Viktor Kronbauer: Podej zprávu a nelži
Institut umění – Divadelní ústav vydal obsáhlou, více než 400stránkovou česko-anglickou monografii jednoho z našich nejlepších divadelních fotografů Viktora Kronbauera (1949), mimo jiné dlouholetého spolupracovníka Divadelních novin. Devátého března měla tato publikace – rozměrově i obsahově připomínající a navazující na proslulou Divadelní jarmaru Jaroslava Krejčího, k němuž se jako k svému učiteli Kronbauer hlásí – křest v pražské Poetické kavárně Viola. Autora jsme krátce vyzpovídali.
Jak vaše monografie vznikala a jaký byl její ediční záměr?
Byl to náhlý a pro mne nečekaný impulz Denisy Šťastné, její redaktorky. Někdy v dubnu loňského roku mi oznámila, že budu mít knihu a že do konce roku musí být hotová. Neměl jsem žádné výročí, nebyl žádný speciální důvod. A tak jen díky Denise a Divadelnímu ústavu, Ondřeji Svobodovi a ředitelce Pavle Petrové se kniha – dalo by se říct – náhle a nečekaně „přihodila“.
Z kolika snímků jste vybírali?
Mám na kontě přes dva a půl tisíce inscenací a snad milion snímků, takže zařadit něco z každé nešlo. Nejdřív jsme vybrali 1200 inscenací, ty jsme později zúžili na pět set. I tak se na každou nedostalo. Kniha má 408 stran, je v ní 606 fotografií, váží tři kila a má stejný formát jako Krejčího. Když jsem ji poprvé viděl a položil ji vedle Krejčího, zhrozil jsem se. Obě jsou stejně veliké a obě jsou nesmírně patetické. A obě skrývají tajemství, které čtenář musí postupně objevovat. Nejsou jen na prohlížení a nejsou to jen dokumenty inscenací, ale i zprávy o nás a o autorech, jež a jejichž práci fotíme.
Můžete alespoň trochu poodkrýt tajemství vaší knihy?
Jejím prvním – zásadním – tajemstvím je už přebal a titulní fotografie na něm. Čtenáře mate, vůbec není o divadle. Pro mě je ten snímek velmi důležitý. Je symbolem nejen pro tu knihu, je obrazem mého vidění světa, mého životního pocitu. Je v něm zakódován můj příběh. Letí tam osamělý racek, ale o Čechovově Rackovi to vůbec není… Je tam moře, proutěný koš, písek, hlava kluka, zapadá slunce. A přes to letí mořský racek. Když tu knihu čtenář otevře, kdekoli, na jakékoli stránce, může se mu zdát, že fotky, jak jsou k sobě poskládané, a texty k nim, jsou nahodilost či schválnost. Ale když ji vezme od začátku, tak jej – jsem přesvědčen – vtáhne. Je stále něčím zajímavá, může v ní stále něco objevovat, kompozičně i obsahově dýchá. A je to krásnej výrobek! Což je zásluhou jejího grafika a mého dlouholetého kamaráda, akademického malíře Karla Aubrechta, který mimochodem dělal i grafiku mé první knihy Setkání, věnované dirigentu Neumannovi. Je rytmicky řazená, jsou tam černobílé snímky a často hned naproti barevné, což je šíleně náročné na tisk, málokterá tiskárna to zvládne. Tiskli to v Indigu a dopadlo to skvěle.
Co teď, když vám vyšla monografie, dál?
Uvažuju, že bych se vrátil zpátky do ulic, protože divadlo a ulice jedno jsou. Není podstatné, jestli se příběhy, které svými fotografiemi zachycuju, odehrávají v divadle, nebo jinde. Jde o to, aby pravda v mých fotografiích ukrytá nebyla umělá. Krejčí vždycky říkal: Podej zprávu a nelži. A o to mi jde.
Komentáře k článku: Viktor Kronbauer: Podej zprávu a nelži
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
