luhů a hájů známe velmi málo příkladů „dobře stárnoucích“ komiků, jev je to opravdu vzácný.

Patřím mezi ty, kteří se rozhodli přesvědčit se na vlastní oči. Vzal jsem si dvoje brýle – na dálku, abych viděl na jeviště, a na čtení, abych viděl na program – a manželku (zvláštní, nic z toho jsem neměl, když jsem asi před pětadvaceti lety Pythons viděl poprvé a napsal o nich do Divadelních novin) a vyrazil. Znovu jsem byl šokován obřím prostorem, který pojme až dvacet tisíc lidí. Při pohledu z horních bloků máte pocit, že jeviště je utopeno v obrovské hloubce pod vámi. Ne nadarmo jsou diváci na těchto místech varováni, že jsou krajně nevhodná pro lidi trpící závratěmi.

Scéna byla klasická, kabaretní ve stylu originálního designu Terryho Gilliama. Nad ní tři obrovské obrazovky. Velký orchestr hrál slavné pythonovské skladby a diváci neohroženě šplhali do obrovských výšek svých sedaček, v rukou kelímky s pivem či sklenky s vínem.

Vánoce v Ráji

A pak už se vše rozburácelo. Dvacet tanečníků a tanečnic, směs slavných skečů a písní jednoduše propojených měnící se scénou a projekcemi krátkých animací Terryho Gilliama. Na velkém formátu plátna obzvláště vyniká, jak geniální jeho grotesky jsou. Projekce se soustředí nejen na detaily akcí, ale v některých momentech nabízejí předtočené sekvence, které posouvají děj dopředu. A občas umožní zesnulému Grahamu Chapmanovi, aby se zapojil do akce.

V nově dotočených scénách se objevují někteří překvapiví hosté – třeba profesor Brian Cox či Stephen Hawking. Hraje se tak, jak se tyto scény vždycky hrály. Pánové ze City jsou v černých buřinkách, platí se jednolibrovou bankovkou. Nic se nemodernizuje, nic se neaktualizuje. V několika málo narážkách na současnost si Pythons dělají srandu sami ze sebe. Zmíní další rozvod Johna Cleese nebo „tak nudné“ cestovatelské programy Michaela Palina… V mnoha scénách jsou dnešní Pythoni ve věku, ve kterém jako dvacetiletí – když vznikli – pouze předstírali, že jsou. Vše tak dostává další dimenzi, místy vzniká až godotovská atmosféra čekání mimoděk zestárlých. Staří klauni také hráli celý život jedno číslo. Kdyby dnes nějakým zázrakem mohli znovu zahrát Beatles, lidé by také raději chtěli slyšet Yesterday než poslední kousek Lennona a McCartneyho… À propos hudba. Člověk si znovu připomněl, jak jsou v tvorbě Pythons důležité písničky, jak skvělé texty a velké muzikálové melodie všechny ty parodie jsou. A že Eric Idle, který je hlavním motorem tohoto návratu, neztratil nic na hlase ani na suverenitě a noblese svého projevu. Představení mělo atmosféru rockového koncertu – po pár prvních slovech či taktech publikum vždy poznalo slavný kousek-scénku a rozburácelo se nadšeným jásotem. Palin s Cleesem se odbourávali, občas někdo zapomněl text, ale všichni se i na jevišti očividně bavili. Venku sužovalo letní vedro Londýn, ale uvnitř sněžilo a všichni se slzou v oku zpívali několikatisícový chorus Jsou Vánoce v Ráji…

A Vánoce to byly. Vánoce v létě. Vánoce pro milovníky humoru, Vánoce pro milovníky dobré komedie, Vánoce pro milovníky kabaretu…

Kritiky ve všech hlavních novinách byly velmi příznivé. More Golden than Olden – Víc zlato než staroba, psalo se. Jednalo se vlastně o show, kterou Pythons vždycky chtěli.

Monty Pythons jsou bohatší, Cleese má na další rozvod a s nimi jsme zbohatli i my, aspoň nás sto šedesát tisíc nad­šenců, co jsme si připomněli své idoly. Něco ověřili a něco si i objevili.

• Autor: DN
• Publikováno: 23. prosince 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Víc zlato než staroba aneb Monty Python Live (Mostly)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ