Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Viděno sedmnácti (No. 2)
Výběr z nedělního festivalového programu pro mě byl náročný, vždyť se hrálo osm představení a bez obraceče času šla stihnout jen dvě. Vybrala jsem dvě inscenace, které k sobě mají mnohým blízko. Brave New Life v KD Mlejn a Logiku chaosu v NoDu spojuje výrazná hudební stránka, elektronická hudba, mísení divadelních žánrů, otevírání vážných aktuálních témat, performeři s různým zaměřením a vznik v rámci rezidencí. Jen by snad mohla být blíž i místa jejich festivalového uvedení.
Brave New Life je multižánrová koláž. Foto: archiv festivalu
Brave New Life je multižánrová koláž o konspiračních teoriích, dezinformacích a tendenci vysvětlovat problémy jednoduše. Tančí se, mluví, živě hraje na bicí, promítá, light design spolu s projekčními plochami v jednu chvíli téměř nahradí performery. Jako se na nás z médií a sociálních sítí chrlí informace, vizuálně, zvukově a myšlenkově útočí i tento československý projekt. Na Brave New Life v režii Jozefa Vlka totiž spolupracovala kulturní centra Cooltour Ostrava a košická Tabačka Kulturfabrik. Vystupují slovenští performeři Zuzana Psotková, Daniel Raček, Michal Noga a Marek Žiliniec (bicí) a česká tanečnice Jana Ryšlavá.
Nejvýrazněji v inscenaci vystupuje vizuální stránka. VJing, který inscenátoři využívají, spočívá v mixování videa podobnými postupy, jaké s hudbou činí DJ. Různé videové sekvence se promítají v předpřipravené podobě, ale také se mění za pomoci signálů z kamer snímajících pohyb na jevišti. Promítá se na průsvitná plátna umístěná před performery, kteří tak mohou s obrazy interagovat či manipulovat. Skrze jejich těla se zobrazené linky lámou, stejně jako informace ohýbané diskutujícími na internetu. Někdy se užívají jen jednoduché obrazce, malicherné jako výkřiky na sociálních sítích, jindy koláže novinových článků, televizních zpráv a filmových záběrů.
Začíná se klidně. Performeři nastupují a připravují projekční plochy, ze vzduchoprázdna zní hlas, jenž za každé své tvrzení lakonicky doplňuje „pravda“ či „nepravda“, postupně ale čím dál tím víc duní drásavá hudba bicích. Mezi první taneční sekvence pak vstupuje Michal Noga; zhmotňuje autentické komentářů ze sociálních sítí. Pronáší je bez diakritiky a téměř bez emocí, aby – stejně jako písmenka v komentářových bublinách – neprozradil, co autor při psaní cítil a jakou měl pro zveřejnění motivaci. Mix komentářů se skládá z nesmyslných konspiračních teorií (o chemtrails a mikročipech v očkovacích látkách), ale i polemikou nad tím, co pro nás vlastně znamená novodobá cenzura. Neměl by mít každý právo myslet si, co chce, ať už se jedná o úplnou hloupost? Neměl by smět napsat na sociální sítě úplně cokoliv (At si clovek klidne napise, ze holokaust nebyl, sam bude za debila)?
Aby tvůrci na tyto otázky nalezli absurdně vyhrocenou odpověď, založili ve svém fikčním světě Ministerstvo pravdy. Orgán si může pravdu dokonce vymyslet, na otázku Je země plochá nebo plochá? přece existuje jen jedna odpověď. Ministryně (či diktátorka) pravdy (Zuzana Psotková) se snaží docílit duálního světa, v němž existuje jen absolutní pravda a lež. Pravdu všichni jedinci znají, a tak mohou být utopicky šťastní. Na ministerstvo přichází jako první zkušební klient Solus (Daniel Raček). Moc toho nenamluví, tápe, co se po něm chce, a své pocity vyjadřuje především pohybem a tancem. Račkovy výstupy jsou na celé inscenaci to nejpůsobivější. Například když za dunivé, hlasité hudby bicích tančí pouze svými zády, nic jiného totiž světelný kužel neukáže, nebo když ho trhavá elektronická hudba ovládá do robotických pohybů.
Tvůrci se výhodně rozhodli nezůstat „pouze“ v mezích pohybového či tanečního divadla. Mají hodně myšlenek, které se snaží předat, a přese všechnu snahu o mimoslovní projev je nejlépe reprodukují právě mluvené komentáře. Svůj prostor k vyjádření dostává ale i hudba či světlo. Během velkolepého závěru performery přibuší do země zvuky bicích, metaforicky zastupující tíhu Pravdy. Následuje velice, velice, velice dlouhá sekvence bubeníka Žiliniece, jemuž sekunduje pouze místy oslepující light desing. Konečná facka do tváře nám, kteří jsme představení zhlédli. Nesmíme se nechat uchlácholit, musíme pořád cítit bušení v hlavě.
S koncem představení přichází můj osobní problém. Čas: 19:15, tlesknu jen během vstávání ze sedačky a běžím. Z KD Mlejn na Luka. Chvíle odpočinku v metru. Pak z Náměstí republiky do NoDu. Těsně stíhám.
Opera Logika chaosu. Foto: archiv festivalu
Opera Logika chaosu seskupení Run Operun režírovaná Vilmou Bořkovec by se stejně jako předchozí produkce mohla označit za multižánrovou inscenaci. Mimo zpěv se tančí, hojně mluví a využívá projekce. Již ve chvíli, kdy vstupujeme do sálu Experimentálního prostoru NoD, sedí herci na minimalistické scéně v křesílkách a za nimi se chystají dva hudebníci. Členové kapely Please The Trees Kryštof Kříček a Václav Havelka, kteří hrají na elektrickou kytaru a syntetizátor, jsou také autory hudby. Na stěně svítí název inscenace s podtitulem „opera o pěti pohledech“. Rychle nám dojde, co bude pět pohledů znamenat. Každý z účastníků podivného setkání dostane příležitost představit, jak vypadala jedna a ta samá situace v jeho hlavě.
Máme tak šanci poznat postavy detailně a seznámit se s jejich nitrem plným strachů. Róza (Eliška Gattringerová) se bojí názoru ostatních, v hlavě analyzuje každou svou větu a přeje si být dokonalá. Heřman (Martin Vodrážka) neustále pronáší vtipy, snaží se zahnat strach ze smrti, jejíž přítomnost cítí všude kolem, a obviňuje ze smrtelného nebezpečí například teflon či kávu. Lucie (Eva Esterková) zřejmě trpí obsedantně-kompulzivní poruchou a většinu setkání tráví na toaletě, aby nemusela komunikovat s ostatními. Václav (Raman Hasymau) se panicky bojí bakterií a největší úzkost mu způsobuje fakt, že si kvůli Luciině okupaci koupelny nemůže umýt ruce. Čeho se bojí podivná figura jejich hostitele Jana (Milan Vedral) zůstává po celou dobu otázkou, všemocně ovšem s hosty manipuluje. Prostor k tomu dostává během intermezz, jež rozdělují jednotlivé pohledy. Zní tóny disca a Jan vede své ovečky k legračně smutným tanečním choreografiím nebo s nimi hraje hry (twister a cukr-káva-limonáda).
Během jednání muzikanti opouští jednoduché melodie a vytváří elektronickou hudbu, často velmi hlasitou až nepříjemnou s dunivými basy a šumy. Tóny pěvců se nad ní vznáší jako zoufalé výkřiky, a tak využití hudby trefně evokuje pocity úzkostných postav uvězněných ve vlastní hlavě. Cítíme jejich zoufalství ještě silněji, protože hostitel Jan používá po celou dobu mluvenou řeč podbarvenou očividným nezájmem o všechny zúčastněné. Přesto ale udržuje dekorum, má na sobě oblek, sako si při každém zvednutí z křesílka zapíná. Zřejmě se bojí osamocení. Všechny návštěvníky diriguje, aby se bavili a zůstali s ním, jinak své emoce ale vyjádřit neumí a chvílemi vypadá, jako by všemi pohrdal.
Při snaze zanalyzovat význam párty v Janově bytě můžeme dojít k interpretaci, že se všechny postavy účastní metaforické skupinové terapie. Nejsme ji schopni prohlédnout jen proto, že nikdy nedostaneme objektivní pohled na celou situaci. Když například vypráví Václav, slyšíme nejprve klapot jeho bot na schodech, otevírání dveří a potom šum zvuků, jež vydávají ostatní zúčastnění – pokašlávání, mručení, povzdechy a mumlání stupňující se do shluku zpěvu, jehož obsahu nerozumíme. Václav vnímá své okolí příliš citlivě, až přestává odlišovat jednotlivá slova a topí se v tupých zvucích (pro diváky po sluchové stránce nádherných, ale zároveň znepokojujících).
Právě bezútěšnou nemožnost nahlédnout do hlav ostatních, s nimiž koexistujeme, inscenace tematizuje. Během představení mě napadalo, jak ho vlastně vnímá divák sedící vedle mě, co si z něj odnese, nad čím bude dál přemýšlet a nad čím uvažuje teď a tady. Nemůžeme vidět skutečnou situaci, v níž se postavy nacházejí, nemůžeme pochopit, kdo je jejich hostitel, protože mysl každého člověka funguje úplně jinak. A my ani ve skutečném životě mimo divadlo nikdy nesledujeme realitu, nýbrž její obraz, který již prošel sítem nás samých. Logika chaosu mimo jiné poukazuje, že se takových sít na světě nachází přes sedm miliard a my si mezi sebou přesto musíme porozumět…
Na projektu je unikátní i způsob, jímž vznikal. Tvorby autorské inscenace se významně účastnili sami pěvci. Ze začátku zkoušení měli k dispozici pouze text a hudební podklad, své party improvizovali a zjišťovali, jak jednotlivé emoce postav vyjádřit zpěvem. Během představení bylo cítit, že tvůrci skutečně vycházeli buď z vlastních zkušeností, nebo ze zkušeností blízkých. Koneckonců soubor v anotaci k inscenaci uvádí, že se s podobnými obsesemi za život potká až 80 procent populace. Run Operun připravila další v řadě svých produkcí, které se originálním způsobem (ať už tím myslím propojení klasického zpěvu a elektronické hudby nebo využití k hudbě kontrastního „bezemočního“ herectví) věnují důležitým tématům.
///
Move Ostrava – Michaela Zakuťanská: Brave New Life. Koncept a scéna Peter Radkoff, režie Jozef Vlk, choreografie Stanislava Vlčeková, visual design Jakub Pišek, light design Ints Plavnieks, kostýmy Katarína Latócky, hudba Ladislav Pálmai a Marek Žiliniec. Premiéra 16. září 2020, na Malé inventuře 20. února 2022.
///
Run Operun – Kryštof Kříček, Václav Havelka, Vilma Bořkovec, Barbora Pokorná a kol.: Logika chaosu. Režie a libreto Vilma Bořkovec, dramaturgie Barbora Pokorná, hudební spolupráce Anna Novotná Pešková, koučka hudební improvizace Bella Adamova, scéna Anna Pospíšilová, kostýmy Vojtěch Hanyš, choreografie Helena Štávová Ratajová, light design Judita Mejstříková. Premiéra 1. září 2021, na Malé inventuře 20. února 2022.
Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
