Sranda bez vtipu na účet Antona Pavloviče
Při vstupním obraze klasické hry A. P. Čechova stojí v popředí jistá herečka jisté role a střídavě kňučí a štěká. Zajímavé. Inspiraci našel režisér Jan Frič v textu (Psi nedali pokoj celou noc. Větří pány.).
Dramatikův text a režijní fantazie, to je přímo rituální výzva: Tancujte, já vás budu držet, říká jistá postava v jiném příběhu, než jaký napsal Čechov. Na konci Fričovy inscenace Višňového sadu se dočkáme jiného „psího“ nápadu. Jistá herečka v jisté situaci ilustruje své ponížení velice originálně: schramstne klíče od majetku do své lidské mordy a opět s kňučením je aportuje novému, rozezlenému majiteli klíčů.
Natálie Řehořová, Stanislav Majer, Kristina Beranová a Miloslav Mejzlík ve Fričově Višňovém sadu FOTO PATRIK BORECKÝ
Bezbřehá režijní obraznost je neporazitelná, valí se odvěkou soutěskou klasických her a v tom lepším případě, myslím na hrůzostrašné inscenace Petra Lébla, strhává břehy. Režisér Frič nestrhává vůbec nic, předvádí se v zátočině, kterou si vytvořil hrází z obdobně pozoruhodných nápadů. Jmenujme alespoň ty nepochybně originální: jistá herečka v jisté roli se uchází o přízeň postavy, která patrně nemá vnímat asi třicetiletý věkový rozdíl, jenž si pan režisér vymyslel. Zajímavé. Co nám tím chce režisér naznačit? Že vztah Varji (Marie Spurná) a Lopachina (Stanislav Majer) je předem odsouzen k zániku? Mimochodem, oba herci navzdory hurónskému režijnímu nápadu si svoje odehrají. Majerův Lopachin představuje dojemnou figuru deprivanta, který kácením višňového sadu rube ponižující vzpomínky na dětství. Akurátní Varje divák také rozumí, aura beznaděje ji nutí být protivná, není už cesty zpátky. Ostatní herecké výkony, to bychom mohli mluvit o křížové cestě od jedné nesmyslné karikatury ke druhé, Raněvskou počínaje. Když Natálie Drabiščáková vzpomíná na smrt svého syna, vystřihne hysterickou manýru, od níž se brechtovským zcizením vzápětí cynicky odstřihne. Bohužel i jinak si Drabiščáková vystačí s marnotratným pohazováním hlavou a bankovkami. Do komůrky psychologie ji pan režisér zkrátka nepustí. Zlatá postmoderna, bohužel už dvacet let vyhnívající na divadelním smetišti. Telecí trdlo Aňa (Natálie Řehořová), nabubřelý Gajev (Miloslav Mejzlík), nesnesitelný, revolučně vykastrovaný Trofimov (Ladislav Hampl), jímavá Charlotta i Duňaša (Kristina Beranová, Magdalena Sidonová), všichni tito herci naznačili, že by věděli jak a o čem hrát, kdyby nemuseli zdolávat originální režijní nápady.
Druhým kruciálním Fričovým nápadem je obsazení inspicientky Stanislavy Tomšovské do role Firsta. Kdybych si neprostudoval program (plný samožerných vulgarit) a dvě recenze (M. J. Švejda v LN 10. 5. a V. Mikulka v Respektu 20), vůbec bych nevěděl, která bije. Švejda dokonce míní, že inscenace je Poctou Doubravce Svobodové, jinak ředitelce divadla, která zde po dvou desítkách let končí. No nevím, být v její kůži, asi bych se za takovouto poctu hanbou propadal až do divadelního suterénu. Odhaduji, že to je nejméně pět let, kdy mě lidé od divadla přesvědčovali o novém talentu jménem Jan Frič. Řekl bych, že jde o hluboké nedorozumění. Frič ignoruje dramatika, to by se ještě dalo přežít, nikoliv ale jeho trapná, odvozená posunčina, s níž si stoupne na forbínu a imituje, co jej nad textem zrovna napadlo. Nebyl jsem obdivovatelem čechovovských inscenací Petra Lébla, naopak mě nadchla interpretace Jiřího Pokorného Platonov je darebák. Jan Frič není ani jejich odvar, Frič je nedorozumění.
Hodnocení: @@
Divadlo Na zábradlí – A. P. Čechov: Višňový sad. Překlad Leoš Suchařípa a Jaroslav Achab Haidler. Režie Jan Frič, dramaturgie Lucie Ferenzová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Iva Němcová. Premiéra 1. května 2013.
Komentáře k článku: Sranda bez vtipu na účet Antona Pavloviče
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
