Vladimír Hulec
(1958) Divadelní a kulturní publicista, absolvent MFF UK (obor numerické metody, 1984). V letech 1978–1991 člen Studia pohybového divadla Niny Vangeli, od jara 1989 vedoucí a performer Alternativní scény Propast (dnes „spící“, ale stále otevřený projekt), v letech 1989 (jaro) – 1990 vydavatel samizdatových Pohybových novin, po listopadu 1989 spolupracovník revue Vokno (do roku 1995) a měsíčníku Amatérská scéna (stránky věnované alternativnímu divadlu). Od roku 1993 redaktor Divadelních novin (odpovědný zprvu za zahraničí, později také za web a nyní za publicistiku a kontext), od roku 2014 současně šéfredaktor revue Taneční zóna. Spolu s Janem Dvořákem v roce 1993 zakladatel a do roku 2013 kurátor festivalu …příští vlna/next wave… Autor či spoluautor několika divadelních/teatrologických publikací (Příští vlna/Next wave, 1996; Skoč do propasti!, 2000; Vladimír Morávek – U nás nudou neumřete, 2004; revue Orghast, 2001–2004, 2013; Divadla svítící do tmy, 2006; Eva Tálská – Se mnou smrt a kůň, 2011; Kmeny, 2011).
Co vás přivedlo k umění/divadlu
Divadlo samo. Rodiče chodili do divadla často (za babičkami do Prahy či Brna jsme jezdili z Pardubic takřka každý víkend) a brávali mě s sebou. Bránil jsem se, falši se přece obdivovat nebudu. Pak ale jednou – paradoxně na údajně (podle historiků) velmi nezdařené inscenaci Radúz a Mahulena v Národním divadle s mou oblíbenou Klárou Jernekovou v roli Mahuleny – cosi „třesklo“. Psal se rok 1970, bylo mi dvanáct a od té doby jsem divadlem omámen. A drží mě to.
Největší umělecký/divadelní zážitek
Antigona amerického souboru Living Theatre v říjnu 1980. Ovšem nikoli legendární představení v Praze na Ořechovce, o něm jsem tenkrát nevěděl, ale pár dnů předtím ve Wrocławi a Krakově. Jel jsem do Wrocławi vlakem, a když se po představení – bylo to v dobách právě vzniklého hnutí Solidarność, hrálo se v jakémsi malém divadle či ve studentském klubu – dozvěděl, že další den vystupují, a dokonce mají dílnu ještě v Krakově, vydal jsem se stopem i tam. A stihl jen představení… Takovou divadelní sílu, skupinové herectví takřka bez rekvizit jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Všichni aktéři, především Julian Beck a Judith Malina, byli uhrančiví tak, že jejich revolučnost, vznešenost, souhru, diváky atakující oči a gesta vidím a plivaná slova Judith Malina slyším dodnes.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči
Určitě se Sokratem, Pythagorem, Euklidem, Zeamim, Newtonem, Shakespearem, Artaudem, Nikolou Teslou, Einsteinem, Voskovcem a Werichem, Busterem Keatonem, Brookem, Judith Malina (s tou jsem se skutečně potkal a dlouze bavil), Joan Baez, Bobem Dylanem, Davidem Bowiem, Johnem Lennonem, Patti Smith, Angélicou Liddell… A taky s japonským tanečníkem Tatsumim Hijikatou. Zajímalo by mě, jak to bylo s kohoutem, kterého údajně během svého sólového výstupu v roce 1959 roztrhl vejpůl a tím zažehl butó revoluci. Takové osobnosti a činy mě fascinují. Děsí a přitahují zároveň.
Námět/text, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat
Křížovou cestu. Chystal jsem ji na jaře 1989. Chtěli jsme vyjít s mou performanční skupinou z Týnského chrámu a pokračovat Staroměstským náměstím k pomníku Jana Husa, dokud by nás Veřejná bezpečnost nezastavila a – svým způsobem – neukřižovala. Kolik zastavení by to asi bylo…? Ježíše by ztvárnila polonahá Jana Smrčková, já bych černě a rudě pomalován šel první a tloukl na buben jako principál cirkusu. Vedle mě by zpívala a hrála na housle Sára Hejduková, bosá Antonie Svobodová s šátkem by tančila Pannu Marii, muži-performeři – mimo jiné herec Kryštof Nohýnek na skateboardu či otec současného ministra zahraničí Pavel Lipavský ve vojenském – by ztvárňovali spílající dav a vojáky bičující Ježíše. Odněkud z okna by na elektrické klávesy hrál Mirek Vodrážka. Nestihli jsme vše připravit, tak jsme akci přesunuli na Velký pátek 1990. Už nebylo třeba…
Když jsem později viděl film Denise Arcanda Ježíš z Montrealu, pochopil jsem, že přesně tak jsme chtěli, aby performance a výklad křížové cesty vypadaly. Famózní zpracování.
Divadlo, výtvarné umění, literatura, film, hudba, které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte
Všechno chytrý, vtipný, intelektuální, drsný, erotický, surový, angažovaný, odvážný, křehký, vážný a seriózní, moudrý, s osobním ručením ve všech formách a druzích umění.
Vyhýbám se hlouposti a zlobnosti.
Historická či současná osobnost / divadelní postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Božena Němcová, Mahátma Gándhí, má brněnská babička, má maminka, má první žena Vlasta… Bohužel nikdo z nich už tu není. Z živých Joan Baez, Patti Smith, má druhá žena Lucie, mé dvě děti – Oskar a Sofie. Z fiktivních postav mi jsou blízké Divá Bára, Hanka s Filipem ze Starců na chmelu a víla Zvonilka.
Odporní jsou mi všichni dogmatici, machisti, fanatici a diktátoři světa, od Julia Caesara přes Čingischána, osmanské sultány a chalífy, Cortése, Napoleona či Leopolda II. po Hitlera, Mussoliniho, Stalina, Gottwalda, Mao Ce-tunga, Kim Ir-sena, Pol Pota, Chomejního, bin Ládina, Klause, Mečiara… a nyní Kim Čong-una, Putina, Lukašenka, Trumpa nebo Orbána. Z fiktivních dr. Hannibal Lecter z filmu Mlčení jehňátek. Upozorňuju, že jsem ten film nikdy neviděl a nechci.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Obdivuju 3D prostor. Vesmír je tajemství, planeta Země a život na ní zázrak – každá buňka, každý mozek, zrak, sluch, čich, chuť, hmat, každé srdce, každá emoce. Esteticky jsou mi libé sedmikrásky (už ten název…), antilopy, žirafy, nosorožci, sloni, hroši, koně… Pro dovednosti obdivuju mouchy a pavouky. Z kamenů si nad krystaly či zlato cením soli (a nejsem sám). A ptákům závidím volnost a schopnost létat. V příštím životě chci být jedním z nich, nejraději vlaštovkou.
Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel
Nezradíš. Sebe, své životní ideály a vize. Ni bližní své (včetně redakčních kolegů a kolegyň).
Umělecký/divadelní sen
Být šéfredaktorem tištěného čtrnáctideníku Divadelní noviny s vynikajícím webem. Mít sehraný, zodpovědný, spolehlivý, kreativní a chytrý tým, dostatečně velký grant MK a zájem, respekt a důvěru divadelníků a široké kulturní obce. Taneční zóna, kde šéfredaktorem už patnáct let jsem, se tomu v některých aspektech přibližuje a sním o tom, že i v těch ostatních taková bude.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu/umění
Chudým člověkem.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Celoživotně. Mými vzory byli či jsou Jiří Černý, Lubomír a Petr Dorůžkovi, Josef Vlček (ten jen před listopadem 1989), Jan Rejžek, Ondřej Konrád, Jan Grossman, Jan Kopecký, Jindřich Černý, Leoš Suchařípa, Alena Urbanová, Dana Kalvodová, A. J. Liehm, Jan Císař, Zdeněk Hořínek, Václav Königsmark, Jana Pilátová, Nina Vangeli, Martin Porubjak, Vladimír Just… Kritickým myšlením a postoji mně byli blízcí a dávali sílu Milan Machovec, Ivan Vyskočil, Evald Schorm, Ivan Magor Jirous, Mirek Vodrážka… A – jako kulturní novináře a publicisty, případně nakladatele – obdivuju K. H. Borovského, Jana Nerudu, Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého, Johna Peela, Otu Pavla, Jana Dvořáka a Břetislava Rychlíka. Z těchto vrstev dnes vyrůstají, myslí, píšou a jsou činní – co vím – jediní dva následovníci: Josef Chuchma a Pavel Klusák. Jsou osobití, mají přehled, myslí kontextuálně. Věřím, že v budoucnu přibudou Petra Zachatá a Tomáš Kubart. Jsou velkorysí, citliví, inteligentní, vzdělaní. Zodpovědní vůči sobě i své práci, okolí i svému oboru. Jsem hrdej, že s mnoha z nich jsem spolupracoval či spolupracuju, že jsem se s nimi znal/znám, přel/přu a diskutoval/diskutuju.
Vzhledem k tomu, že celá redakce Divadelních novin v prosinci tohoto roku končí a bude vystřídána novou, rozhodli jsme se v DN 18–22/2024 postupně publikovat Dotazníky všech stávajících redaktorů. Aby čtenáři věděli, kdo v posledních letech určoval podobu a směr končícího čtrnáctideníku. Od roku 2025 budou DN měsíčníkem.
Komentáře k článku: Vladimír Hulec
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
