Vizitka, nebo pomník?
Předmluvu k výboru článků vydaných v časopise Scéna v letech 1980–1989 nadepsal její autor (a spolu s Milošem Petanou editor celého svazku) Jan Dvořák emfatickým titulkem Proč byli v listopadu 1989 nejpřipravenější a nejodvážnější divadelníci?
Pointa, ke které se směřuje, se dá odhadnout – divadelníci byli dle Dvořáka takoví mimo jiné proto, že toto periodikum předchozí desetiletí cíleně usilovalo o kritické myšlení a nastolení přirozených kritérií a hodnot.
Závěrečná ediční poznámka pak končí ironickou dedikací knihy mimo jiné Martinu Švejdovi, který ve svém textu o předlistopadových divadelních časopisech v Divadelní revui 2/2010 napsal, že časopis až do konce komunistického režimu dělal úlitby moci a tak či onak režimu sloužil. Základní poslání knihy se tím vymezuje – má být jak dokumentem cíleného úsilí jedné redakce o posouvání hranic povoleného, tak argumentem proti výrokům, jako je ten Švejdův, dokladem toho, že (jak píše Dvořák v předmluvě) více už opravdu učinit nešlo.
Že se ve Scéně opravdu „rozšiřovalo bitevní pole“ v boji o normální poměry, je jasné. Dokládají to dostatečně už úvodní citace, od Havlovy korespondence po akademické Dějiny české literatury (a nijak to ostatně nepopírá ani Švejda v citovaném článku). Zda lze tvrdit, že časopis režimu sloužil, závisí asi na tom, jak mravně maximalistická kritéria kdo z nás uplatňuje: ony zmiňované úlitby moci však ve své předmluvě potvrzuje i Dvořák, když upřímně píše, že během celého desetiletí, z něhož je výbor pořízen, nešlo neuskutečnit rozhovor s předsedkyní organizace vydávající Scénu, kdykoliv nedat slovo čelným činitelům mocensky ustanoveného spolku nebo odmítnout příspěvek prominentním prorežimním koryfejům. Kompromisy zde tedy byly a nemohly nebýt, o tom těžko vést spor.
Nechce se mi posuzovat, zdali je předložený svazek vzhledem ke zmíněným „úlitbám“ dostatečným důkazem toho, že to za to stálo, ani hodnotit sebevědomé editorovo tvrzení, že nešlo dělat víc. Při zkoumání opulentního výboru, který čítá více než pět set stran v pevné vazbě (zde budiž vysloven obdiv sličné grafické úpravě Filipa Blažka, která promyšleně navazuje na samotnou grafiku tehdejší Scény), se jeví jako podstatná jiná otázka. A sice zda máme co do činění buď s přesvědčivým dokumentem doby, nebo trvale inspirujícím příkladem dobré kulturní žurnalistiky, případně obojím. Řečeno ostřeji – zda ve chvíli, kdy se třeba texty z časopisu Divadlo šedesátých let podobného vydání nedočkaly, má smysl vydávat podobný důkladný výbor z čtrnáctideníku, svou povahou přece jen víc zaměřeného ke „službě dni“. Navíc ve chvíli, kdy je díky Ústavu pro českou literaturu snadno elektronicky dostupný, se nezbytně vnucuje podezření, jestli tu nejde především o deklarativní stvrzení jeho významu.
Tedy k ediční koncepci. Kniha se skutečně dle tvrzení z předmluvy snaží mapovat celou šíři novinářských zájmů Scény: jsou zde recenze inscenací i divadelní literatury, obecnější zamyšlení, reportáže, rozhovory, polemiky, ankety i krátké humorné texty (ty od Lumíra Tučka či dvojice Kaiser–Lábus patří k tomu nejlepšímu z celé knihy). Výrazně užší záběr vidíme v zachycení divadelního života v jeho komplexnosti. Dvořákův akcent na „studiová divadla“ a soubory Pražské pětky je tady nepřehlédnutelný. Činohře „kamenných divadel“ (ale i třebas divadlu hudebnímu či loutkovému) se věnuje minimum pozornosti. S tím souvisí i dosti nízká kritičnost celého svazku: ostré soudy se pronášejí o poměrech obecně, ale o konkrétních inscenacích se píše v pozitivním, často obranářsky pochvalném duchu (s výraznou výjimkou Rejžkovy drtivě sžíravé recenze na Klapzubovu jedenáctku v divadle ABC). I dnes je tak víc než zřejmé, jaký segment tehdejšího divadelnictví chtěla redakce hájit a podporovat.
Výrazně subjektivní je i samotná volba období, ze kterého se vybírá – kniha pomíjí první čtyři roky existence Scény. Začíná až chvílí vstupu Jana Dvořáka do redakce a končí 17. listopadem 1989 (čímž zase anuluje její poslední dva a půl roku). Je to efektní, ale také dosti patetické: svazek se tím de facto rámuje jako popis jednoho zápasu, heroická kapitola kulturních dějin ve stylu „bourali jsme vesele to Rakousko zpuchřelé“.
Abychom ovšem jako nepamětníci mohli tento heroismus patřičně docenit, k tomu nám dnes už občas chybí patřičný kontext. Jak máme ocenit, že se to či ono vymykalo z okolní šedi, když nevíme (a kniha nám to neukáže), jak ta šeď vlastně vypadala? Když se z ankety divadelníků ke znovuotevření Národního divadla vybere pouze jemná jízlivost Rudolfa Hrušínského a vyřadí se přes desítku frázovitých, konformních odpovědí, které tam také zazněly, těžko mít představu, na jakém pozadí se zmíněný boj odehrával. Nepléduju pro hromadné přetiskování sjezdových úvodníků, ale pro nalezení způsobu, jak (čtenářsky únosně!) představit profil Scény včetně jeho nížin.
Pokud ovšem přistoupím na to, že ambicí editorů bylo představit pouze to, co obstálo ve zkoušce časem, rozpaky se spíše stupňují. K mnohým textům by už dnes bylo třeba vysvětlivek objasňujících, co bylo odvážné (a přitom myslitelné) psát v roce 1982 a co v roce 1988. U textu skupiny „studiových divadelníků“ z roku 1987 nazvaného Příspěvek do diskuse, který (logicky!) používá dobovou frazeologii k prosazení svých záměrů, bychom už dnes (nebýt podepsaných jmen) docela váhali, co vlastně se svými obecně znějícími formulacemi volajícími po dialogu, prostoru pro mladé a kritické otevřenosti chce jiného než běžné „svazové řeči“, které navenek proklamovaly totéž. I ostře kritické texty zde z dnešního pohledu trpí chorobou obecnosti, kdy razantní paušální formulace nedoprovodí jediný konkrétní příklad s vyviňujícím poukazem, že jde o širší problém (viz Hanušův text Znepokojivý fenomén lajdáckého filmu nebo Spáčilové … a nerušenou zábavu). Ukázkovým příkladem je přitom jeden z nejlépe napsaných textů svazku, popis televizních „schvalovacích“ mechanismů Vladimíra Justa v článku Justa točit tak… Text, který (alespoň odhaduji) byl v říjnu 1988 počinem mimořádně odvážným, působí dnes nezbytně polovičatě: slovo cenzura zde zaznít nesmí a autor musí často dělat v zájmu dobré věci hloupého kladením řečnických otázek, kdo zlý to rozhodl „o nebytí Jiřího Suchého v masmédiích“.
Je zde ovšem i jiný případ textů, kterým chybí dobový kontext: ty, které se ve chvíli svého zveřejnění snažily přinést cennou, byť neúplnou informaci o něčem tabuizovaném či nedostupném – ale co s nimi po třiceti letech? Proč přetiskovat rozměrný rozhovor s Janem Přeučilem o Zábradlí šedesátých let, v němž nesmělo ani zaznít Havlovo jméno a jehož smyslem byl v daný moment první nesmělý pokus o detabuizaci Grossmanovy éry? Bokové text o Josefu Topolovi či Patočkové o Evě Uhlířové, to byly cenné informace o zamlčovaných jménech, jejichž znovuvydání dnes po mém soudu postrádá smysl. Totéž platí z jiné strany pro Štěpánkův text o Stalinových zločinech či Havelkův o postmodernismu: to věru nejsou fenomény, u kterých bychom po třiceti letech strádali nedostatkem informací.
O souboru téměř sto padesáti článků editor právem konstatuje, že překročil původní představu skromnější vizitky práce redakce a jejího autorského okruhu. Přesto se myslím plně nezdařila ani jedna z nastíněných variant toho, čím by mohl být – ani obraz doby, ani „best of“. A že se – kousněme do kyselého jablka – mohla zdařit zřejmě jen v případě, kdyby se práce ujal někdo nezatížený vlastní účastí v oněch dobových zápasech.
Abych dohnal handicap nepamětníka, pročetl jsem na čtyři desítky náhodně vybraných čísel Scény z daného období a troufnu si tvrdit, že by se z ní s ohledem na dnešního čtenáře dal sestavit výběr (snad i podstatně) lepší. Ne že by v tomto nebyla řada podnětných, ba dodnes skvělých textů: je to prakticky všechno podepsané jmény Foll, Hořínek, Just, Königsmark či Ptáčková, valná většina rozhovorů atp. Výsledek se však jako k modelovému čtenáři obrací skoro výhradně k tomu, kdo se Scénou v osmdesátých letech zažil nejlepší léta svého čtenářského života a chce si je připomenout. Nezdá se mi to jako dostatečná ambice.
Jan Dvořák, Miloš Petana (eds.): Scéna 1980–1989. Pražská scéna 2019, 557 stran.
(Rozšířená verze této recenze vyjde v příštím čísle Divadelní revue.)
///
Reakci Vladimíra Justa na tuto recenzi a následnou diskusi najdete zde:
Hrušky, jabka, ignorance aneb Jak nepsat recenzi (Obrana Jana Dvořáka)
…
Komentáře k článku: Vizitka, nebo pomník?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
