Visegrád by chyběl stejně jako střední Evropa aneb Držme se i kulturních instinktů
V posledních měsících jsou stále hlasitější názory o škodlivosti našeho členství ve Visegrádské skupině a umělosti tohoto uskupení. A skutečně, kvůli důsledkům vítězícího populismu a nacionalismu v maďarském a polském podání a nešťastnému tanci visegrádského slona v porcelánu imigračních kvót vyšla značka Visegrád překvapivě rychle z módy na mezinárodní i domácí politické scéně. Patří více než čtvrtstoletí spolupráce „véčtyřky“ opravdu na smetiště dějin podobně jako jiné umělé, ale ve své době opodstatněné konstrukty, jako byl třeba československý národ? Rozhodnutí, zda je víc à la mode Visegrád, Slavkov nebo Dunaj, přenechme politikům, je však jisté, že ve sféře kulturní by Visegrád chyběl stejně jako střední Evropa.
Anna Franková FOTO COLLAVINO
Vrátíme-li se do historie, pak je tzv. skupina V4 ještě stále hodnocena jako úspěšný projekt disidentských elit, jehož hlavními cíli byly společná integrace do evropských struktur a vybudování parlamentní demokracie s fungující tržní ekonomikou. Po útlumu v Klausově éře nabírá tato spolupráce na konci devadesátých let nový dech, a to i díky zřízení Mezinárodního visegrádského fondu, který od roku 2000 podporuje společné projekty v oblasti umění, kultury, vzdělávání a výzkumu. Samozřejmě, že se jedná o nástroj zahraniční politiky zřízený za účelem šíření kulturních a intelektuálních hodnot a budování image středoevropského regionu, ale kromě severských zemí se na ustavení obdobného (alespoň zatím) multilaterálně financovaného a transparentního nástroje podpory jiné regiony (např. Benelux nebo středomořské země) neshodly. I to je důvod k mírné radosti.
V dnešní politicky vyhrocené situaci se ke značce Visegrád sice umělci stavějí rezervovaně, ovšem kdo by se i v klidnějších dobách globálně zdánlivě nekonečných možností spolupráce dobrovolně a definitivně identifikoval s nějakou podobnou nálepkou, že? Intenzivní cirkulace divadelních, tanečních a hudebních produkcí a osobností z Česka, Polska, Slovenska a Maďarska po celém regionu však není žádnou zahraničně-politickou teorií, ale přirozenou potřebou a žitou realitou. Existují navíc oblasti, které lze nesporně považovat za více než úspěšné příklady společenské transformace – myslím především sféru nezávislého experimentálního divadla a tance, jež za jednu generaci v mnoha případech z bodu nula dospěla do vysokého stupně profesionalizace i mezinárodního renomé a vybudovala udržitelnou infrastrukturu také pro budoucí projekty. Slovy moldavské účastnice visegrádské putovní konference, kterou jsme pořádali v minulém roce: Kulturní operátoři v zemích Visegrádu napřeli svou energii k tomu, aby dostali sovětského člověka z postsovětské deprese, což se jim podařilo hlavně díky aktivitám nezávislých umělců.
Když jsme v pražském Institutu umění – Divadelním ústavu společně s kolegy z partnerských ústavů v Bratislavě, Varšavě a Budapešti zakládali projekt dlouhodobé propagační a výzkumné strategie a nazvali jsme ho Performing Arts Central Europe – Visegrad Countries Focus, učinili jsme tak s vědomím hutné filosoficko-historické problematiky navázané na pojem střední Evropa. Jakkoliv akcentujeme visegrádskou spolupráci a synergii menších zemí v konkurenčním zápolení o pozornost na velkých mezinárodních fórech, ponecháváme na prvním místě stále odkaz středoevropských hodnot v širokém geopolitickém chápání zahrnujícím i německojazyčnou kulturu, která vnímá stabilitu střední Evropy také jako podstatnou, viz německé angažmá na Ukrajině. Projekt se rodil v roce 2011, kdy Evropu začaly ovládat programy „austerity“, maďarská kulturní scéna odrážela první útoky orbánovské garnitury a polské předsednictví EU se neslo v intencích expanze do zemí Východního partnerství, kde polští kolegové vykonali mnoho prospěšné práce mimo jiné právě pro nezávislou kulturu, jakkoli dnes tuto linii opouštějí. V souvislosti s reflexemi 20. výročí pádu komunismu ve východní Evropě se znovu vynořila otázka vlastní identity a tzv. dohánění Západu. Je období (n)ostalgie po zpřetrhaných (nejen) kulturních vazbách v této části Evropy pouze znouzectností tváří v tvář poklesu zájmu Západu, nebo skutečnou snahou o restauraci středo- a východoevropské kulturní sounáležitosti? Zřejmě obojí.
V každém případě je tento proces součástí potřebné kulturní redefinice Evropy. Revize nekritického vzývání Západu je umocněna obdobím škrtů veřejných výdajů na resorty školství, zdravotnictví a kultury a odporem části intelektuální a kulturní obce vůči hodnocení kultury při argumentaci o prospěšnosti jejího financování výhradně z hlediska ekonomických dopadů, které politické elity ve většině případů tak jako tak nedojme. Není zde cesta pro ofenzivu střední Evropy, která by měla usilovat o to, být významná především kulturně? Slovy Václava Havla jsme sice přestali být v Evropě amnestovanými vězni, ale ještě stále jsme považováni za chudé odpadlíky. Součástí Evropské unie jsme oficiálně již dobrých třináct let a je taková, jakou jsme si ji udělali, nehledě na potenci našich politických elit podílet se na jejím fungování a rozhodování. Obava z neznámého panuje nejen ve východní Evropě, ale také na Západě, přičemž – jak se ukazuje i dnes – zůstáváme součástí spíše toho neznámého. A to spíše vlastní vinou. Tvoří-li podstatu identity jakéhokoli společenství kultura, pak pojďme konečně zúčtovat s demagogií „třešniček na dortu“. Možná se pak konečně dopracujeme ke kunderovským autentickým kulturním hodnotám, jimiž ve střední Evropě byla a je především kulturní rezistence. Vůči módám, ideologiím i mocenským manipulacím.
Martina Pecková Černá
teatroložka, překladatelka, kulturní manažerka
Komentáře k článku: Visegrád by chyběl stejně jako střední Evropa aneb Držme se i kulturních instinktů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
