Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Viděno sedmnácti (No. 4)
Pátý festivalový den odstartoval dílnou pro děti ve Veletržním paláci, které jsem se bohužel už nemohla zúčastnit, a pokračoval první průzkumnou cestou z cyklu Guided Tours. Cesta měla návštěvníky zavést po levém břehu Vltavy přes nezávislé prostory věnující se živému umění. Konkrétně zájemce mohla obohatit exkurze do smíchovské Meetfactory, prostorů divadla Alfred ve dvoře či Studia hrdinů. Tam jsem i já začala svoji cestu, ale o pár hodin později – na autorském představení zpěvačky, hudebnice a performerky Ridiny Ahmedové.
Ridina Ahmedová. Foto: Zuzana Lazarová a Vojtěch Brtnický
Ridina Ahmedová se v divadelním prostředí etablovala jako autorka hudby především tanečních a pohybových inscenací, svojí osobitou performancí ale navázala na tvorbu na jiné platformě. V roce 2020 odvysílalo Radio Wave její podcast s názvem Sádlo, jenž se stal nejposlouchanějším pořadem Radia Wave vůbec. Ridina Ahmedová se v něm zabývá problematikou společenského tlaku na ženský vzhled a hledáním cesty ke přijetí vlastního těla. Při příležitosti vytváření podcastu vypsala otevřenou výzvu, na kterou se ozvaly desítky žen, jež byly připravené sdílet své zkušenosti s bodyshamingem. Krom zpovědí žen, které se s nevyžádanými negativními poznámkami na své tělo setkaly, v podcastu promluvili i odborníci o tématech psychického a fyzického zdraví, ideálech krásy, mateřství a jiných tematických okruzích.
Autorská inscenace navazuje na podcast jak tematicky, tak ve využití reálných zpovědí žen. Jedná se o ojedinělé využití slova v inscenaci, a o to je jejich sdělení údernější. Zaslechneme v nich celou šíři pojmenování žen, jejichž těla neodpovídají stereotypním představám o tom, jak by vypadat měla, i konkrétní srdcervoucí rodinné historky s pachutí fatshamingu. Zvukovou složku inscenace obstarává minimalistická elektronická hudba, Ridinin abstraktní zpěv a rytmické plácání do vlastního sádla. Píši s důrazem na slovo sádlo, nejen kvůli odkazu na název projektu, ale i záměr autorky pojem tak zprofanovat, aby ztratil svoji negativní konotaci.
Po našem příchodu do sálu Studia hrdinů se performerka na scéně už nachází, ale téměř není vidět za horou oblečení, kterou křečovitě drží před sebou. Ze své skrýše pomalu vystrčí hlavu, popojde blíž k nám a hromadu hadrů ze sebe shodí. Ve spodním prádle stojí v bodovém kuželu teplého světla a směřuje pohled na nás, pomalu navazujíc oční kontakt s konkrétními diváky. Suď a buď souzen. Práce s publikem je v inscenaci důležitá, nejvýraznější interakcí je moment, kdy Ridina obchází diváky s krabičkou mazacích třpytek a otázkou dotkneš se mě?. Autorčiným záměrem je otevření celospolečenské diskuze a adresování všudypřítomného fatshamingu, je tedy důležité s apelem začít pěkně doma ve Studiu hrdinů.
Ridina si posléze sedá na svůj trůn obalený růžovou tkaninou uprostřed scény a vytahuje fixu a dva papíry. Na jeden píše “moje”, na druhý “sádlo”. Papíry mají tvar komiksových bublin. Performerka je drží v rukou tak, aby vycházely z jejího těla. Tím nastoluje zásadní otázku celé inscenace – čí je to tělo, ve kterém žijeme? Naše, nebo těch, kteří ho sledují? Na otázku Ridina neodpovídá. Než společnost přijde na jednohlasnou odpověď, čeká nás dlouhý proces, stejně jako je úmorným procesem cesta k přijetí vlastního těla.
Výrazně s tělesností pracuje i druhá inscenace, kterou jsem navštívila. Byla to dle vlastních slov “performance na pomezí tance, výtvarné instalace, fashion a vzdušné akrobacie” Elišky Brtnické. Projekt zařazující se do škatulky nového cirkusu vznikl v rámci mezinárodního festivalu Cirkopolis, jehož zimní edice nesla název “cirkus za sklem”. Kvůli hygienickým opatřením se divadelní přehlídka přesunula do prostor prosklených kobek na pražské Náplavce, což už samo o sobě nabádalo k site-specific performancím. Z jedinečnosti performativního prostoru čerpal i projekt vzdušné akrobatky Elišky Brtnické. Z prosklené kobky vytvořila jakési akvárium, kde se s plaveckou čepicí na hlavě a plastovou trubkou pohybovala plynule jako ve vodě. Tančila, splývala s dlouhou bílou trubkou, nechala se jí úplně pohltit. Environmentální satira skrze rybí tanec.
Výrazná byla jak výtvarná, tak hudební stránka performance. Dojem vody nevytvářelo pouze svíjející se a volně vlající tělo performerky, ale i modré světlo vedené skrze vodní hladinu v malé vaničce na zemi. To házelo na stěny kobky tančící světelné odlesky odrážející se hladiny. Lyričnost atmosféry doplňovaly elektronické zvuky žbluňkání, kapání i tečení vody v živém hudebním doprovodu ultrazvukových delfíních frekvencí. Performerka posléze ladně vylezla do obdivuhodných výšin po stěně skla za pomocí přísavek, je snad nadnášena vodou…? Evokaci vodního živočicha sžívajícího se s plastem Eliška Brtnická dotáhla do dokonalosti.
Tělo v performanci Elišky Brtnické nebylo překážkou a tématem čekajícím na vyřešení, ale nástrojem, který není podrobován kritice okolí, ale sám si okolí a jeho prostory podrobuje.
Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
