Vidím to spíš černě
Činohra Moravského divadla v Olomouci si namísto křupavé husičky připravila svatomartinskou premiéru. Za slavnostní chod byla vybrána v kamenných a ochotnických divadlech velmi oblíbená situační komedie anglického dramatika Petera Schaffera Černá komedie, na které si o pár dní později smlsli také ve zlínském Městském divadle.
Roman Vencl svým nervním, jakoby zbrklým projevem dodává akcím dynamiku a spád. Snímek archiv MDO
V Moravském divadle Olomouc titul dramaturgicky navazuje na linii lehkých žánrů určených nenáročnému publiku, reprezentovanou především anglickými a americkými hrami – na situační komedii Úžasná svatba Robina Hawdona (r: Milan Schejbal, 2009), Wildeovu konverzačku Jak je důležité míti Filipa (r: Roman Grossman, 2010) a bláznivou frašku Kena Ludwiga Shakespeare v Hollywoodu (r: Michal Przebinda, 2010). Po těžkých a tučných pokrmech, jakými bylo několik předchozích titulů, je volba lehce stravitelného jídla ideální. Výsledek už ale tak ideální není.
Hra Černá komedie vznikla v podstatě na objednávku v roce 1965. Ředitel londýnského Královského Národního divadla sir Laurence Olivier potřeboval původní anglickou komedii, kterou by mohl zařadit na repertoár. Domluvil se proto s Shafferem, aby rozpracoval svůj starší nápad na jednoaktovku, ve které by se společnost lidí beznadějně motala v chaosu absolutní tmy, zatímco jeviště by bylo plně osvětleno. Tento princip je nejzajímavějším prvkem hry, která by se jinak příliš nelišila od klasických současných frašek. Jednoduchý příběh mladého páru, sochaře Brindsleyho a jeho snoubenky Carol, čekajícího obchodní návštěvu výstředního milionáře, a současně špatně načasovaný příjezd Carolina nespokojeného otce se stává divadelně zajímavým ve chvíli, kdy v celém domě vypadnou pojistky. Do bytu se ve tmě začnou trousit nejbližší sousedé a vzniká řetězec lehce bizarních situací, v němž nechybí osvědčené komediální motivy jako záměna totožnosti postav, nečekaný návrat bývalé milenky či komplikace se svatbou.
Pod rouškou tmy se člověk přestává kontrolovat. Snímek JAN PROCHÁZKA
Kouzlo hry tkví v dobře vystavěných situacích, v podstatě hereckých etudách, jež osvětlená tma nabízí, a v jejich postupné dramatické gradaci. Tento princip „hereckých čísel“ se ale Olomouckým příliš nezdařil. Celý inscenační tým, od režie (Jiří Seydler) přes dramaturgii (Jana Pithartová), scénu (Jan Zavarský) a kostýmy (Tomáš Kypta), je v Moravském divadle hostující. Že by však přivezl na hanáckou scénu nějaký inovativní, souborem nepoužívaný nebo nečekaný recept na komedii, na to si nechte zajít chuť. Spíš bych řekla, že navařili solidní guláš, ve kterém se sem tam najde libový a šťavnatý kousek flákoty. Zbytek je ale dost dietní.
Nejdráždivější složkou inscenace je scénografie. Na přeplněné scéně, která znázorňuje interiér sochařova bytového ateliéru, je pro diváka z počátku velmi těžké se zorientovat. Přízemní obývací pokoj se stylovým čalouněným nábytkem, tajně vypůjčeným ze sousedova bytu (ve snaze zapůsobit na vzácnou návštěvu), by měl silně kontrastovat se zbytkem zařízení, aby vynikla jeho ošuntělost. Jeviště je však plné Brindsleyho uměleckých objektů a svými křiklavými barvami a podivnými tvary brání komplexnímu vnímání prostoru. Kromě těchto škaredých „pohrabáčovitých“ soch nic v místnosti nenaznačuje, že se jedná o chudé doupě umělcovo. Ložnice je navíc umístěna v patře, ve kterém se hraje pouze minimálně, a tak jen zbytečně odvádí pozornost od dění, zaplňujíc nefunkční prázdnotu. Navíc i kostýmy svou pestrobarevností upozorňují na to, že na jevišti bude „bžunda“…
Mnohé herecké akce jsou zbytečně přeplněné slovní komikou. Snímek JAN PROCHÁZKA
Nejproblematičtější je ale samo režijní uchopení textu. Hra vyžaduje silnou režisérskou osobnost, jež dbá na přesnost hereckých akcí a dokáže přísně a koncepčně herce vést tak, aby se komedie herecky vyčleňovala z řady jí podobných komediálních titulů. Režisér Seydler však k herecky potenciálním situacím a svým způsobem vysoce originálnímu textu přistupuje jako obyčejné konverzační komedii. Mnohé herecké akce jsou tak zbytečně přeplněné slovní komikou místo toho, aby nejdůležitějším komediálním prvkem byly již zmiňované herecké situace, jež jsou navíc často jako by násilně připravované, režijně i herecky vykonstruované. Inscenace postrádá vrcholy a gradaci, a herecké akce se tak slévají v třepetavý mišmaš pohybů s nepřesným timingem, nedůsledností ve stavbě gagů a jejich načasováním. Zprvu komické, nemotorné pohyby ve tmě začínají být brzy monotónní, herci pointují jednotlivé situace jako by naprázdno. Jejich akce jsou šizené o spoustu drobností, které se za nečekanou neviditelností mohou schovat. Upoutávka k inscenaci slibuje, že „soubor názorně předvede, co všechno lidé dělají, když na ně není vidět…“. Kde ale postavy nechaly svou „nízkou přirozenost“, neomalenost, pohodlnost, potutelnost? Pod rouškou tmy se přece člověk přestává kontrolovat a zcela nepokrytě se třeba poškrábe na svědivém místečku, přestane zatahovat bříško, pořádně se rozvalí v křesílku, uštědří sousedovi šťulec, a ne jen – jak je tomu zde – sem tam hodí grimasu na cizí adresu, případně využije tmy k fyzickému kontaktu.
Nejlepší a jedinou, výsledný dojem z představení zachraňující složkou inscenace jsou herecké výkony. Snímek JAN PROCHÁZKA
Černá komedie je především hrou, která odhaluje pravou povahu charakteru všech postav, nic takového ale inscenace v MDO nenabízí. Jediná osoba, kterou má divák možnost poznat blíž, je pokrytecký mladý výtvarník, která však neprochází žádným vývojem, jen je stále hysteričtější, hektičtější a pokrytečtější.
Přesto nejlepší a jedinou, výsledný dojem z představení zachraňující složkou inscenace jsou herecké výkony. Roman Vencl v hlavní roli dokáže vytěžit z „másla na hlavě“ svého Brindsleyho Millera maximum. Svým nervním, jakoby zbrklým projevem dodává akcím dynamiku a spád. Vendulka Fialová je v naivních, hloupoučkých postavách na jevišti olomouckého divadla již zběhlá, takže Carol Melkettová je díky její důsledné charakterizaci opět krásně protivná husička. Ivana Plíhalová jako tajně nasávající postarší sousedka, slečna Furnivalová, může uplatnit svůj obrovský komediální talent a je jedním z hlavních motorů většiny komediálních situací. Příjemné je také neškatulkovité a velmi decentní ztvárnění homosexuála Harolda Gorringe Jaroslavem Krejčím. Milým osvěžením představení je chvíle, kdy se na scéně mihne elektrikář Schuppanzighn v podání Vojty Lipiny. Náhle vstoupí na jeviště přirozený komik, který hraje lehce, bez zbytečného pitvoření, a divák si tak aspoň na krátký čas odpočine od jinak až hysterické řachandy.
Právě tento okamžik dokládá, že olomoučtí herci by při dobrém vedení dokázali vytvořit na jevišti víc než jen prvoplánovou komiku. Škoda. Pod vedením Jiřího Seydlera se dostali do rolí číšníků, kteří za přesolenou polévku vinou nenesou.
Moravské divadlo Olomouc – Peter Schaffer: Černá komedie. Překlad Pavel Dominik, režie Jiří Seydler j. h., scéna Ján Zavarský j. h., kostýmy Tomáš Kypta j. h., dramaturgie Jana Pithartová j. h. Premiéra 11. listopadu 2011 (psáno z reprízy 30. listopadu 2011).
Komentáře k článku: Vidím to spíš černě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
