Více ilustrace než snu
Jsou hry, u nichž může být ctností, pokud se je inscenátoři rozhodnou nastudovat střídmě, podle textu, bez velkých režijních či scénografických kotrmelců a bez výraznější snahy o interpretaci. Obávám se ale, že jen málo textů se tomuto přístupu vzpírá tak jednoznačně jako Hra snů. Inscenace Ostravské Arény tento názor bohužel silně podpořila.
V úvodu představení se sice místo Strindbergova prologu ozve několik návodných vět o snech, snění a snílcích, jenže pak následuje sled scén, které de facto jen ilustrují text. Důsledkem je, že namísto snově otevřené inscenace (a to v nejširším slova smyslu) sledujeme rutinovaně provedené výstupy s nebezpečným náběhem k figurkaření. To zde nejčastěji nabývá podobu nebezpečně blízkou televiznímu civilismu, včetně pečlivě rozehrávaných hereckých banalit jako je škubnutí hlavou s nenápadným ach, když postava vejde na scénu a uvidí něco překvapivého, nebo názorného rozehrávání významuplných detailů typu „velmi mě tíží šál“. Doslova odstrašujícím případem byla instalatérská zemitost Pavla Císovského coby Sklenáře, ale stejně tak by se dalo počítat, kolikrát zaujala Tereza Dočkalová cosi jako základní postoj Indrovy dcery: vytřeštěné oči, otevřená ústa a mírné rozpažení. Neumím rozlišit, zda je to víc problém herců nebo režie, další festivalový příspěvek Arény však naznačuje, že je to opakující se problém – herci k měli efektnímu, diváky vděčně přijímanému ale poněkud povrchnímu figurkaření sklon i v úplně jinak stylizované Brenpartiji.
Příznačné proto je že v inscenaci nejlépe vyšly pasáže, které se mohly „chytit“ zcela konkrétní situace. Třeba manželské handrkování, školní matematicko-filosofický výstup nebo hádka děkanů čtyř fakult. Ty se de facto změnily v samostatné veselé scénky bez valného přesahu. Nic proti tomu, legrace není nikdy dost, ale na Hru snů je to zkrátka trochu málo. Když naopak dojde na klíčový monolog, v němž nedlouho před závěrem Indrova dcera recituje báseň o tom, že život je utrpení, vyznívá to šedivě a nijace: jakoby se režie držela zpět v nenaplněné naději, že bude stačit text a charisma herců.
Inscenace je – bohužel – důsledná i v tom, že je velmi nevýrazná i po výtvarné stránce. Umělohmotná přepážka v půlce jeviště (nutkavě připomínala vchody do asijských supermarketů) je spíše banální než funkční; mementem scénografické nenápaditosti jsou realisticky vyvedené „dveře s čtyřlístkem“, které, opřené o stěnu bezvládně čekají na to, až se o nich konečně zmíní text. Zapálený železný rám v závěru je alespoň efektní, když už se inscenátoři v rozhodli vyřešit odchod Dcery ze světa utrpení takto popisnými prostředky. O velké nápaditosti nesvědčí ani zvuky tibetských mís – obávám se, že je to úplně to první, po čem lze v dané situaci sáhnout. Nejinvenčnějším nápadem celé inscenace tak nakonec bylo obyčejné otevřené okno, které v jedné ze závěrečných scén vpustilo do vydýchaného sálu trochu vzduchu a hlavně propojilo jeviště, na kterém se symbolicky hrálo o podstatě světa, se zcela reálným světem za zdí.
Celkově však platí, že inscenace Hry snů nebyla ani snová, ani hravá – jenže ani konkrétní. Je to solidní, rutinované divadlo, které neurazí, ale také nenadchne. Troufám si tvrdit, že od divadla, jako je Aréna a především od textu jako je Hra snů bychom měli očekávat více než pouhé přetlumočení replik a situací.
(upravená verze příspěvku na semináři festivalu Ost-ra-var 2010)
Komentáře k článku: Více ilustrace než snu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
