Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Viděno sedmnácti (No. 8)
Program Malé inventury i letos nabídl pestrou škálu rozličných produkcí ve velmi rozmanitých prostorech. i poslední – sobotní den – zahrnoval dva zážitky, které jako by symbolicky stály na opačných pólech divadelního spektra. Loutkové představení Nilas a tisícihlavé stádo Loutek bez hranic našlo útočiště v prostorách Národní galerie (ale může se hrát vlastně kdekoli, neboť soubor si nese svůj prostor s sebou), za dokumentární Guttou jsme vystoupali až na samý vrchol holešovického domu, ve kterém sídlí klub Cross.
Nilas a tisícihlavé stádo. Foto: Irena Vodáková
Loutky bez hranic – tedy Dora Bouzková a Tereza Černohorská – představily pohádkový příběh Nilas a tisícihlavé stádo, jehož premiéra se odehrála už v srpnu loňského roku v rámci festivalu Ohromné maličkosti 2021. Jejich prostorem je stylizované iglú, do něhož se vejde cca 20 diváků, pokud možno menších. Malí diváci tak mají k loutkám hodně blízko a na konci představení si mohou loutky a artefakty dokonce ohmatat. Základ souboru Loutky bez hranic se zformoval na katedře KALD DAMU, a od samého počátku své existence je součástí mnohých festivalů dětského a rodinného typu. Performerky jsou v tomto případě tvůrkyně scénografie, loutek, herečky a loutkovodičky i režisérky. Pomocnou ruku podal Lukáš Bouzek, který je autorem hudby (písně, resp. melodie jsou důležitou součástí děje).
Diváci jsou uvedeni do stanu = iglú, kde zpočátku vidí jen vrchní část oválného bubnu (pod látkou za ním jsou schovány performerky, a v okamžiku rozsvícení scény začnou bušit do kůže bubnu zevnitř prsty = kopýtka sobího stáda. V centrální části stanu je zavěšeno vahadlo, na němž se pohupují siluety maličkých sobů, jejichž počet se zmnožuje správným nasvícením a tancem stínů. Příběh je jednoduchý – dvě vypravěčky s námi sdílejí příběh z dálného severu, jehož hrdinou je introvertní Nilas. Právě toho si za manžela zvolila krásná dívka, původem elfka. Nilasovi přivede jako věno tisíc sobů a má jedinou podmínku – aby před lidmi nikdy nezapřel její původ. Což Nilas samozřejmě udělá a jeho krásná žena zmizí společně se soby, a tak mu nezbývá vydat se na cestu, kde jej čekají různá nebezpečí, ale na jejímž konci je smíření se ženou a návrat domů. Příběh variuje po seversku zápletky známých pohádek, výjimečné je ovšem provedení. Zkušené a nápadité performerky mají koncept dokonale promyšlený a jejich práce může být abecedou loutkářského umění. Představují množství typů loutek – od manekýnů (Nilas a Ailon), přes maňáska (pes), masku (vědma Gudrun a zlý elf) po stínohru, která v kombinaci se správně nasvícenou maskou elfa vytváří chvílemi až hororovou atmosféru. Prostředí iglú je dobře zvolený prostor pro intimní divadelní zážitek, a je zároveň praktický pro přenos scény prakticky kamkoli.
GUTTA. Foto: Agata Mikrut
Poslední představení letošní Malé inventury se odehrálo v půdním prostoru Cross Attic – a to hned dvakrát, nejprve v angličtině a poté v češtině. Už tento fakt napovídá, že se jedná o projekt mezinárodní. Pod jednoduchým názvem Gutta se skrývá téměř detektivní záhada, jejíhož vyluštění se sice nedočkáme, ale polský autor Ludomir Franczak (který k celé „kauze“ vydal i podrobnou publikaci o tom, co zjistil) tuto záhadu využívá jako východisko k úvaze o tom, jakým způsobem fakticky a eticky vnímat lidi z minulosti a jak o nich informovat. Jedná se o čtyřicetiminutovou intermediální performanci, na níž se podílela kromě autora konceptu celá řada dalších – Sára Märc, Petr Dlouhý, Zuzanna Berendt, Johanna Berg, Dominika Czarnecka, Marcin Dymiter, Filip Herza, Agáta Hrnčířová, Anna Majewska, Clemens Radauer, Ida Ślęzak, Louise Steinman – a vznikla spoluprací organizací Pracownia Kuratorska/Cracow, Studia ALTA (kde měla v září 2021 premiéru) a Cross Attic (produkce).
Autor, jak prozrazuje ve své publikaci, se inspiroval návštěvou v pražském Hrdličkově muzeu člověka v Praze, kde objevil vystavenou kostru „dahomejské Amazonky“, která zemřela při pohostinském pobytu souboru v Praze v roce 1892. Není o ní prakticky nic známo, včetně toho, že není úplně jasné, nakolik správně je psána transkripce jejího jména – Gutta. V představení se dozvíme pouze základní informace – totiž, že tato žena, údajně z kmene Yoruba, byla součástí tzv. dahomejských Amazonek) a v Praze vystoupila v rámci tzv. Etnografických show. Onemocněla zde na zápal plic a o pár dní později zemřela. Za velkého zájmu veřejnosti ji pohřbili v září 1892 na Olšanských hřbitovech. Nicméně, o dva roky později její ostatky dal vykopat antropolog a lékař Jindřich Matějka, a následně je umístil do univerzitní sbírky, ze které se později formovala expozice Hrdličkova muzea člověka v Praze. Ve své publikaci se pak Franczak vydává po stopách souboru, který v té době procestoval celou Evropu, a na dalších místech Evropy (Paříž, Mnichov) zemřely údajně na zápal plic i další členky, jejich kostry jsou uloženy v místních muzeích. S původními dahomejskými Amazonkami pochopitelně neměl soubor nic společného. Členky skupiny byly vytrénovány v Evropě, a kuriozní je, že ženy z kmen Yoruba měly k Dahomejcům spíše záporný vztah. Franczak se ale v souvislosti se současnými trendy přehodnocování minulosti a „zacházení“ s příslušníky exotických národů zamýšlí nad tím, nakolik máme právo takto veřejně vystavovat ostatky, ale třeba také zveřejňovat fotografie polonahých žen z minulosti.
Scénický projekt je pouze součástí rozsáhlého konceptu (který mj. obsahuje i možnost projít si se zvukovou aplikací místa, kde se Gutta v Praze pohybovala). Jedná se spíše o jakousi prezentaci tématu – kombinaci dobových novinových článků, fotografií, krátkých filmových šotů ze současnosti a voice over komentář. Samozřejmě; tematicky je to nesmírně pozoruhodná věc, formální zpracování ovšem není nijak výjimečné. Zajímavým bonusem byla přednáška, která dala tématu širší kontext. Týkala se úvah nad kolonialismem či neokolonismem, přednášela profesorka Markéta Křížová ze Střediska ibero – amerických studií UK.
///
Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
