Vizuální smrt Malého prince
Mohla to být událost. Oceňovaný režisér a umělecký šéf Divadla Husa na provázku poprvé vyzkoušel postupy Laterny magiky. A zvolil Malého prince, kterého milují děti i dospělí už přes sedmdesát let, který je jednou z nejprodávanějších knih na světě a který dodnes láká nekonečné řady umělců k interpretaci. Morávek připravil inscenaci s největší projekční plochou, jaká kdy v rámci Laterny magiky na Nové scéně vznikla, spojil činohru, loutky, tanec, zpěv, intervenci jeviště do hlediště, intervenci herců do hlediště… A výsledkem je rozpačitý pel-mel bez jasného sdělení, roztříštěné herecké party, navršenost prvků, rozmělnění původního syžetu v neuchopitelnou změť.
Malý princ je rozpačitý pel-mel bez jasného sdělení FOTO PAVEL NESVADBA
Příběh o chlapci z planety B612, který se na zemské poušti setká se ztroskotavším pilotem (literární projekce autora příběhu Antoina de Saint-Exupéryho), žádá ho o obrázek beránka a nakonec mu vypráví svůj příběh o putování po sedmi planetách, na nichž sídlí opravdu zvláštní, jak Malý princ sám říká, dospělí, je natolik notoricky známý, že bych považoval téměř za drzost jej na tomto místě přežvýkávat. Inscenace Vladimíra Morávka nese název Malý princ – Velké putování, což už samo o sobě vypovídá, na co v mnohovrstevnatém příběhu klade důraz. Na onu cestu napříč sedmi planetkami, kde postupně potkává postavy Krále, Domýšlivce, Pijana, Byznysmena, Lampáře a Zeměpisce. Sedmou planetkou je Země, kde se vyjma pilota setká ještě se záhonem růží, liškou a hadem, který mu nakonec pomůže dostat se zpět na B612. Část díla věnující se putování Malého prince je v podstatě alegorickým moralizujícím traktátem představujícím dospělé jako bytosti, které nemají na práci nic jiného než vnímání sama sebe, proto je každý na své planetce zcela sám. Tak trochu jsou domýšlivci všichni, ne jen Domýšlivec, který chce, aby se mu Malý princ obdivoval. Jenže Malý princ je ještě dítě, neví nic o obdivování se někomu, neví nic o zahledění se do sebe. Pozoruje své okolí a z dětsky čisté perspektivy komentuje nesrozumitelnost dospělého světa. Pokud by se inscenace držela tohoto motivu, nebyla by možná tak opulentní, ale byla by srozumitelná.
Jenže inscenaci vládne projekční plocha po velkou část představující stovky malých obrazovek promítajících zprvu rozfázovaný odlet a následné ztroskotání pilota v poušti a poté více či méně surrealistické obrazy, které mnohdy s tématem Malého prince souvisely opravdu jen s ohromnou dávkou imaginace. Někdy však ani ta nestačila, jako když se v projekci několikrát rozeběhne hořící bílý kůň. Nechci vzbudit dojem puristy, pokud ovšem dokážu najít alespoň jeden interpretační klíč, jak to s předlohou souvisí. Jakou roli ovšem v představení hrála tajemná dáma v černém s ostrými drápy připomínající spíše typ čarodějnice z úplně jiného druhu pohádek (podle programu jde o Paní Temnoty, v podání Evy Vrbkové), se mi nepodařilo vymyslet a upřímně pochybuji, že na tom otevřenější děti byly lépe. Vedle této dámy, která se na konci promění (tím, že si nasadí křídla) v ptáka, což už je vzhledem k předloze alespoň relevantní prvek (ptáci Malého prince přenášejí z planety na planetu), z jeviště téměř nesleze celá řada úsporněji, ale také černě oděných tanečníků. Jejich rolí v inscenaci (v předloze pochopitelně nejsou) je zřejmě jen prvek odvádějící pozornost od skutečně důležitého a přispívající k celkové přesycenosti projektu.
Po celou dobu na mě inscenace činila dojem spíše vizuálního smogu než fascinace původními principy Laterny magiky. Proto je až s podivem, že i přes obrovské množství vizuálních ataků hlavní postava Malého prince nezanikla. Nutno říct, že její představitel – tedy v jednu chvíli byli na jevišti hned čtyři Malí princové, což jen podtrhuje výše řečené – Kryštof Racek, zdaleka přes své jistě nemnohé herecké zkušenosti předčil většinu svých dospělých kolegů. Jako by aura „opravdového“ Malého prince, jeho autenticita, se dokázala přenést i na jeho interpreta. To neznamená, že by snad Petr Batěk v roli Pilota, Jaroslava Pokorná v roli Maminky a Lišky anebo Isabela Smečková Bencová jako Růže zapadli. Své party pojali v rámci možností daných režií uznáníhodně, problém je, že v osidlech scény působili spíše jako stafáž. Vedle Malého prince bylo tak nejvýraznějšími postavami šest obyvatel planetek Malým princem navštívených, které všechny ztvárnil Dominik Teleky. Jeho výkon na pokraji grotesky byl vedle Rackova nejzajímavějším na poli herectví v rámci této inscenace. Nepochopitelné je ale macešské jednání s loutkami, které měl Teleky ke svým postavám k dispozici. Nádherné loutky Krále nebo Byznysmena, s nimiž by šlo nepochybně pracovat mnohem nápaditěji, však po krátkém zalomcování skončily vždy v koutě, aniž by byl jejich potenciál více rozvinut.
Nejlepší recenzí by mohlo být prohlášení zhruba desetiletého chlapce sedícího za mnou, jež svým rodičům vydal o přestávce: Vždyť to nemá žádný děj! Nemá a neznat předlohu, tak jsem ztracen jak Malý princ na poušti.
Národní divadlo / Laterna magika, Praha – Petr Oslzlý, Vladimír Morávek: Malý princ – Velké Putování. Na motivy pohádkového románu Antoina de Saint-Exupéryho. Režie Vladimír Morávek, scénografie Daniel Dvořák, kostýmy, loutky a masky Sylva Zimula Hanáková, hudba Zbyněk Matějů, dramaturgie Lucie Němečková, choreografie Libor Vaculík, kamera Matěj Cibulka, projekce Šimon Koudela, zvukový design Ivo Špalj. Premiéra 1. dubna 2016 na Nové scéně.
Komentáře k článku: Vizuální smrt Malého prince
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Věra Racková
S obsahem článku
se ztotožňuji a na svého vnuka Kryštofa Racka jsem hrdá. Vím, že potěšil svým výkonem i svého pradědu Ilju Racka.
30.04.2016 (0.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Dana Jarkovská
Po přečtení nepříznivých recenzí
na představení Malého prince jsem šla do divadla s obavou, jaká „hrůza“ se bude na jevišti odehrávat. K představení mám pouze jednu výhradu a to, že by bylo lepší ubrat na hlasitosti, jinak mě děj tak zaujal, že jsem přestala vnímat vše okolo, co dle kritiky k představení nepatřilo. Charaktery obyvatelů planet byly pojaty stručně a výstižně, také růže byla naprosto skvělá. Ihned se mi vybavily růže na mé zahradě, které též před deštěm zakrývám. A ke konci nechybělo ani nabádání od lišky k zodpovědnosti nás lidí za vše, co k sobě připoutáme, což já osobně považuji za hlavní poselství této pohádky.
26.12.2016 (1.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludmila Pohanková
Předesílám,
že mám moc ráda moderní divadlo a také že miluji Malého prince. A tak jsem se na představení velmi těšila. Nikdy bych nevěřila, že je možné tak znehodnotit poetiku tak nádherného příběhu, kterým Malý princ je.
Na představení jsem byla se svojí vnučkou – dostaly jsme to jako společný dárek k Vánocům. Vnučka (s níž rodiče předtím přečetli knihu) se mě většinu představení křečovitě držela za ruku a velmi se bála. Musím říci, že jsem se bála také. Bály jsme se děsivého pádu hořícího letadla („To přece babičko nikdo nemohl přežít..“), bály jsme se po obrazovkách lezoucích stovek štírů, černých tanečníků („To jsou babičko duchové? V knížce nebyli duchové…“), bály jsme se obrovského černého hada s polovinou rudé tváře, bály jsme se převleků postav z jednotlivých planetek… Nerozuměli jsme jim. V knize tak jemně a srozumitelně podané poselství výsměchu nabubřelosti či hlouposti v tomto zpracování zcela zaniklo. Zaniklo v nabubřelosti zpracování.
Obě nás lekaly hlasité a vysoké tóny stále se opakující iritující hudby, která porážela letce i Malého prince, a já jsem neuměla vnučce vysvětlit, co ta „hudba“ znamená, proč postavy tolik křičí, proč je tam těch chlapců více a který z nich je který… Ano, představitel Malého prince by světélkem v temnotě tohoto děsivého představení a smekám před chlapcem, který to dokázal takto zahrát.
Chápu, že ostatní se asi snažili, ale v takto pojaté hře nebyl prostor pro herectví. Mrzely mě vydané nemalé peníze za lístky na přehlídku režisérského egoismu. Jen doufám, že se pak v noci vnučce zdály méně děsivé sny, než mně. Nechápu, jak to ND může inzerovat jako divadlo vhodné pro děti… Kam jsi to došlo, Národní divadlo?
12.02.2017 (22.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Martina Zahořanská
Velké zklamání.
Malého prince mám moc ráda /knihu/. Nedovedu pochopit, co to v tomto divadle z ní vytvořili. Méně by bylo více. Mnohem méně!
15.09.2018 (23.51), , Trvalý odkaz komentáře,