Vladimír Brabec byl chlap každým coulem
(15. 5. 1934 Praha – 1. 9. 2017 Nová Ves pod Pleší)
V pátek 1. září odešel do hereckého nebe Vladimír Brabec. Za téměř pětatřicet let vytvořil na scénách Národního divadla více než sedmdesát rolí. Vstoupil na ně už v pětadvaceti letech po hereckém školení, v němž mu byli učiteli Miloš Nedbal, Otomar Krejča a Radovan Lukavský. Počítal k nim i E. F. Buriana, v jehož divadle hrál v letech 1954–1959 před vstupem do Národního divadla.
Přišel tam jako jeden z představitelů mladé generace, jež vnášela na jeviště současný život i v historickém kostýmu. V legendární Krejčově inscenaci Romea a Julie stál jako Benvolio po boku Třískova Romea, Munzarova Merkucia a Rážova či Macháčkova Tybalta. Učili se od bardů, jako byli Jaroslav Marvan, Miloš Nedbal, Ladislav Pešek, Karel Höger, Vítězslav Vejražka, František Kreuzmann či Bohuslav Záhorský.
Na jeviště vstoupil chlap stvořený pro milovnické i vojácké role, pro Cassia, Banqua, Petruccia, Cyrana z Bergeracu… Dychtivý, sportovní, ale i citlivý a zranitelný chlapík se smyslem pro humor i fair play. Takové role mu šly samy. Časem se vypracoval na výborného charakterního herce, jehož vrcholem byl Polonius v Macháčkově inscenaci Hamleta, bodrý i ustaraně hudrující otec a nadaný státní úředník. Škoda, že v herecky nejplodnějších letech režiséři přehlíželi jeho komediální talent. Vladimír Brabec svůj život i mimo jeviště naplňoval ryze chlapskými aktivitami – sportovním létáním, myslivostí, parašutismem. Setkali jsme se v polovině osmdesátých let v angažmá v Národním divadle, jež miloval celou svou vřelou bytostí a jež mu nikdy nezevšednělo. Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem tu mohl hrát, že mi bylo dovoleno tu hrát, upřesňoval v hereckých ohlédnutích. Pro jeho generaci to byl vztah typický. Když se po roce 1989 začal vytrácet z fermanů, rozhodl se z Národního odejít, i když byl po léta duší divadelních šaten, sedánek v rekvizitárně, vtipným vypravěčem, člověkem věčně usměvavým a plným energie. Dříčem – však si také přivodil první infarkt přímo na scéně Stavovského divadla v roli Cyrana. Neuměl hrát ani žít napolo, do všeho šel naplno, bez postranních úmyslů a chytračení.
Takto vstoupil i do postavy, která se mu stala osudovou, do titulní role v televizním seriálu Třicet případů majora Zemana. Po roli kriminalisty vždycky toužil a pro chlapského Zemana byl jako stvořený. Po listopadu 1989 se za to stal předmětem nekonečných kritik. Jako by v seriálu nehráli – až na vzácné výjimky – všichni, kdo v sedmdesátých letech něco v hereckém světě znamenali. Ostatně kdyby nemusel odmítnout roli v posléze trezorovém Uchu, Zemana by mu už nenabídli. Odnesl to hereckým zaškatulkováním, posléze tím, že ho český film ignoroval. Věnoval se v té době práci v rozhlase a dabingu. Díky tomu můžeme jeho charismatický hlas slýchat ve filmech okouzlujících chlapů Jacka Lemmona, Marcella Mastroianniho, Gregory Pecka, Seana Conneryho a dalších.
Tak říkajíc na stará kolena dostal novou hereckou šanci. Dal mu ji osvícený ředitel Hudebního divadla Karlín Ladislav Županič, který v klasických muzikálových titulech přivedl na karlínské jeviště řadu skvělých činoherců. Také Vladimíra Brabce, který si zde kromě jiných rolí zahrál Plukovníka Pickeringa v My Fair Lady, Osgooda v Sugar či Toddyho v muzikálu Viktor – Viktorie, za něhož byl nominován na Cenu Thálie. Že ji nezískal, bylo v tehdejším tisku komentováno jako „pomsta za Zemana“. Ale protože Vladimír nebyl člověkem utápějícím se v zahořklosti, možná si dnes v hereckém nebi šeptá se svým nakažlivým úsměvem pod vousy Osgoodovu legendární větu: Nikdo není dokonalý…
Komentáře k článku: Vladimír Brabec byl chlap každým coulem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
