Vivat Homeland, Lundová a underground!
Hlavní večerní zprávy, čas: devatenáctá hodina, v uších to zase skřípe: Islámští teroristi… čeští tenisti… čínští komunisti… ukrajinští separatisti… Stálý český zpravodaj ze samozvaných doněcko-luhanských republik a tamních „voleb“ (ani slovo o tom, že volby předpokládají výběr, tudíž to slovo použít bez uvozovek je manipulace) přináší pod hlavněmi samopalů jednu „svobodnou“ reportáž za druhou: čím vyšší účast, komentuje s nadšením prvomájových reportérů, tím vyšší míru legitimity zdejší vláda bude mít. Štípu se do očí, zda neposlouchám televizi Rossija. Zdejší češtinu a proruskou cenzuru zpráv už „nevydýchávám“, rychle přepínám. A náhle slyším (denně), bez hlasových manýr: Teroristé… tenisté… ukrajinští separatisté. A komentář věcně konstatuje: není možné si vybírat z více stran, „volby“ nikdo nekontroluje, je dokonce možné „volit“ dvakrát… A teď přijde pointa: ty první zprávy s demonstrativně ležérní češtinou a proruskou servilitou jsou veřejnou službou, ty druhé, věcné a nezmanipulované, slyším z komerční obrazovky (posté dodávám, že by to mělo být přesně naopak).
Do velkoryse pojatého záběru série Fenomén underground se vejde leccos – například fenomén dlouhých vlasů FOTO ARCHIV
Není v ČT všechno černé, nejsou tu jen zprávy, prznění češtiny a Václav Moravec, který si léta plete politické aktéry s politickými komentátory (a pár dní před volbami si drze pozve ke „komentování“ – v době, kdy ostatní redakce mají už týdny moratorium na propagaci kandidujících stran a jejich představitelů – protagonisty hned dvou velkých stran). Je tu naštěstí ještě ČT2 a ČT art (budu rád, kdyby mi někdo z Kavčích hor vysvětlil rozdíl mezi dramaturgickým profilem těchto kanálů, já žádný, až na dva slušné předpůlnoční kritické pořady na Artu, nevidím; ale i tak – zaplať pánbu za ty dary!). A je tu svým záběrem fenomenální Fenomén Underground (režie Břetislav Rychlík) – příznačně běží střídavě na obou zaměnitelných kanálech. Obával jsem se, že tu budou zas jen stokrát vidění a slyšení „Plastici“ a dvě tři podobné kapely nebo odvar z dřívější série Bigbít. Ale naštěstí je tu právě onen velkorysý – pro někoho až příliš velkorysý – záběr. Neselektivní, nedogmatický, nepředpojatý, vejde se do něj ledacos, co jinde, takto precizně zdokumentováno, k vidění nebylo a není (od alternativních výtvarných a paradivadelních projevů a performancí až po fenomén dlouhých vlasů). Navíc má cyklus styl a metodu – velmi produktivním kompozičním postupem je stálá konfrontace „dobového“ v historizujícím rámečku („televize v televizi“) se „současným“. Vidět například dnešního usedlého švýcarského občana, konfrontovaného s někdejším „ďábelským“ bubeníkem Tonym Blackem, je obrazový zážitek, srovnatelný s ranými Formanovými filmy. Méně veselá je už třeba role tehdejších „kulturträgrů“, ale i udávajících kolegů baskytaristů, pro leckoho překvapivě i „opatrného“ Miloslava Šimka při zákazu některých skupin.
U dalších dvou televiznědramatických počinů roku (výsostných uměleckých děl a, kupodivu, seriálů) zaznamenejme mírný pokrok v mezích zákona. Třetí řada dánské kriminálně-politické série, desetidílný Zločin, se konečně historicky poprvé propracovala svými začátky (bohužel, pořád ne pravidelnými) před desátou hodinu večerní, hurá. Snad si tak mohlo o pár stovek diváků více vychutnat neokázalé herecké umění Sofie Gråbøl v roli smolařské vyšetřovatelky Sáry Lundové (v kongeniálním přemluvení Terezy Bebarové). I když třetí řada začínala trochu nepřehledně, to základní zůstalo: v centru je opět zločin, volby a stranická politika. Všechny straší podivně nevyšetřená, Jung by řekl společensky „vytěsněná“, starší vražda děvčátka, jež se odehrála v čase hektické volební kampaně (Byli jsme uprostřed kampaně, zní nejčastější vyviňovací věta aktérů). A s ní ovšem souvisí čerstvý únos dcerky prominentního rejdaře a donátora partají s vazbami do nejvyšších pater politiky. Postupně se opět, stejně jako u předchozích dílů cyklu (druhá řada měla zahraničněpolitické téma – mise), začínají politické nitky splétat v jednu velkou řeku tutlané korupce, klientelismu a mediální manipulace (jak povědomé). O trochu hůř je na tom zatím právě skončená třináctidílná první řada neméně úspěšného amerického seriálu – dle izraelské předlohy – Homeland (nepochopitelně zčeštěno patetickým Ve jménu vlasti). Ta se dostala až do pohyblivých předpůlnočních časů, ale pochvalme ČT za pohotovost: jde o relativně nový projekt (z roku 2011). Ten ještě čekají dvě řady, takže s celkovým hodnocením sečkám, ale už teď je jasné dvojí: čas tomuto dílu každým dnem, kdy přicházejí zprávy ze zešílevšího „islámského státu“, přidává na aktuálnosti. A i když můžeme mít výhrady k trochu „americkému“ polovičnímu happy endu první série, kdy vše rozhodne telefonát dítěte, dílo jako celek pomáhá v porozumění absurditám, které se dějí v reálu, tak říkajíc v přímém přenosu. Hrdinové série (pološílená, ale intuitivně správně cítící vyšetřovatelka Carrie v podání Claire Danes a seržant Brody skvělého Daniela Lewise, bývalý vězeň islámu a, věru, netradiční model tzv. amerického hrdiny) jsou naštěstí stejně geniálně nejednoznační jako aktéři Zločinu. Tady se akční látalové našich Cirkusů Bukovských a jiných Policajtů z centra a od Anděla mají, věru, co učit.
Komentáře k článku: Vivat Homeland, Lundová a underground!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
