Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Viděno sedmnácti (No. 3)
Někdy se stane, že na dospělého diváka zapůsobí pohádka hlouběji a emociálněji než filozofické dílo nabité informacemi o světě. Donutí ho přemýšlet. Na pondělní Malé inventuře jsem takový rozpor pocítila po zhlédnutí loutkové pohádky Medař v Klubu Letka a „činoherní přednášky“ Hejno bez ptáků v Experimentálním prostoru NoD.
Medař. Foto: Johana Bártová
Při sledování Medaře mě napadá, že včely jsou nejbáječnější živočichové na světě. Opylováním zapříčiňují rozmnožování rostlin a zároveň vytváří dva nedocenitelné produkty – med a vosk. Příběh mladíka Joshiho, jeho sestry, jednoho neznámého muže a roje včel s děsivou královnou buduje poctu přírodě a lidské vytrvalosti. Jako každá pohádka ale zavadí i o lásku, sebeobětování a vypočítavost.
Nepálský chlapec musí vyléčit svou sestru zázračným lékem, jenž se nachází na vrcholku vysoké hory. Mladík se jmenuje Joshi, ale to vědí jen ti, kteří si přečetli informativní text, v celé inscenaci se totiž nepadne jediné slovo. Výraznou zvukovou stránku tvoří reprodukovaná hudba, jež mi evokovala východoasijské kláštery a balijské tance. Drnčivé vysoké tóny strunných nástrojů, bubínky a perkuse podobné našemu cimbálu umisťují příběh do exotického prostředí, ale ani Nepál se nezmíní. K Joshimu se záhy připojí muž, který horu zřejmě dobře zná (jeho obleček připomíná červené bundy místních průvodců). Nakonec se ukáže, že mu sice med kape od úst, ale v srdci ho moc nemá. Získaný lék Joshimu ukradne, horské živly ho ale potrestají.
Vtip inscenace spočívá v tom, že jsou loutky vyrobené z vosku. Vedou je dva loutkoherci Jakub Šulík a Matěj Šumbera, členové skupiny FRAS známé pod starším názvem Československé klacky. Zvolený materiál umožňuje chytré a zábavné řešení některých situací. Když Joshiho sestra onemocní, začne hořet knot, jež má na vršku hlavy. Pokud ji bratr včas nevyléčí a knot neuhasí, celá se rozteče a nic po ní nezbyde. Její loutka tak po celou dobu odpočítává čas, který jí a Joshimu zbývá. V dalším téměř hororovém okamžiku se jiná z loutek pomalu opaluje nad plamínkem, postupně se rozpouští a deformuje.
Vosk rozhodně není zvolen náhodně. Vzniká v přírodě a zcela přirozeně v ní i zaniká, aniž by po sobě zanechal stopu. Včely nevyrobí nic, co by příroda nemohla znovu zpracovat. Lidé z tohoto pohledu nejbáječnější živočichové na světě rozhodně nejsou. Obnovitelnost a úcta k přírodě představují významné motivy pohádky. Můžeme si od ní propůjčit pomoc, když se k ní budeme chovat zdvořile. Když se pak na scéně objeví první včelka a ozve se bzučení, vyjeví se, že by magickým lékem mohl být právě med. A tak přírodu zastupují roje včelek, které vyrábí lék, jež Joshi potřebuje. Konceptu odpovídá i scéna. Hraje se na velkém kovovém rezavém sudu a kusu plechu, jež visí za ním. Očividná recyklace.
Loutkoherci spolu s režisérkou Johanou Bártovou promyšleně využívají rychlé změny perspektivy. Některé scény se odehrávají na postaveném sudu, loutky na drátcích měří přibližně dvacet centimetrů, a jsou z předních řad dobře vidět. Jejich chůze na horu se ale na sudu nezobrazuje. Herci přemístí zmenšené repliky loutek vysoké jen pár centimetrů na visící plechový plát a tam s nimi pohybují. Vypadají jako vojáčci na bitevním plánu. Změně okolí napomáhají větvičky a kamínky přilepené na magnetech, které na velkém plechu reprezentují stromy nebo skalky sledované z výšky. Malé loutky mužíčků pak cupitají nahoru po plechu až do dalšího pomyslného střihu, kdy se znovu ve větší podobě objeví na sudu. Díky tomu se ani dětské oko nezačne nudit.
Jediným mínusem Medaře je snad poněkud zmatečná část při vyzvedávání zázračného léku a trestání postavy průvodce, který ho Joshimu ukradne. Loutky se totiž v tu chvíli na scéně ukazují bez oblečení a stěží se odlišuje, koho představují a kdo je vlastně za svůj čin trestán: zda Joshi, protože si vzal lék od včelí královny, nebo jeho průvodce za krádež. Krátkou chvíli jsem si dokonce myslela, že pohádka dopadla špatně, a Joshi své sestře lék nedonese. Dětský divák se může ztratit ještě snáz. I kdyby se to ale stalo, v poslední scéně zjistí, že vše dopadlo dobře. A jistě si odnese jedinečný vizuální zážitek a vzpomínku na nápaditost a humor, s nimiž tvůrci s loutkami pracovali.
Hejno bez ptáků. Foto: Michal Balner
Hejno bez ptáků divadelního souboru 11:55 uváděné v Experimentálním prostoru NoD mě naopak téměř nezaujalo. Tvůrci se pustili do ambiciózního projektu adaptace ještě ambicióznějšího stejnojmenného románu Filipa Douška. Autor na něm pracoval dvanáct let, veřejně prezentoval tvůrčí proces, a nakonec dílo vydal sám bez podpory nakladatelství. Kniha letos slaví desetileté výročí od vydání v roce 2012. Bývá řazena k postmoderní literatuře především proto, že se v ní mísí osobní příběh doktoranda Adama a jeho přítelkyně Niny s filozofickými pasážemi. Herci souboru 11:55 se s režisérkou Terezou Volánkovou a dramaturgyní Natálií Preslovou rozhodli postavy románu v inscenaci nevyužít a z Douškovy knihy vytěžili jen filozofické, matematické, estetické či politologické myšlenky.
Představení tedy probíhá – řečeno slovy samotných vystupujících – v podobě přednášky. Čtyři černobíle uniformovaní performeři (Pavlína Balner, Jan Hofman, Petr Ťopek a Milan Vedral) se střídají v roli přednášejících. Jako správní pedagogové mají k dispozici tabule a křídy a občas rozehrají gag ohledně jejich mazání, který připomíná přestřelky studentů na základních a středních školách. K takovým divadelním vsuvkám ale nedochází často. Předávané myšlenky se věnují především paradigmatům typickým pro západní myšlení s odkazy na slavné euroamerické myslitele. Každou kapitolku uvádí nadpis na tabuli – Iluze kauzality, Iluze hierarchie, Iluze objektu. Přednášející herec pak několik minut vysvětluje, proč například objekty neexistují, neboť jsou všechny tvořeny pouze vztahy. Proč je možné představit si hejno bez ptáků.
Přestože tyto myšlenky obohacují, nutí k dalšímu zamyšlení, přečtení celé knihy, či dohledání informací, jež herci jen naznačili, přišla jsem si poněkud ochuzená o pravý divadelní zážitek. Iluze postav zmizela rychle, herci se oslovovali pravými jmény, po celou dobu se svítilo do hlediště a došlo i na několik rozpačitých otázek směrem do publika, které ale k moc velké aktivizaci nevedly. V některé momenty představení působilo až směšně, když se vyjevila zřetelná jevištní stylizace, například během kouzelnických triků a na úplném konci s rádoby hlubokou promluvou.
Napadá mě, zda je vůbec nutné označovat inscenaci jako divadelní a nepodívat se do teatrologického slovníku na jiné heslo. Možná se jedná jen o výhodné PR. Na představení přijde jistě více diváků než na přednášku o „paradigmatu objektů a vztahů“. Informace z Hejna bez ptáků jsou poučné a předané skutečně zábavnou formou. Ale kdo chce divadlo a nedostane divadlo… ten nebude nejživější posluchač.
///
FRAS – Johana Bártová: Medař. Režie a zvuk Johana Bártová, scéna a loutky Jakub Šulík, Matěj Šumbera, Johana Bártová. Premiéra 11. září 2021, na Malé inventuře 21. února 2022.
11:55 – Filip Doušek: Hejno bez ptáků. Režie Tereza Volánková, dramaturgie Natálie Preslová, scéna Tereza Volánková a Linda Vondrášková, kostýmy Linda Vondrášková, hudba Jan Čtvrtník. Premiéra 20. září 2021, na Malé inventuře 21. února 2022.
Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
