Kdo je v Ústí nežádoucí?
Cyklus Tři podoby svobody ústeckého Činoheráku je v půli se svou poutí – po dokumentárním Kopanci, kterým se soubor symbolicky vrátil do svého někdejšího střekovského působiště, představil v kině Hraničář i svou interpretaci Kafkova Zámku.
Zámecká byrokracie s ohromnými beztvarými hlavami a Zeměměřič K. (Jan Jankovský) FOTO MAREK ŠTIM
Literární teoretici a historici přicházejí co chvíli s novými poznatky a návrhy, jak Zámek číst. Od podobenství o nedostižném zákonu až po foucaultovský panoptikon, kdy se obyvatelé vesnice hlídají navzájem s představou zámku jako autority a dohlížitele dodržování všech předpisů. Ústečtí akcentovali tu rovinu Zámku, v níž se podle jejich slov Kafka představuje jako: ironik, který velmi přesně vnímal ducha doby, „zeitgeist“, ale i zákruty lidské psychiky, dokázal je vylíčit s krutou přesností a místy i s úšklebkem. Rozhodli se proto inscenovat Zámek jako grotesku – aspoň to zdůrazňovali ve většině propagačních materiálů.
Tvůrci se velmi snažili, aby místa, která mají doložit Kafkovu ironičnost, neprošla bez povšimnutí, a skutečně se divák smál častěji než při četbě literární předlohy. Přesto nad groteskou převládla mrazivá a tísnivá atmosféra podpořená hudbou Ondřeje Švandrlíka – jak vystřiženou z Jarmushova Mrtvého muže. Nicméně pro tvar, který chtěl být groteskou, byl takový hudební výběr vlastně subverzivní. Na druhou stranu výpravná scéna Štěpána Jiráka, která sestávala ze dvou po stranách proti sobě stojících domů (hospody U mostu a Panského hostince) a školy mezi nimi (nechyběl ani poházený sníh po celém jevišti), byla natolik doslovná, že humorné scény vyloženě přitahovala.
Přeříkávat zde snad notoricky známý děj Zámku by nemělo smysl, proto jen pár poznámek – neustálé pokusy K. dosíci Zámku a přechody mezi jednotlivými hospodami nahrazovaly též velmi negroteskní, zato precizní, černobílé videoprojekce na odklápěcí střechu školy. Povýtce bylo však těchto projekcí nakonec velmi málo, a dokonce si umím představit, že třeba i zbytečně dlouhý monolog Zeměměřiče K., popisujícího svou cestu na Zámek ukončenou v domě koželuha, by šel převést na plátno a představení by to jen zdynamizovalo. Originální bylo také režijně-scénické ztvárnění neustálého dozoru podivné zámecké byrokracie v podání postav s ohromnými beztvarými hlavami-maskami, které se jako onen „zeitgeist“ zhmotňovaly. Jinak se soubor držel „klasické činohry“ a do velkolepějších experimentů se nepouštěl, což se ukázalo jako šťastný a citlivý přístup k předloze.
Představení trvalo i s přestávkou téměř tři hodiny, a přesto je od začátku do konce hereckým koncertem především skvělého Jana Jankovského v hlavní roli, který dokázal zahrát civilního, zmateného a nechápajícího K. tak přesvědčivě a s takovou jednoduchostí v řeči, jako by to ani nebyly repliky, ale jeho běžná mluva. Pokud se vrátíme ke koncepci grotesky, byla v podstatě koncentrovaná do postavy Momuse, vesnického tajemníka, v podání Jiřího Maryška, který ji pojal skutečně jako parodii na úředníka a jeho výstupy byly nejkomičtější. Vlastně téměř všechny postavy našly skvělé představitele – zejména starosta Jaroslava Achaba Haidlera, Frída Anity Krausové, oba nesnesitelní pomocníci Richarda Němce a Dana Ditricha a Barnabáš Matúše Bukovčana. Zbytečně moc babičkovská a málo semetrikovská však byla hostinská Mileny Steinmasslové a vyloženě nepřesvědčivý byl učitel Jiřího Trnky, který se tak moc snažil být nejnegativnější postavou, až se dostal do jakési přehrávané křeče.
Nutno říct, že jakkoli je Kafka zase v kurzu, o čemž svědčí množství divadelních adaptací jeho textů napříč republikou, je ústecký Zámek v něčem přece jen výjimečný. A není to dáno jen aurou teatra non grata, kterou okolo sebe Činoherák Ústí drží. Ale možná je to tím, že za ten rok si soubor vypěstoval určitý zbytněný smysl pro „pravdu“, „dobro“, „svobodu“ a jeho inscenace nejsou pak ani tolik uměleckým příspěvkem, ale spíš až osobním prožitkem. Divadlo žité.
Činoherák Ústí – Franz Kafka, Vladimír Fanta: Zámek. Režie Filip Nuckolls, dramatizace a dramaturgie Vladimír Fanta, scéna Štěpán Jirák, kostýmy Lucie Šperlová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 20. února 2015.
Komentáře k článku: Kdo je v Ústí nežádoucí?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
