Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Viděno sedmnácti (No. 7)
Nikdy pro mě nebylo obtížnější odpoutat se od vnějšího světa a veškerou svou pozornost směřovat k právě zakoušenému estetickému prožitku. Je pátek, předposlední festivalový den, a nejde nemyslet na Ruskem okupovanou Ukrajinu. Nejde nemyslet na tu odpornou válečnou vřavu, na hrůzné výjevy ostřelovaných měst, lidi v krytech, zraněné, mrtvé… Takřka vše mi najednou připadá tak banální a marné. Člověk jako by se styděl i smát.
Collection of Sceptical Pleasures. Foto: David Konečný
(Ne)zbytná eskamotérská podívaná?
Přesto se vydávám do holešovické La Fabriky vstříc Filipovi Zahradnickému, který se profiluje jako český novocirkusový performer, a jeho autorskému celovečernímu debutu Collection of Sceptical Pleasures. Intimní sólová performance slibuje krátké, ale za to intenzivní zamyšlení nad tím, dle čeho si dnešní senzacechtivá a konzumem zatížená societa utváří pomyslný žebříček hodnot. Co je podstatnější – donekonečna vymýšlet stále nové, ale již dávno ohrané způsoby komerční zábavy, nebo se umět zabavit sám a vidět neobyčejné i v objektech každodenní potřeby? Dle čeho určujeme cenu umění, ale i cenu vlastní osobnosti? Co nás vlastně pohání?
Příchozí diváky již uprostřed scény čeká černě nasvícený mystery box v nadživotní velikosti. Po absurdně komické úvodní předehře s trsem umělé trávy však jeho látkové stěny sjedou po kovových tyčích k zemi, aby se ukázalo, že box skrývá a ohraničuje nevelký hrací prostor, do kterého se postupem času dostává celá řada obskurních předmětů (designový květináč, oranžový míč, stříbrná obruč, bílá busta, klobouček s třásněmi…). Prostředí okultního novocirkusového showroomu dokresluje i neúplná, válcovitá konstrukce, jež evokuje pouzdro známého ježka v kleci. V pozadí jeviště se ale nachází ještě dřík antického sloupu, který vykukuje zpod tmavomodrého přehozu, či dvě nestejně velká černobílá torza z kachliček, jež ozvláštňují výrazné geometrické vzory. Veškeré scénografické prvky propojuje jejich tvárnost, což akcentuje jedno z hlavních témat performance – (sebe)klam.
Proud abstraktních scén a obrazů stojí na pohybové virtuozitě Filipa Zahradnického, o němž lze jen neurčitě tvrdit, že by ztvárňoval nějakou konkrétní postavu. Nejblíže má jednoduše k eskamotérovi, či iluzionistovi, který pomocí svých čísel propůjčuje scénickým objektům nové významy. Tyto objekty rovněž nezřídka využívá jako masky. S hlavou v černém květináči působí na okamžik jako mořský sumýš zkoumavě rekognoskující své okolí, o chvíli později se však přetočí nazad a díky kolíbavé chůzi pozpátku připomíná kraba. Na závěr se navíc i on sám promění v pouhý prvek vizuální kompozice, když své tělo zakryje látkou a hlavu schová do oranžové krychle – jediné, co v tu chvíli odkazuje k nějaké živé formě, je setrvačné obíhání krychle kolem vlastní osy. Bezděčně se mi vybaví několik slov z písně Without You z muzikálu My Fair Lady: Art and music will thrive without you…
Zahradnický sice prozkoumává scénický prostor i různorodé materiály s vynalézavostí malého dítěte, jako by vše skutečně spatřoval poprvé, ovšem hlavní úskalí celé performance spočívá ve splývavé repetitivnosti užitého pohybového, někdy až tanečního rejstříku. Jako přinejmenším problematické se jeví též úsilí skepticky nahlížet nejen okolní svět, ale i umění jako takové. Přestože Zahradnický patří k vůbec první generaci českých absolventů nového cirkusu na bakalářské úrovni a z oné oblasti získal též mnohá ocenění, v Collection of Sceptical Pleasures své výstupy mnohdy záměrně kazí, čímž tematizuje právě dříve zmíněnou (ne)zbytnost umění. Jako by v roli šarlatána zkoušel, co bude dle diváků ještě hodno za umění označit, co bude hodno jejich obdivu a pozornosti, a přitom se potutelně těšil z pozice vlastní výlučnosti… A vskutku, publikum jej při efektních žonglérských kreacích odmění povzbudivými výkřiky a potleskem, kladně je kvitováno i několik pokusů o komickou scénku, ovšem k fungující němé grotesce má celek daleko.
Za nejpůsobivější moment jinak vizuálně líbivé show považuji surrealistický, až psychedelický „tanec“ holografického závoje, který se dle směřování větrného proudu, jdoucího z přenosného ventilátoru, přelévá jako beztvaré tělo medúzy vysoko nad jevištní plochou. Kombinace poloprůsvitného, lesklého materiálu a modrého svícení, zvýrazňuje světelný lom a asi nejvíce ze všech obrazů pokouší divákovu imaginaci. Při upřeném sledování takřka probleskuje tekutost bytí. Co však brání zavítat do podobných sfér je ambivalentní hudební mixáž evokující povětšinou laciné „devadesátkové“ beaty.
Tma. Děkovačka. Potlesk. Navzdory svým běžným návykům nečekám, až ovace zcela utichnou a doslova vybíhám ze sálu. Stres, že se včas nestihnu dopravit přes polovinu Prahy do Stodůlek na další představení v KD Mlejn, mi dělá po celou dobu mé skoro hodinové výpravy ne zrovna příjemnou společnost. Ke všemu se ztrácím v Lukách. Naštěstí i díky trojici dalších festivalových návštěvníků inscenaci s příznačným názvem Last Drop stíhám.
Last Drop. Foto: Václav Kasalický
(Ne)strkat hlavu do písku
Slow burning contest of waste, alias nonverbálně-pohybová inscenace Last Drop vznikla díky propojení spolku Stransky Art Company a mezinárodního choreograficko-performativního dua Jan Stránský (CZ) a Jakob Sambeth (DE). Oba zmínění tvůrci se dlouhodobě zabývají zkoumáním hry, a v souvislosti s tím i experimentováním s různými performativními postupy (nejčastěji z oblasti fyzického divadla, nového cirkusu, pantomimy, či současného tance), vše plně využívají ve svém nejnovějším projektu Last Drop.
Existenciálně, místy až absurdně-komicky laděný „skeč“ na způsob Survivoru však nezapře ani náročné peripetie svého vzniku. Už od prvotní fáze tvůrčího procesu, který Stránský a Sambeth zahájili roku 2020, se totiž musel česko-německý tandem potýkat s těžkostmi koronavirové pandemie. Snad z toho důvodu inscenace kromě enviromentálního poselství tematizuje i izolaci od okolního světa, smrsknutí životního prostoru na několik čtverečních metrů a proměnu vnímání času.
Z úplné jevištní tmy vystupují postavy dvou mužů (Jan Stránský a Jan Čtvrtník), svým úborem připomínají válečníky, týmové spoluhráče, či účastníky blíže nespecifikované soutěže. Jejich obrysy majestátně vyčnívají z rozlehlé jevištní plochy, oba upřeně hledí před sebe a napjatě čekají na nějaký impuls. Kap. Kap. Ticho rozezvučí hlasité beat boxové mlaskání, které oba herečtí partneři vyluzují svými ústy. Následuje poutavá akce lačného chytání oné imaginární kapky. Nazmar nesmí přijít vůbec nic – ani jediné gesto navíc, ani jediné zachvění. Přesně vypočítané a rozfázované momenty energického jednání i zdánlivě netečného čekání vytváří vskutku až beckettovskou atmosféru plnou tenze, která se do diváka pevně „zadrapne“ a pustí až v poslední minutě.
Minimalisticky ale maximálně efektivně řešená scénografie vyděluje čtvercový herní prostor, jenž evokuje hřiště, či hi-tech pískoviště, z plochy jeviště. Těsně nad zemí jej ze všech čtyř stran ohraničuje průhledné plexisklo, zprvu nechybí ani symetricky vyskládané pet-lahve s vodou a velké kýble naplněné bílými zrnky artificiálního písku. Muži uzavření v onom „ringu“ si nejprve vystačí s vlastním tělem a zvukovou stopou, postupem času se ale jejich vztah vyvíjí, už není založen na čistém soubytí, solidaritě, či přátelství. Puzení mezi oběma se stupňuje a pohyby znesnadňuje systematická konfrontace s objekty, které ti dva rivalové čím dál tím víc vtahují do hry. Přetahují se o kýble, předhání se, kdo dřív během bizarní soutěže vyexuje lahve s vodou, předvede naučený taneček, nebo kdo v písku udělá rukama preciznější pěšinku… Z nesmyslně vyhroceného střetu, kdy jeden na druhého míří dětskou vodní pistolkou, a který by jindy vyzněl spíš směšně, však v kontextu aktuálních událostí mrazí.
Několik pevně semknutých a vypointovaných epizod utvářejících celek inscenace ukazuje nejen to, jak tenká je hranice mezi přízní a totální nenávistí, ale především jak prchavé je všechno, co se podílí na naší existenci – od mezilidských vztahů po materiální svět. Proto nakonec oba muži navzdory svým záměrům a úsilí vše, včetně sebe jen destruují. Navíc propojení jedné ze základních složek naší planety a plastu nabízí neveselou souvislost se zamořováním oceánů horami odpadků, s vysycháním jezer, kácením deštných pralesů – zkrátka obecně s devastováním životního prostředí a klimatu. Všichni o něm víme, ale mnozí z nás jej stále přehlížejí. To koneckonců vyzdvihuje výrazný light design Šimona Kočího fungující na principu difúzního šerosvitu, který rytmicky rozžíhá scénu a vrhá záblesk světla i do nejtemnějších koutů. Na co tedy ještě čekáme? Co se musí stát, abychom prohlédli? Co bude onou poslední kapkou?
Z obou dnešních představení mnou upřímně zarezonovalo jen posledně viděné. Může za to hlavně univerzalita s jakou lze Last Drop naroubovat takřka na každý závažný problém, který právě prožíváme, a hlavně na způsoby, jakými jej řešíme. Tak nestrkejme hlavu do písku před Putinem, nezavírejme oči před děním na Ukrajině a dle svých možností konejme. Týká se to nás všech. Sláva Ukrajině!
///
Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
