Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 2)

Bazaar festival je dnes asi nejprogresivnější divadelní festival u nás. A ta progrese jde tak daleko, že je na něm minimum divadelních produkcí. Převažují různá „sdílení“, tedy inscenované přednášky, dílny, pikniky, výlety či procházky. Divadlo jako performativní dění s historicky danými pravidly, funkcemi a postupy se tak dostává na vedlejší kolej jako zbytný (už nikoli nezbytný) prvek divadelních setkávání.

Nechci se zde přít, zda je to dobře, nebo špatně a co to s sebou nese a ponese. Berme to jako fakt, který se objevuje na mnoha podobných – a dokonce renomovanějších a větších – festivalech a divadlech ve světě i u nás. Například v Avignonu, jak jsem o tom psal ve svých loňských reportážích do DN 13/2023 i na iDN, či u nás na festivalech 4+4 dny v pohybu či …příští vlna/next wave…

Páteční, festival otevírající produkce Cyber Elf polské tvůrkyně Magdy Szpecht byla v podstatě aktivistickou přednáškou bez výraznějších divadelních (performativních) prvků. Autorka by ji mohla přednést kdekoli na přednáškovém turné po školách, univerzitách či na politických shromážděních. Tam by ostatně patřila, neb by vzbudila rozdílné ohlasy a polemiky a nebyla by jen potvrzením toho, co všichni v sále vědí a s autorkou po názorové stránce souhlasí.

Sobotní produkce Dance Floor 2022 performerek ze tří různých evropských zemí, Any Dubljević (nar. 1980, Srbsko), Kasii Kaniy (nar. 1990, Polsko) a Marji Christians (Německo) /více o nich zde/, uvedená opět (jako v pátek) v Divadle Ponec zůstala přece jen v rámech (progresivního) divadla, byť i zde politický postoj umělkyň určoval formu a obsah. Jednalo se opět o – v určitém smyslu – performativní přednášku, tentokrát ovšem s výraznými divadelními (performativními, tanečními, pohybovými) prvky a doprovázenou působivou videonahrávkou dokumentující performativní akci těchto tří umělkyň v místě, o kterém je v produkci řeč – na tanečním parketu zdevastovaného brutalistního hotelového komplexu Haludovo Palace stojícího na jaderském pobřeží chorvatského ostrova Krk.

Dívky nejprve předstoupí před diváky a čtou jim své prohlášení o tom, že hledají téma a produkci, která by dokládala jejich feministický postoj ke světu, za nějž dostaly pro vytvoření produkce grant. A sdělují, že takové místo našly práve v dnes opuštěném komplexu hotelu Palace, v němž spatřují symbol mnoha politických a společenských protivenství minulosti rezidujících dodnes (především ideové propojení kolonialismu, socialismu a kapitalismu, zneužívání žen v pornoprůmyslu apod.). A proto se tam vydaly a proto vznikla tato produkce.

Hotelový komplex byl vybudován na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století jako projekt amerického podnikatele Boba Guccioneho, zakladatele a šéfa erotického časopisu Penthouse, nákladem 45 milionů amerických dolarů. Byl otevřen v roce 1972 a stal se nejluxusnějším a nejambicióznějším ubytovacím zařízením ze všech bývalých socialistických zemí. V dobách Jugoslávie se jednalo o zařízení pro bohatou klientelu, mezi kterou patřili i zahraniční politici, jako byl irácký prezident Saddám Husajn, švédský premiér Olof Palme či další. A současně údajně sloužil i jako erotické zařízení a pro fotografování erotických snímků do časopisu Penthouse. Hotel byl nicméně nerentabilní, po pádu komunismu v Jugoslávii jej provozovalo několik „podezřelých“ subjektů (údajně i miliardářský podnikatel z Ruska) a dnes je objekt opuštěný a stavba se rozpadá. Právě zde našly tvůrkyně této produkce ve venkovním přízemí před budovou téměř neporušený taneční parket, na kterém natočily poměrně propracovanou taneční produkci spojenou s přednáškou či spíše komentáři všech tří, již dívákům v jakémsi přímém přenosu (nepřerušovaném záznamu) promítají na velké plátno stojící uprostřed jeviště. A před ním, pod ním a kolem něj doprovázejí filmový obraz vlastními – víceméně nepatrnými – pohybovými kreacemi a dalšími slovními komentáři. To – pohybově i obsahově – podstatné se ovšem děje na plátně. Vlastně bychom mohli sledovat jen onu filmovou projekci a o nic podstatného bychom nepřišli. Je to vtipné, provokativní, pohybově kreativní, ironické, jízlivé. Chytré. Ovšem to, co performerky nabídly živě přímo před diváky, byla už jen víceméně nadbytečná produkce potvrzující jejich přítomnost na scéně a podpisující to, co jsme – lépe a zajímavěji – sledovali na plátně a slyšeli z nahrávky.

Obě úvodní festivalové produkce připomínaly „multiekranovou“ trilogii belgického uměleckého centra da Campo, respektive dvojice politických aktivistů/aktivistek Silke Huysmans a Hannes Dereere – Mining Stories, Pleasant Island a Out of the Blue, jež se v minulých letech postupně představila v Divadle Archa v rámci festivalů 4+4dny v pohybu a Akcent /více zde/. Důležité je vždy – u da Campo i u obou úvodních produkcí Bazaaru – nejen téma, které je společensky či politicky angažované, ale i forma a její divadelní – či chcete-li umělecký – rozměr a kvalita.

Oproti Polce v pátek dokázaly sobotní performerky, že jsou pohybově, choreograficky i schopností nadhledu a ironie na výši. Mnohé jejich – v nahrávce pořízené – choreografie využívající pohyb částí těl či naopak vzájemnou kontaktní souhru byly nápadité a zručně provedené, stejně jako proměny kostýmů a zpovědi přímo na očištěném hotelovém tanečním parketu. Nicméně rešeršní stránka jejich projektu a vůbec důvody, proč jej takto akcentují, nedosahovala kvalit přesahujících chorvatské hranice. O historii objektu jsme se dozvěděli asi tolik co z Wikipedie a o jeho přítomnosti (krom toho, že je zdevastovaný a že za to může bývalý socialismus a současný kapitalismus) téměř nic. A politické názory tří aktérek také nepřekročily rámec obecně známých a v komunitách, pro které hrají, přijatých pohledů na feminismus, kolonialismus, socialismus či kapitalismus. Performerky si to zkrátka usnadnily a jen se exhibovaly před natočeným kvalitním tanečním snímkem. Osobní zaujetí, osobní angažovanost, postoje před diváky živě proklamované – navíc vesměs pouhým čtením z papíru – byly mírné a nenáročně načrtnuté. Umělkyně a politicky angažované umění ve stádiu zrodu…

Ana Dubljević, Kasia Kania a Marja Christians: Dance Floor 2022. Koncept, performance Ana Dubljević, Kasia Kania, Marja Christians, dramaturgie Zrinka Užbinec, výprava Dana Maxim, hudba 700WET / Marja Christians + Cid Hohner, video Andrea H. Catala, světelný design, spolupráce na konceptu, produkční podpora Liesa Harzer. Produkce Marja Christians / Juicy Frictions. Premiéra 13. dubna 2022 Frankfurt LAB, Frankfurt, Německo /zde/. Psáno z uvedení na festivalu Bazaar 16. března 2024 v Divadle Ponec, Praha.

/Videoupoutávku najdete zde, resp. zde./

///

Více o letošním Bazaar festivalu na iDN:

Vize divaadla 2024 (No. 1)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 17. března 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ