Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Viděno sedmnácti (No. 5)
Šestý festivalový den byl doslova zalitý sluncem, což jistě ocenili zejména účastníci průzkumné cesty po pravém břehu Vltavy pořádané v rámci speciální programové sekce nazvané Arts service & Networking. Ta má sloužit jako platforma pro neformální navázání kontaktů napříč širokým spektrem festivalových návštěvníků i hostů. Méně šťastní z nás, kteří museli koupání ve slunečních paprscích odložit na jindy, však mohli ze tří večerních představení volit hned dvě divadelní produkce přenášející alespoň svou formou do zemí, kde slunce vychází.
Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc. Foto: Leevi Toija, Čeněk Folk
Autorské inscenace s názvem Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc a VZDUCH k sobě mají v mnohém blíž, než by se na první pohled zdálo – obě volně čerpají z půdorysu asijských lidových pohádek, či pověstí; neobejdou se bez živého hudebního doprovodu, archetypálních masek a převleků, nebo neustálého balancování na pomezí několika žánrů. Ani jedna z nich ale nevybízí k odpoutání se od problémů dneška, naopak prostřednictvím vizuálně nápadité zkratky se obě mladá tvůrčí uskupení snaží poukázat na krize, které svým způsobem každého z nás zasahují. Řeč je především o krizi bydlení a krizi enviromentální.
Dokavaď to máš, tak to ukaž
Musaši Entertainment Company oficiálně funguje pouhé dva roky a za tu dobu se do povědomí veřejnosti vepsala komorní loutkovou inscenací Entomologious (2020). Svým dalším autorským počinem se tvůrci vymaňují z područí mrňavých loutek i poetiky něžného rozjímání nad lidským údělem. Ztřeštěnou „butó-klaunérií“ Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc nově ohmatávají nejen jeviště divadla Alfreda ve dvoře, ale i vlastní tělesnost a diváckou trpělivost.
Příchozí diváky po levé straně scény pomyslně vítají dvě gejši (Veronika Traburová, Tereza Havlová) obklopené tradičními japonskými nástroji, z nichž zprvu obřadně vyluzují orientálně laděné a uklidňující tóny. V průběhu představení se však jejich hudební kreace ukáží být stejně disharmonické a přehnané jako výstupy dvou otrhaných samurajů, bezdomovců, démonů, poutníků, či bláznů (Adam Páník, Matěj Šumbera), jež se po počátečním několikaminutovém obrazu doslova vykřešou z jevištní tmy.
Nesmyslně dlouhé vousy a obočí, záplatovaná kimona, ale i dřevěná geta podtrhují až okatě groteskní stylizaci do podoby japonských válečníků. U té ale dlouho nezůstává. Náboj do rozvláčného a de facto nikam jednoznačně nesměřujícího jevištního vyprávění vnáší časté převleky, které určují změnu situace a prostředí. Pro jednou jsme svědky absurdního souboje s bokkeny, následuje až mysteriózní akt podpalování papírového domu, řádění bezrukého démona, jež bez skrupulí pomočí celou jevištní plochu (jen tak, tak, že nepotřísní diváky v prvních řadách), a pak ještě rozehrává roztodivné extempore s dřevěným falem. Několikrát se dostaneme i do smyčky – například, když sledujeme podivína v režné pytlovině s ošatkou na hlavě, jak sbírá obřími hůlkami z bambusu odpadky, které nejprve sám vysype z igelitového pytle a onen úkon znovu a znovu opakuje… Sled bizarních obrazů postupem představení graduje a pomyslně vyvrcholí v momentu jakési rockové show s amplifikovanými nástroji (bubny, koto, šamisen), dýmem a světelnými efekty.
Přibližně sedmdesátiminutová inscenace se neustále zmítá někde na rozhraní mezi rozsáhlým eposem a vzletným haiku. Je i není to butó, vysoce stylizované kabuki, komický kjógen, pantomimická klauniáda, či snad v tom nejlepším smyslu slova „pakárna“ tropící si blázny z antropologického pojetí divadla. Tvůrci berou zmíněné rozpory do hry a jakýkoli okamžik, kdy by bylo možné alespoň částečně navázat na tradiční formy asijského divadla pro jistotu dokonale zparodují. Nejvýstižněji snad ve vypjatě komické scéně, kdy oba herci v maskách stařenek, které zároveň evokují postavu Kaonašiho (Beztvářníka) z filmu Cesta do fantazie (2001), vytírají podlahu jeviště. Aby iluze byla úplná, musí být celou dobu nahrbeni. Jelikož jsou oděni pouze do vrchního dílu kimona a jejich slabiny halí jen bederní rouška, vystrkují na publikum po celou dobu, jen tak nekončícího výstupu, svá holá pozadí. (Nutno podotknout, že nejednoho diváka tím podnítí k pobavenému komentáři.)
Vědomí, že by se právě viděné mohlo s trochou nadsázky odehrát klidně i někde venku na ulici, umocňuje provizorně (až kutilsky) řešená scénografie, kterou dotváří jen paraván z kartonu umístěný v pravém rohu a několik rekvizit (nůše, polorozpadlé kolo, či koště). Vše nese známky opotřebení, spíše jde o široký inventář asijského haraburdí, jež budí dojem, že jej ti dva podivíni, co nás celou dobu představení bavili, šokovali i provázeli, jednoduše někde cestou posbírali. Zápal, s jakým oba dokáží rozehrát sebemenší detail a vtisknout mu celou plejádu významů, od banálního gagu po ezopovsky poučnou scénku, drží jinak nesourodé výjevy v celku. Strhující je především výkon Matěje Šumbery, kdy přesvědčivě ztvárňuje kura na způsob fénixe povstalého z popela, či pokroucenou reinkarnaci své předchozí existence.
A co si z toho všeho vlastně odnáším? Někdy je asi zkrátka lepší nelpět tak úzkostlivě na materiálních statcích a neštítit se sehrát exhibicionistickou show s tím, co má člověk zrovna po ruce – i kdyby to měl být jen holý zadek. Kdo ví, co nás čeká v příští minutě.
Navíc verše básníka a samuraje Mizuty Masahideha, dle nichž nese zmíněná produkce své jméno, mne během přebíhání do Archy na další představení přiměly zvednout hlavu a zadívat se na nebe. Měsíc se sice schovával někde za vysokými štíty domovních průčelí, ale hvězdy tentokrát nepřekryl ani světelný smog – a tím se tematicky dostáváme k další inscenaci.
VZDUCH. Foto: Jan Hromádko
99 Luftdragons
Spolek Tabula Rasa se obdobně jako Musaši Entertainment Company skládá z mladých umělců vzešlých převážně z katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Od počátku se svému, dnes již tříletému, tvůrčímu úsilí pokouší vtisknout ekologicko-filozofický rozměr. Pro spolek je však neméně podstatné rovněž akcentování vizuální podoby svých děl (kromě autorských divadelních inscenací se zabývá například i produkcí výstav a různých uměleckých předmětů z recyklovatelného materiálu, či odpadu). Obě nastíněné tendence se pak výrazně promítají do inscenace nazvané VZDUCH, která má představovat první část čtyřdílného projektu Elementum, jež vznikla v rámci dramaturgického modulu Archa.Fresh dávající prostor mladým autorům.
Sál Divadla Archa od prvních chvil rozechvívá zvuková stopa zpřítomňující fičení a dunění silných poryvů větru. Z otevřeného scénického prostoru na sebe největší pozornost strhává zadní část scény tvořená průsvitnou oponou. Ta díky principu moderního stínového divadla evokuje pohyblivý obraz, na němž se nad továrenskými komíny vznáší jednoduchá silueta draka ve tvaru kosočtverce. Levou část scény zabírá zátiší s plédem, červeným čínským lampionem, nízkým sedátkem, černým přenosným ohništěm představujícím posvátný oltář a růžovým strojem na výrobu cukrové vaty. Napravo, naproti této zvláštní laboratoři, se nachází technické zázemí hudební sekce spolu s vypravěčem (Jan Tyl) komentujícím dění na scéně, a protože inscenace využívá jako hlavní inspirační zdroj opět asijské divadlo, nesmí chybět monstrózní měděný gong.
Již od počátku je však celkem jasné, jakým směrem se bude inscenace ubírat. Drak poletující nad továrnou se zadusí jejími výpary, postava nebeského císaře (Mikoláš Zika) v jednoduchém černém kimonu jej obřadně umístí na oltář a lidskému pokolení se následně pomstí tím, že s pomocí svého sluhy v opičí masce (Jan Brejcha) továrenské komíny zničí a přetvoří v obří hlásnou troubu. Tou na závěr rozvibruje celý divadelní prostor, abychom si doslova celým tělem uvědomili moc a dopad onoho neviditelného živlu, bez něhož se neobejdeme, a který soustavně, obdobně jako draky otravujeme…
Ovšem pokud předešlá inscenace (Teď když mám dům spálený…) strhovala ztřeštěnými kejkly a neustálým mísením vážné tematiky bezdomovectví s ryzím komediantstvím, VZDUCH jako by ustrnul v bezvětří vizuálního eposu. Nepomohou ani dvě výraznější intermezza. Během prvního sledujeme, jak císař s kamenným výrazem a rituálně stylizovanými gesty vyrábí mraky z cukrové vaty. Cirostratus, cirokumulus, altostratus a další se však ze svého stvoření netěší dlouho, putují totiž do prvních řad mezi diváky a někteří z nich je rovnou bez ostychu slupnou. V další mezihře dochází k pomyslnému souboji sumo, kdy císař i sluha roztáčejí obří káču za extatického hudebního doprovodu, který živě a s pomocí syntetizátoru vytváří Petr Slunečko. Výjev evokuje tornádo decimující zemskou plochu a předznamenává následnou císařovu odplatu za smrt jednoho z jeho 99 draků.
Inscenace ve výsledku budí dojem, jako by se tvůrci nemohli rozhodnout, jestli environmentální téma hodlají sdělovat se smrtelnou vážností vědeckých studií nebo odlehčenou hravostí poučných říkanek pro děti. A bohužel ani nápaditá práce s materiály, převleky, četné projekce, či snaha inscenaci fázovat pomocí rytmických zvukových i světelných efektů nevede k oživení sledu jednotlivých obrazů. Vše se nese v loudavě opojném tempu patetické obřadnosti a vonných tyčinek, takže mi padesátiminutová vizuální hříčka připadala nakonec mnohem delší, než ve skutečnosti byla.
Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
