Divadelní noviny > Zahraničí

Vilmos Vajdai: Útlak divadlu svědčí

Na Palm Off fest, setkání divadel střední Evropy, o němž jsme psali v minulém čísle Divadelních novin, dorazil i pětapadesátník s ostře řezanými rysy Vilmos Vajdai. Maďarský divadelní a filmový režisér v Praze představil svoji inscenaci Nejsme barbaři tematizující současnou migrační krizi v Evropě.

Jak se v maďarském divadelnictví odráží vládní kulturní politika posledních let?

Moc se snaží mít kontrolu nad vším, včetně divadla. Maďarská divadelní obec se rozdělila na dvě části, levou a pravou. Na ty blíže k vládě a ty, kteří jsou v opozici.

V současné době se vedle nich objevil mezi divadelníky proud, který se pokouší tyto příkopy scelit. Figurují v něm především menší, nezávislé, progresivní scény, ale účastní se ho i větší divadla. Například právě Katona József Színház, se kterým jsem přijel do Prahy, nebo Örkény Színház. Tento proces však zatím není moc úspěšný.

Můžete být konkrétnější?

Vznikají nové možnosti dialogu. Na vysoké umělecké školy jsou zvány profesně uznávané osobnosti z obou stran. Šanci získávají i ti, kdo dosud nebyli součástí uznávaného divadelního světa. Nejsem ale ten pravý, který by o tomto měl více mluvit. Pokud bych měl na danou situaci vyhraněný názor, udělal bych o tom inscenaci.

Přesto se ještě zeptám. Kdy a proč došlo k tak radikálnímu rozdělení maďarské kulturní veřejnosti?

Obecně bylo a je divadlo u nás levicově zaměřené. Zásadní problém vneslo střídání řídících osobností. Na stranu vládnoucí moci se postavili lidé, do té doby víceméně opomíjení. Jeden vládní prominent řekl: Doteď jste tu byli vy, nyní je řada na nás.

Ve výsledku to ale znamenalo, že umělec v Maďarsku nemohl svobodně tvořit. Bylo na každém, zda uzavře – třeba jen z nutnosti obživy – dohodu s vládnoucí mocí. Když je dnes člověk v Maďarsku vzpurný, může to mít na něj finanční dopad. I Divadlo Katona József Színház dostává menší dotaci…

A co přímá cenzura, objevuje se v Maďarsku?

K přímým zásahům do chystané inscenace nebo repertoáru, jako tomu bývalo před rokem 1989, zatím nedošlo. Jde o jemnější formy cenzury, která se projevuje, jak už jsem řekl, zejména ve finanční oblasti. Vládnoucí strana samozřejmě převzala kontrolu nad veřejnoprávní televizí, ale existují nezávislé televizní stanice. Situace je snesitelná, mantinely pro svobodnou tvorbu a vyjadřování vlastních názorů jsou ale stále užší. Panuje strach z toho, kam až může postupné omezování svobod vést a má-li vůbec někde svůj konec, což často vede k autocenzuře.

Jak na tento proces reagují tvůrci?

Vládnoucí strana se snaží omezit svobodu v zemi, divadla se ji naopak snaží rozšířit. Zatím pracují svobodně. Ostatně, útlak divadlu svědčí. Za dvacet let od změny režimu nebylo maďarské divadlo tak živé, nevznikaly tematicky tak zajímavé inscenace jako dnes. Jeden renomovaný maďarský divadelní tvůrce prohlásil, že předchozí vláda (před rokem 2010) dávala divadlu peníze, zatímco ta současná mu dává témata. Takže hurá, diktatura. Pokud se z nějaké inscenace stane skandál, je to pro její ohlas dobré. Ne už ale pro daný soubor…

A co současná maďarská dramatika? Reaguje na danou situaci?

To nejsem schopen posoudit. Vedu nezávislé divadlo TÁP Színház, kde máme několik vlastních autorů, jako například Zsófiu Znajkay, která nepíše vždy o společenských problémech, ale třeba o lidské psychice. I my sami ale vytváříme hry na určité téma. Naposledy jsme například připravili inscenaci o korupci. Stejně tak i já. Někdy režíruju společensko-kritickou inscenaci, jindy pracuju na textu o mezilidských vztazích.

Můžete své divadlo TÁP Színház představit víc?

Vzniklo před pětadvaceti lety. Zabýváme se mnoha tématy. Jednou za rok vznikne velká inscenace, zbytek tvoří performance na úrovni hereckého „trapno“-varieté. Mluví se o nás jako o šokujícím divadle, ale spíš si myslím, že nás neumějí zařadit. Stejně tak i mne. V každé performanci používám jinou formu, jinou hereckou techniku, jiné technologie. Hrajeme například minutové hry pro jednoho diváka. Patnáctičlenný tým sehraje v jedné minutě příběh pro jednoho diváka. Uspořádali jsme pouliční divadlo s cílem sebrat peníze na podporu divadla. Velmi populární je naše pětihodinová produkce založená na playbacku, na které se podílelo více než šedesát osob. Nové technologie a možnosti mě obzvlášť zajímají. Dalo by se tady snad říct, že TÁP Színház je divadelní inkubátor.

Je možné označit TÁP Színház za politické divadlo?

Žijeme v době – i když si nejsem jistý, že by někdy byla doba, kdy by tomu tak nebylo –, kdy je nevyhnutelně potřeba dělat i politické divadlo. Je třeba formovat sobě i divákům názory na danou realitu, na daný stav. I když já věřím spíše v pokládání správných otázek…

Kdo je vám v maďarském divadle nejbližší?

Mám rád práci Viktora Bodóa, s nímž jsem spolupracoval před šestnácti lety na své první zvukové – či chcete-li rozhlasové – hře, ve které byl Bodó protagonistou a z níž jsem nyní udělal divadelní inscenaci. Na jevišti však jeho roli hraje – na Bodóův hlas – někdo jiný. Bodóa považuji za nejprogresivnějšího režiséra své generace. Je úžasné s ním spolupracovat, stejně jako se dívat na jeho inscenace.

Do Prahy jste přivezl inscenaci hry Philippa Löhleho Nejsme barbaři, zpracovávající téma uprchlické krize. Jak na ni reagují maďarští diváci?

V inscenaci jsme chtěli ukázat především vliv klišé, která vládnoucí moc používá v rámci podněcování nenávisti a vyvolávání strachu a která se stávají součástí života obyčejných lidí. Inscenace nás konfrontuje s oběma skupinami nositelů těchto klišé. Nejen tedy klišé nacionalistů, ale i liberálů stojících proti vládní propagandě. A jelikož inscenaci hrajeme v liberálním divadle, kam chodí zástupci střední třídy, setkáváme se převážně s dobrým ohlasem. Diváci se dokážou sami sobě zasmát. Anebo nevěří, že jsou také takoví. Nejlepší bývají mladí diváci. Zažili jsme ale dvě reprízy, na nichž byla zvláštní atmosféra. To, co jsme dosud považovali za klišé, překvapivě padalo na „úrodnou půdu“. Bylo pro herce těžké z toho vybruslit.

Hráli jste inscenaci i mimo Maďarsko?

Divadlo pod Palmovkou je naším prvním zahraničním hostitelem. Původně německou hru jsme adaptovali do maďarského prostředí, použili jsme řadu slovních hříček. Nevím, nakolik je přenositelná do jiných kontextů.

Jaká další témata vás pro zpracování v divadle aktuálně zajímají?

Teď jsem vyprázdněný. Po pětihodinové inscenaci na motivy knihy Antala Szerba Cesta za měsíčního svitu (Utas és holdvilág), již jsem režíroval a kterou momentálně adaptuji do podoby filmového scénáře, nemám na nic nového sílu ani chuť. Hraju v jedné inscenaci Tamáse Aschera v Katona József Színház, která měla premiéru před pár dny. A před volbami bych ještě rád oprášil naši starší inscenaci Ostrovského hry o korupci Výnosné místo. Na další mé plány se mě zeptejte po nich.

Vilmos Vajdai

(*18. června 1962 Dunaújváros, Maďarsko) Divadelní a filmový herec a režisér. Spoluzaložil nezávislou divadelní skupinu TÁP Színház (Divadlo TÁP), kde se věnuje různým experimentům. Od roku 1986 spolupracuje s Katona József Színház (Divadlo Józsefa Katony), kde pracoval na klasických i současných dramatech. Je členem hudební skupiny Korai Öröm (Předčasná radost), profiluje se také jako filmový a televizní tvůrce.

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 28. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vilmos Vajdai: Útlak divadlu svědčí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ