Divadelní noviny > Blogy Festivaly Reportáž

REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 1)

V pátek 15. března začal v Praze 10. ročník mezinárodního dance and performance festivalu Bazaar. Letošní programové heslo Odvážné praxe / Courageous Practices by se dost dobře dalo vztáhnout na celou jeho dosavadní historii. Bazaar se od začátku profiloval jako platforma pro scénické experimenty.

Jubilejní ročník byl zahájen v Divadle Ponec představením Cyber Elf polské divadelní režisérky a performerky Magdy Szpecht.

Autorka a zároveň performerka Magda Szpecht (nar. 1990) vystudovala režii na Národní akademii divadelních umění v Krakově a žurnalistiku (tvůrčí psaní) na univerzitě ve Vratislavi. V repertoárovém divadle debutovala v roce 2015. Mimo jiné vytvořila hudebně-taneční performanci  Schubert: Romantická skladba pro dvanáct účinkujících a smyčcový kvartet (Teatr Dramatyczny im. Jerzego Szaniawskiego w Wałbrzychu, prem. 27 února 2017) a činoherní inscenaci In Dreams Begin Responsibilities (Teatr im. Slowackiego w Krakówie, prem. 4. února 2017) podle stejnojmenné povídky z roku 1937 pozapomenutého amerického spisovatele Delmora Schwartze (1913 – 1966). Inscenace získala řadu cen a byla úspěšná i divácky. Nicméně začátkem roku 2022 se Szpecht přidala – jak sama uvedla v průběhu své pražské produkce – ke kyber-elfům, mezinárodní komunitě dobrovolníků bojujících proti ruským dezinformacím a trollům na internetu a sociálních sítích. Jako kyber-elfka cítím, že divadlo ztratilo schopnost konfrontace s realitou. Jedná se o zábavu vyhrazenou pro elity v časech míru, vysvětluje odklon od slibně rozjeté kariéry divadelní režisérky. Ve svých aktivitách se zaměřuje na ty, které souvisejí s aktuální válkou na Ukrajině.

V dokumentárně laděné inscenované přednášce Cyber Elf přibližuje tento fenomén na pozadí osobního příběhu. Diváky uvádí do podzemní pracovny před sestavu obrazovek a projekční plátno. Drobná a křehká kybernetická aktivistka s nasazenými špičatými elfími oušky vyrobenými pravděpodobně v Číně seznamuje publikum se svou rozsáhlou podzemní činností od psacího stolu lemovaného oázami pokojových květin. Dozvídáme se, že kontakt s živou přírodou jí pomáhá udržovat si citovost. Stejně tak knihy na stole symbolizují kontinuitu s pre-internetovými médii coby historickými a kulturními prameny.

Přes všechna její prohlášení mi prostředí hypermoderního undergroundu evokovalo spíše vyšlechtěnou výtvarnou videoinstalaci, odkud je blíž k vnější póze a instantním citům než k opravdovému prožitku. Riskantní činnost a odvážné odhalení vlastní identity (pro kyber-elfy je z hlediska jejich bezpečnosti lepší zůstat anonymní) je v nápadném kontrastu se zcizujícím vizuálem a efektní grafikou. Ta oproti osobní výpovědi působí kýčovitě a osloví asi jen generace od mileniálů dál. Což je ovšem nejspíš účel. Asi málokdo ze střední generace si vybuduje sympatie k elfkám na základě japonského manga. Nicméně její prezentace bitev na digitální válečné frontě během produkce je přístupná víceméně všem. Je vystavěná jako návodná exkurze do těchto technologí. Přináší obraz virtuálního světa, o kterém má nezasvěcený laik jen mlhavé představy.

Protagonistka sedí po většinu času u notebooku zády k publiku a její tvář sledujeme v live projekci na velké projekci v pozadí, na které současně běží obrazová dokumentace k jednotlivým, autorkou probíramým tématům. Točí se kolem vyhodnocování údajů, účinné argumentace, porozumění protivníkově rétorice, pěstování odolnosti vůči manipulaci a podobně.

Scénář je precizně vystavěný. Využívá obecně známé události jako bombardování divadla v Mariupolu nebo Putinův rozhovor s prokremelským americkým moderátorem Tuckerem Carlsonem a navěšuje na ně méně známá fakta a data. Novinářskou věcnost zpestřuje umírněnou one-woman-show a střihovými gagy. S provokativní hravostí performerka například počítá Putinovi, kolikrát ve svém projevu zmínil Polsko, z čehož odvozuje jeden ze skutečných důvodů jeho obsese. O pár obrazů dál si vezme k ruce deník Bertolta Brechta a jen tak mimochodem nabídne srovnání se sérií fotografií Adolfa Hitlera. Snímky zachycují jeho domnělý radostný taneček po kapitulaci Francie, který byl ale ve skutečnosti jen dobovým kanadským časopisem rozfázovaným úkrokem.

Porovnáváním domnělých (hoaxů) a skutečných faktů vede autorka diváky velmi empaticky a přirozeně ke kritickému myšlení, aniž by je jakkoli vytrhávala z jejich komfortní zóny. Úspěšné investigativní pátrání po videu s ukrajinskými zajatci nebo odhalení fake picture jsou důkazy jejích osobních vítězství, jimiž obhajuje svoji rezignaci na tradiční divadelní činnost.

Z mého pohledu je ale nejvíce provokativní – a současně rozporuplný – samotný závěr produkce. Po posledním příběhu, tentokrát o vlčákovi z charkovského útulku, se Szpecht na scéně producírovala po boku oné fenky v úloze jejího reálného zachránce. I s kýčovitou fotodokumentací jejich současného láskyplného soužití a neonovými srdíčky promítanými na velkoplošných obrazovkách. Měl to být příklad emoční manipulace, založené na ochranitelském komplexu vůči bezbranným tvorům, nebo happy end?!

Toť otázka…

Magda Szpecht: Cyber Elf. Koncept a performance Magda Szpecht, dramaturgie Olga Drygas, video Natan Berkowicz & DZIKI, hudba: Krzysztof Kaliski. Produkce a kurátorství ÆFEKT: Michał Rogulski. Projekt vznikl jako koprodukce SIRENOS Festivalu Vilnius, Nowy Teatr Warszawa a ÆFEKT Productions. Premiéra 1. září 2022, Nowy Teatr Warszawa, Polsko. Psáno z uvedení na festivalu Bazaar 15. března 2024 v Divadle Ponec, Praha.

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 17. března 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 1)

1. Vladimír Hulec

   

   Naivní aktivita a produkce,
   v které není téměř nic kreativního, artového, divadelního. Objevného. Divadelnost naplňuje pouze instalace, jež je ovšem spíše efektním vizuálem k sebepropagaci tvůrkyně coby údajné cyber-elfky. Pominu-li, že se jedná zřejmě o nelegální činnost, jde především v zásadě o dětinskou aktivitu v mylném domnění, že může nějak výrazně ovlivnit současné Rusko a jeho válečné běsnění na Ukrajině. Či aspoň přemýšlení o něm (to by možná šlo – kdyby performerka svou produkci hrála na setkáních proruských sil).
   Takovou produkci by – představuju si – mohla vytvořit Greta Thunberg. Prostoduchý aktivismus nemající s reálnou válkou, politikou a uměním (ani vyjevováním něčeho neznámého) mnoho společného. Pozitivní snad je, že je dokladem protiválečného smýšlení mladých lidí propadlých současným technologiím a komiksovým mytologiím, realizovaného konkrétní činností (pokud si elfka nevymýšlela) v jimi ovládaných oborech. Víra v tyto technologie je – aspoň pro mě – zarážející a současně fascinující. Možná na takových stojí (budoucí) svět.
   🙂

   18.03.2024 (0.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ