Kouzlení s višněmi
Poměřit svoje síly s geniální tragikomedií Antona Pavloviče Čechova Višňový sad je výzvou pro všechny ambiciózní divadelníky. Tentokrát jí podlehl soubor příbramského divadla se svým uměleckým vedoucím, režisérem Milanem Schejbalem. Výrazné krácení textu zohledňuje divadelní zkušenosti zdejšího publika, zároveň ovšem vyváženě respektuje kompozici díla.
Uprostřed Sabina Laurinová jako obdivovaná Raněvská FOTO LUKÁŠ JANIČINA
První polovina inscenace trpí jistou statičností, po přestávce se však temporytmus zvýrazní a postavy získají na plasticitě. Scéna Agnieszky Páté-Oldak sestává z narovnaných krabic, vytvářejících jakousi bílou stěnu, v průběhu inscenace postupně destruovanou. Nad ní povlávají stále jakési potrhané záclony (s „višňovým“ vzorem). Hudba Petra Zemana podbarvuje atmosféru možná až příliš dramaticky.
Protagonisté mají dostatek interpretačního prostoru, i když v již zmíněné první části nemůže docházet k rozehrávání zámlk, nedopovězených replik a houstnutí atmosféry. Schejbal ve své koncepci nepřipouští melancholický opar, často obvyklý u čechovovských realizací, postavy jednají energicky, nesentimentálně, především až nerudný Lopachin v podání Romana Štabrňáka či překvapivě zavilá (v dobrém slova smyslu) Varja Anny Fixové.
Stěžejní roli Raněvské svěřil režisér Sabině Laurinové, která provede postavu spolehlivě všemi proměnami nálad, její fyziognomie, stále připomínající pohádkovou princeznu, se však přece jen trochu vymyká z celkového řádu díla (ideální mi interpretka připadla v donedávna hrané Dámě s kaméliemi téhož souboru).
Přesvědčivé figury ztělesňují Martin Dusbaba (nervózně, až vlastně okázale unavený bratr Raněvské Gajev), Lukáš Král (rétoricky zdatný, leč poněkud zastydlý revolucionář Péťa Trofimov) či Jaroslav Someš (zahořkle věrný sluha Firs). Všichni tři zmínění pánové se navíc vyznačují zřetelnou jevištní mluvou neboli samozřejmostí, kterou občas postrádám u některých jejich slavnějších kolegů. Neukotvenou postavu zábavné společnice Charlotty přiblíží ve věrohodné zkratce Helena Karochová, včetně kouzel, kdy například z černého a bílého šátku rázem „vyčaruje“ pestrou dečku s motivem višní. Vztahově poněkud nejasným (zajisté i kvůli krácení) se však jeví trojúhelník Duňaša–Jaša–Jepichodov.
V druhé části je kompozice přesvědčivě vyklenuta, parádní je především scéna sbližování-nesbližování Varji s Lopachinem, kterou na poslední chvíli, před odjezdem z prodaného panství s višňovým sadem, iniciovala Raněvská. Oba nervózně pronášejí banality a nepřimějí se k tomu, aby vyjevili své city. Varja s neskrývaným nadšením zadoufá v okamžiku, kdy Lopachin poklekne, nepožádá ji ovšem o ruku, ale zaváže si tkaničku u boty.
Divadlo A. Dvořáka Příbram – Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Milan Schejbal, výprava Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Petr Zeman, dramaturgie Kateřina Fixová a Pavlína Schejbalová. Premiéra 22. října 2015.
Komentáře k článku: Kouzlení s višněmi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
